Jaroslav Lobkowicz: Cti dobuď si sám! Dokument ze série Modrá krev o potomcích české šlechty
Dědic slavného českého jména Lobkowiczů žil v Německu, kde dělal politiku na regionální úrovni a pomáhal vyvíjet první počítače. Pak působil na radnici v Plzni, v krajské zastupitelstvu, v parlamentu. Pak všeho nechal a vrátil se do Křimic k fungující krouhárně vyhlášeného křimického zelí a k totálně zdevastovanému zámku. Aby ho mohl v restituci získat, musel zaplatit „zhodnocení“ svého majetku, což šlo do milionů. A když už byl jeho, ukázalo se, že na něm váznou další dluhy…
Pomáhat se vyplácí. Své o tom ví potomci rodu Lobkowiczů, přesněji jejich křimické větve. Ta by asi ani nevznikla, kdyby Jan Nepomuk Karel, důstojník u pražské garnizony, ne příliš majetný potomek hlavní Lobkowiczké větve, nepomohl jednoho dne starému pánovi, který před ním na pražské ulici upadl.
Zavezl ho domů, strávil u něj celou noc a přivolal lékaře. Po čase byl tento velmi střídně žijící Jan Nepomuk pozván k notáři stran dědictví po bězdětném hraběti z Vrtby. Jak se ukázalo, onen pán mu za jeho dobrodiní odkázal čtyři zámky, včetně Konopiště, Žinkov, Křimic, a dva domy v Praze.
To se odehrálo v 19. století. A tak si Jan Nepomuk Karel mohl založit křimickou větev knížecího rodu Lobkowiczů.
Šlechtic mezi politiky i počítači
Jeho potomek, Jaroslav Lobkowicz, se poslední léta zaobírá zemědělstvím, opravou zdevastovaného zámku v Křimicích a také zasedá v českém parlamentu. Nějakou dobu jezdil v rámci meziparlamentární unie po světě a například patřil do komise, která má usmiřovat Řeky a Turky na Kypru.
Ostatně sám dlouho žil v Německu a už tam dělal politiku na regionální úrovni. Později působil na radnici v Plzni, v krajské zastupitelstvu, v parlamentu... V Německu u Siemensu také pomáhal vyvíjet první počítače.
Když v roce 2009 Tomáš Černý a Martin Groman natočili dokument s bratry Františkem a Antonínem Kinskými, netušili, kam až to dospěje. V dalším roce přibyl Zdeněk Sternberg, po něm Antonín Bořek Dohalský, Tomáš Czernin… Z jednoho pořadu vznikl cyklus Modrá krev.
Dluhy a zelí
Pak všeho nechal a vrátil se do Křimic, kde na něj čekala fungující krouhárna vyhlášeného křimického zelí, ale také totálně zdevastovaný zámek. A pokud jej chtěl získat v restituci, musel zaplatit „zhodnocení“ svého majetku, což šlo do milionů.
Když už byl majetek jeho, ukázalo se, že na něm váznou další desítky milionů dluhů. Taky s tím se musel vyrovnat.
Chátrání je jen epizoda
Když jsme tak procházeli staveništěm zámku, vyprávěli jsme, co kde kdysi bylo, co kde měly Škodovy závody v Plzni, když ze zámku udělaly učiliště, a co kde zase jednou bude, líčil nám Jaroslav Lobkowicz, jak jednou byl u příbuzných své francouzské manželky. Jejich zámek zplundrovala Velká francouzská revoluce 1789.
Vrátili se, opravili ho a dneska už si nikdo nevzpomene, že zámek byl někdy v mizerném stavu. Byla to jen epizoda. A Jaroslav Lobkowicz věří, že pro jeho potomky tomu bude jednou zrovna tak. Místo dlouhého rozjímání o budoucnosti, nás ale hlava rodu Lobkowiczů zavedla do své zelárny.
Cti dobuď si sám!
Ručně (tedy vlastně nožně) se tu šlape zelí do modřínových kádí a ročně vyprodukuje 1,5 milionu kg kysaného zelí. Takže jak to je s tou pomocí, o které jsme na začátku řekli, že se vyplácí, dnes?
Jaroslav Lobkowicz na to odpovídá spíše svým životem než slovy. Nakonec ale přece jen přiznává, že se celý život drží veršů Jana Nerudy: „Jest sláva otců krásný šperk pro syny, však chceš-li ctěn být, cti dobuď si sám.“
Bonusový rozhovor
Po premiéře dokumentu následovala ve vysílání debata s historikem Zdeňkem Hazdrou o současném postavení české šlechty, se zvláštním přihlédnutím k rodu Lobkowitzů. Poslechněte si:
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
