Kvantový chaos, nebo Bůh?

První záhada začíná už u samotného myšlení a u mozku. Podle toho, co zatím o přírodě víme, je veškeré dění přeskupováním atomů. Tedy i dění v mozku, myšlení. Když se přemýšlením snažíme pochopit mozkové procesy, atomy vlastně „myslí“ samy o sobě. Není to poněkud absurdní? Není zde ještě něco navíc? Zeptal se jeden z posluchačů Meteoru, pan Ladislav Buchtl. O komentář jsme požádali neuropatologa Františka Koukolíka.

„Svět jako slučování a rozlučování atomů popsal před 24 stoletími Demokritos z Abdér, žák Leukippův. Podobnou otázku kladli a kladou filosofové a teologové dodnes,“ uvedl František Koukolík.

Mozek jako motorka

„Ta otázka je takový neformální logický klam. Zaměňuje totiž část za celek. Pro celky přitom platí docela jiná pravidla než pro jejich jednotlivé části,“ zmínil Koukolík. Příkladem může být obyčejná motorka.

„Motocykl jezdí. Jeho jednotlivé součásti nejezdí, nicméně fungují. Mozek myslí. Mozek sestává z neuronů, jednotlivých nervových buněk. Jednotlivé neurony nemyslí, nicméně fungují,“ přiblížil Koukolík a dodal: „Myslet mohou až velmi složité sítě neuronů v mozcích živočichů a lidí. Jako když jezdí motocykl dobře sestavený z fungujících součástí.“

Ještě něco navíc. Ale co?

Posluchač se dále ptal, jestli ještě není „něco navíc“. A neuropatolog František Koukolík otázku rozšířil: „Můžeme mít na mysli nějaký typ duše, vyššího principu, duchovna, spirituálna, něčeho nehmatného, mimo náš možný dosah, prst Boží?“

A pokračoval: „Kvantová teorie o atomech říká, že jsou to soubory kvantových událostí. Takovou kvantovou událost je těžké si představit: dejme tomu, že to je neurčité zavlnění čehosi u dna teoretických schopností současné fyziky.“

Kvantový chaos

Tím dnem je něco, čemu se říká „kvantový chaos“. „Mohl by vypadat jako bublání lávy nebo velmi horké polévky v nepředstavitelně malých prostorových, časových a hmotnostních jednotkách, to jsou Planckovy konstanty délky, času a hmotnosti,“ poznamenal Koukolík. „Je to teoretická představa, pro současné přístroje nedosažitelná. Ale funguje,“ doplnil.

Že něco takového existuje, se prý dá dokázat pokusem. „Když ve vhodném prostředí dáte dost blízko dvě kovové destičky, kvantový chaos na ně zatlačí. Říká se tomu Casimirův efekt, podle holandského fyzika Hendrika Casimira, který ho představil v roce 1948,“ popsal dále Koukolík.

Vznik vesmíru

Toto „neznámé cosi“, tento „kvantový chaos“ se podle teoretického předpokladu dokáže v nějakém místě velmi rychle rozepnout a vznikne vesmír. „Opět je teoreticky možné, že takových vesmírů je řada druhů, pučí z kvantového chaosu, jako pučí mořští koráli, a každý ten vesmír je jiný,“ sdělil František Koukolík.

Jak vznikl vesmír?|foto:Fotobanka Pixabay

„Některé vesmíry jsou pro život vhodné, jiné ne. Jestliže je vesmír pro život vhodný, může se v něm život narodit. Může se v něm dokonce narodit i život inteligentní, třeba natolik, že se ve jménu svých vnitřních sporů sám nevyhubí. Vesmíru i kvantovému chaosu je to lhostejné - nemá vědomí,“ doplnil Koukolík.

Je kvantový chaos Bůh?

„Nemá smysl říkat kvantovému chaosu Bůh, protože kvantový chaos nemá lidské vlastnosti. Přitom všichni bohové včetně Hospodina a Alláha nějaké mají, jsou spravedliví, morální, odměňují dobro, trestají zlo. Jenže kvantový chaos vědomí nemá. Je to něco z látky, energie a informace,“ míní Koukolík.

Úsměv na dně všech věcí

„My lidé si svého vědomí velmi vážíme a ztotožňujeme se s ním. Například se bojíme vlastní smrti. Kdyby kvantový chaos myslel a cítil, asi by mu to přišlo legrační. Když o tom přemýšlím, napadá mne, že by na dně všech věcí mohl být také úsměv, byť si myslím, že by to bylo kvantovému chaosu lhostejné,“ uzavřel neuropatolog František Koukolík.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem audioarchivu iRadio.