Místo výchovy dětí válka. Co dělat, když se styl výchovy rodičů a prarodičů liší?

Primárními osobami, které dítě vychovávají a socializují jsou bezesporu rodiče. Úlohou dědečků a babiček, ale i sourozenců, je tuto výchovu modifikovat, a tedy poskytovat ještě další pohledy na svět. „Čím více pak dítě těchto pohledů získá, tím větší má frustrační toleranci, tím lépe se vyrovnává se změnami a s překážkami,“ vysvětluje terapeut Lucian Kantor.

Posun i kontinuita

Problém ovšem bývá, že pohled rodičů a prarodičů na výchovu se mnohdy různí. Základní potíž je ale podle odborníka vůbec v tom, jak se ve společnosti o problematice mluví. „To není přece rodičovství versus prarodičovství. Ve chvíli, kdy jedna nebo druhá strana akcentuje svoji pravdu, začnou se od sebe lidé vzdalovat a vůbec neslyší to, že je sice skvělé děti posouvat někam dál, protože kultura se posouvá dál, ale je také důležité udržet kontinuitu. A tu tam vnášejí prarodiče.“

Ve chvíli, kdy ustane boj, otevře se podle Kantora prostor pro to, aby dědeček s babičkou měli možnost vnášet do výchovy svá moudra. „Pokud tam není klid, není tam pohoda. Je to válka. Když ale chceme mír, měli bychom umět ustoupit. Všem by primárně mělo jít o to, aby dětem bylo co nejlépe, a ne aby cítily napětí, když jsou na scéně rodiče s prarodiči. Bez klidu to ale vykomunikovat nepůjde.“

Komunikace je základ

Výhrady by v žádném případě neměly být formulovány jako výtky, ale jako něco, čemu nerozumíme. „Ve chvíli, kdy totiž druhému řeknete, že to dělá špatně, nedohodnete se na ničem. A jakmile se začne bojovat, vznikne protiboj. Dobré tedy je téma otevřít, pokládat otázky a počítat s tím, že první rozhovor je jenom začátek. Je to běh na dlouhou trať,“ uzavírá Lucian Kantor.