Mořský ďas – ryba s baterkou

28. srpen 2018
Ďas mořský (Lophius piscatorius)

Nejen světlušky si umí posvítit na cestu. Dalším živočichem s lucerničkou je mořský ďas, nevzhledná ryba žijící v kilometrových hloubkách. Vědci nyní zkoumají bakterie, které svícení na břiše ryby způsobují. 

Ďas mořský (Lophius piscatorius) je druh hlubinné ryby z čeledi ďasovití, která žije téměř ve všech mořích a oceánech tropického a mírného podnebného pásma. Jde o dravou rybu, která se drží u dna, aby byla nenápadná, má velmi vhodné maskování. Vypadá podobně jako rozpláclý kámen.

„Lidé mořského ďasa znají z pohádky Hledá se Nemo. Hlavní hrdina, rybka Nemo, tomuto dravci málem padl za oběť. Přestože o jeho existenci lidé vědí, málokdo ďasa skutečně viděl. Patří mezi zatím málo prozkoumané živočichy,“ uvádí v Meteoru biolog Jaroslav Petr.   

Ďas mořský

Na hřbetě ďasa se zdvihají dvě hřbetní ploutve. První tři paprsky hřbetní ploutve jsou přeměněné v dlouhé útvary, připomínající tykadla. Na prvním se nachází zvláštní světélkující útvar, který slouží jako návnada při lovu. „Lucerničku mají samičky, lákají s její pomocí kořist a partnery. Lampička svítí díky  bakteriím, které si ryba chová,“ dodává Jaroslav Petr.  

Chovné bakterie

Podobných těsných soužití bakterií s vyvinutějším živočichem známe v přírodě více. Některá soužití jsou velmi úzká, jiná volnější. Ukazuje se, že v případě bakterie u ďasa to bude někde na pomezí. 

Těsné společenství se vyznačuje tím, že host – tedy bakterie, má svou dědičnou informaci smrsknutou na minimum. „Nic jí nechybí, žije si v bezpečí uvnitř buňky hostitele, nemusí si opatřovat potravu ani ji trávit, prostě vše má hotové a zajištěné,“ doplňuje Jaroslav Petr.

Světelné maskování

Jiné bakterie využívají rovněž hostitele, ale soužití s ním je volnější než v prvním popsaném případě. Například bakterie vibrio se umí přimknout k sepiole kropenaté, což je malý hlavonožec žijící v mělkém moři kolem Havajských ostrovů.

Tyto bakterie svítí jen v noci na bříšku sepioly, protože ve dne to není potřeba. Sepiola se umí pro živočichy, třeba dravé ryby plující nad ní, zamaskovat, přizpůsobí se barvě dna pod ní. Ale pokud se na ni predátor dívá zespodu, může ji vidět. Pokud si však rozsvítí na břiše „lampičku“, stane se pro dravé ryby prakticky neviditelnou.

Sepiola kropenatá (Euprymna scolopes)

„Přes den sepiola vypudí bakterie do moře a v noci je zase nasaje, ony se na ní namnoží, a když se nahustí, tak se rozsvítí. Tyto bakterie nemají genetickou informaci zmenšenou. Přes den musejí v moři obstát,“ vysvětluje Jaroslav Petr.

Jak se nyní ukázalo, lucernové bakterie mořského ďasa představují třetí typ. „Mají velmi zmenšenou dědičnou informaci, asi na polovičku, ale mají zachované aspoň některé geny důležité pro život venku. Neuchylují se do nitra buněk ryb. Žijí ve světelném orgánu, ale mimo buňky,“ dodává biolog. Vědci plánují ve výzkumu bakterií lucerniček mořských ďasů pokračovat, protože ještě hodně otázek zůstává nezodpovězených.

Spustit audio
autoři: Petr Sobotka, Leona Matušková

Související