Martin Knitl: Kouzlo prajzštiny

Pokud nevíte, co jsou to „hamlary“, je jasné, že budete potřebovat prajzsko-český slovník. Bohužel stále ubývá lidí i na samotném Hlučínsku, kteří vědí, že jsou to třešně.

Němčinou a polštinou říznutá jadrná mluva je jako stvořená pro jazykozpytce a současně také majitele podrobných map. Protože co se řekne někde nějak, už o pár kilometrů dál neplatí.

Záleží na tom, jestli se blížíte k Opavě s jasným vlivem němčiny, k polské hranici, anebo na druhé straně k Ostravě a tím pádem mnohem častějším tvarům moravským.

Tak třeba v Dolním Benešově se místo angreštu říká „kudlačinky“ a hned v sousedních Bolaticích už jsou to „okudlinky“. V Benešově nelétají vrány, ale „vrany“. Zato v Hati u polských hraničních kamenů se z nich stávají „vruny“.

Hlučínsko si prošlo těžkými a ještě těžšími časy. Střídavě patřilo a zase nepatřilo k českým zemím. Lidé tam trpěli cejchem nespolehlivých. Byli zvyklí držet pospolu a dodnes je to téma citlivé.

Vztah ke svému kraji mají ale velký. Jsou vzorem pečlivosti a pracovitosti a málokde uvidíte dokonale upravené trávníky i těsně vedle silničního obrubníku, jako právě tady. Proto i ten jazyk.

„Bambelač“, krásné slůvko popisující houpání, „šeblefla“ je zase naběračka, hustilka se řekne „luftpumpa“, vypínač „šalter“ a německo-česká provázanost je dokonalá ve slově vodováha: „vaservaha“. Jdete-li domů, zamíříte „dodom“.

V Bohuslavicích vám může vypadnout jazyk, když se snažíte napodobit typické tvrdé „L“. A cizinec těžko rozklíčuje, co je to „čepaně“. Snad až když hospodyně začne umývat nádobí. „Četka“ také není hovorově zkratka České tiskové kanceláře, ale prostě teta. Strýc je (už bez překvapení) „onkel“.

Prajzštinu rozeznáte okamžitě i melodicky, protože přízvuk na předposlední slabice je nepřeslechnutelný. „Papendekel“ papírová lepenka, „vychlustač“ vyfackovat.

Pravda, u řady jednoslabičných slov se s přízvukem trochu žongluje a někdy se přelévá i mezi větami, ale to nevadí. Rytmika česko-německo-polsko-moravské gramatiky je v součtu kupodivu velmi pravidelná.

Škoda, že těch opravdu jazykově věrných valem ubývá a už i potomci letitých propagátorů mluvy „po našemu“ téměř ničemu nerozumí. Ani výrazům „ajnfachovym“, totiž jednoduchým. I když babička je tady prostě „oma“ a tomu rozumí snad všichni.

To, že je „funcka“ slabá žárovka, k tomu už musíte opravdu hledat dříve narozené. Hlučínsko je sice malým kusem naší země, ale kusem, kde se rozhodně vyplatí ztlumit v autě rádio a třeba se jen tak zeptat na cestu. A samozřejmě poslouchat...