Labutí píseň

2. červen 2014

Poslednímu tvůrčímu činu nebo velkému vystoupení aktéra se také říká labutí píseň. Zpěv, kterým se labuť loučí se životem, je prý tak vroucí a smutný, že nad ním dojetím tichne veškerá příroda. Tomu věřili už antičtí básníci a filosofové.

S labutěmi se často setkáme ve starých řeckých bájích. Tak například bůh světla a slunce Apollón dostal od nejvyššího boha Dia krásný vůz tažený bílými labutěmi. Na něm se projížděl po světě. Díky spojení s Apollónem se labutě staly symbolem harmonické hudby a básnictví. Podle Sókrata od něj pochytily i věštecké nadání.


„Když labuť umírá, sladce zpívá a zpívajíc končí svůj život.“ (Leonardo da Vinci)

Labuť byla spojována i s bohyní lásky a krásy Afrodítou – pro svou spanilost a bělostnou barvu evokující panenskost.

V labuť se proměnil vládce bohů Zeus, aby svedl Lédu, krásnou dceru spartského krále Tyndarea. A inspiroval tím k velkým opusům stovky malířů, sochařů i básníků.


Labuť se stala:
- součástí heraldických znaků
- národním ptákem Finska
- postavou spousty pohádek
- námětem mnoha hudebních děl, například: Wagnerův Lohengrin, Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse, Sibeliova Tuonelská labuť, Labutí jezero Petra Iljiče Čajkovského...

O labuti, která před smrtí zpívá, se zmiňuje Ovidius, Platón i dramatik Aischylos. V jeho tragédii Agamemnón najdeme nejstarší doklad „labutí písně” v evropské literatuře. Jestli se toto přirovnání zrodilo přímo v Aischylově hlavě, nebo použil už zaužívanou metaforu, nevíme.

Na labuti jezdí i Brahma – první božstvo svaté trojice hinduismu. Ve středověku měli labuť za symbol pokrytectví. Prý proto, že pod bílým peřím skrývá temně červené maso.

Labutí avonskou byl nazýván největší dramatik všech dob William Shakespeare. Mrtvé labutě zpěv známe z nepřekonatelného Máje Karla Hynka Máchy.

Jak to s tím labutím zpěvem ve skutečnosti je?

U nás žije labuť zpěvná a podle věhlasného zoologa Alfreda Brehma opravdu umí vyluzovat zvuky, které znějí harmonicky.

Labuť zpěvná „Zpěvanka“

Labutě jsou velmi plaché a zdrženlivé. Podle Brehma se „...v povaze jejich zračí sebevědomí i zároveň vědomí vlastní důstojnosti, a i jistá vládychtivost, která se jeví proti druhům stejného rodu chutí ke rvačce, proti ptákům slabším pánovitostí.“

V hejnu nestrpí nikoho cizího, ani labuť jiného druhu. Pokud některá zabloudí, raději se toulá o samotě, než by se přidružila k jiným ptákům.

„Manželství labutí je z pohledu člověka velmi romantické, neboť se pár spolu často mazlí a ovíjí krky. Pár také zůstává spolu doživotně a samec i samice si vzájemně pomáhají v nebezpečí.“ Nového partnera si labuť hledá, jen když ten druhý zahyne. A někdy už zůstane sama.


Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.

autoři: Jitka Škápíková , Helena Petáková , Dan Moravec
Spustit audio