Kdo nežárlí, ten nemiluje? Mýty a typické postupy žárlivosti. Vyzkoušejte se!
Do jaké míry je žárlivost pozitivním fenoménem ve vztahu? Jak poznat žárlivost přiměřenou od patologické? Radí doktorka Alice Vondrová.
„Rčení, že kdo nežárlí, ten nemiluje, tak to je veliká hloupost,“ říká psycholožka Alice Vondrová. „Žárlivost je jed vztahu. Žádnému nemůže prospět.“ Její primární příčinou je strach. „Strach, že ten partner je nevěrný, byl nevěrný, bude nevěrný nebo by chtěl být, kdyby nebyl dostatečně hlídaný.“
1. fáze: Žárlivecké uvažování
Každý zdravý jedinec se podle psycholožky může za určitých specifických okolností rozžárlit. Někomu stačí málo a jiný potřebuje podnět super silný. Signál spustí tzv. žárlivecké uvažování, plíživou nedůvěru.
2. fáze: Žárlivecký dialog
„Najednou je to všechno za takovou clonou nedůvěry a nakonec je toho člověk tak plný, že to vede k tzv. žárliveckému dialogu.“ Žárlivci se v něm projevují submisivně. Druhého tím ujišťují, že má ve vztahu jistou a dominantní pozici. „A že si může dovolit prakticky cokoli. Tím se samozřejmě on stává nezávislejší.“
3. fáze: Žárlivecký paradox
Jestliže ale rozvíjíte žárlivecké myšlení a chování, jen neustále vyžadujete ujištění partnera, že se nic nestalo. Vyžadujete důkazy jeho věrnosti. „Paradoxně ale čím víc se toho domáháte, tím spíš vám nedochází, že žádný důkaz věrnosti neexistuje. Buď tam důvěra je, nebo není.“ Tam, kde je nedůvěra, totiž jednoduše neexistuje důkaz věrnosti.
4. fáze: Opuštění
Protože nezávislost druhého žárlivce provokuje k ještě většímu pátrání, vyšetřování. Dochází ke scénám a končí to obvykle těžkým debaklem. Většinou opuštěním. „Žárlivec tedy dosáhne toho, čeho se celou dobu bál.“
Patologická žárlivost
Vedle žárlivosti situační (která se může stát každému) existuje ještě patologická žárlivost jako diagnóza. Jde o žárlivost konstituční. „Tam už je pohotovost k žárlení v osobnosti. Většinou je to dědičné.“ A projevuje se už od dětství (nejčastěji jako sourozenecká žárlivost).
U patologické žárlivosti žárlivec už na prvních schůzkách jaksi okamžitě znehodnotí svoji pozici ve vztahu tím, že se rozžárlí. „Ty mě určitě nebudeš věrná!“ Pozor, tihle patologičtí žárlivci jsou většinou muži.
Nejde sice přímo o gen žárlivosti, ale je možné to vypozorovat v rodině na vztazích matka–otec, babička–dědeček. „Jde většinou o lidi anomální až psychopatické, které právě tu patologii symptomatizují svým žárlením,“ popisuje psycholožka. „Důležité je, že tam není potřeba žádný signál. Tam se to projeví už na prvních schůzkách.“
Dotazy posluchačů:
osoba
--------------------
Já jsem se chtěl zeptat, jak paní doktorka vykládala o tom, že vlastně už se to pozná už od dětství, jak bratr - sestra na sebe žárlí. Já mám manželku léta, už 30 let a ona už od svatby vlastně neustále žárlí na svoji mladší nevlastní sestru a k tomu se ještě přidala taková známka hysterie, takže to je takový smrtící koktejl, jo. Já jsem se s tím naučil žít, ale nevím jak z toho ven, můžete nějak poradit.
MUDr. Alice VONDROVÁ, psycholožka
--------------------
Ano, tak to vypadá jako na určitou žárliveckou vlohu u té vaší paní. Asi, uvědomte si, že ona vás týrá, ale ona se také trápí, tam je to to, že ten žárlivec také trpí, přestože neobyčejně otravuje své okolí, tak on také trpí. A já si myslím, že by to bylo asi vhodné léčit nebo zklidnit, zklidnit ji nějak. Asi nějakou medikaci, pokud je to teda hodně manifestované, anebo psychoterapii a nebo nejlépe obé. Nejdřív zklidnit a potom teprve nasadit psychoterapii.
Martina KOCIÁNOVÁ, moderátorka
--------------------
Je psychoterapie účinná i u těch patologických žárlivců?
MUDr. Alice VONDROVÁ, psycholožka
--------------------
U lehkých patologií, u lehkých patologií, aby ten člověk získal náhled na sebe, na to, jak uvažuje, na to, jak on vnímá prostě ty signály, jo, že to jako tak není, nebo prostě, že to může vnímat jinak, nebo se naučí s tím zacházet tak, aby neničil sebe a neničil to okolí. Dovést takového to žárlivce k pomoci může být těžké. Je to možné tehdy, jestliže on opravdu jako už trpí natolik, že si uvědomí, že jemu je hrozně špatně a hlavně důležité je na to nenabíhat. Nepřistoupit na to a nekomunikovat s ním na tu, na té žárlivecké linii, to znamená nenechat se vyslýchat, protože člověk slušný má tendenci, když je teda napaden nějakým žárlivcem, že jo, tím svým blízkým, tak má tendenci se omlouvat, vysvětlovat, dávat časové itineráře, že vlastně není možné, aby někde něco, jo. A ujišťovat a prostě jakoby snaží se na to jít racionálně, jo, jako vysvětlit, přece to musíš pochopit. To je naprosto iracionální věc, takže to se míjí, a naopak všechno to vysvětlování vlastně způsobí to, že dává další materiál k těm žárliveckým fantaziím jo. Takže to všechno zhoršuje. Ne, nejsem nevěrným nic jsem neudělal a nebudu se o tom bavit.
osoba
--------------------
S dovolením použiji jednoho italského úsloví - láska a žárlivost se rodí současně. Myslíte si, že je podmínkou, aby za každých okolností láska byla bez žárlivosti? Nebo jak byste rozuměli v českých poměrech nebo v našich poměrech tomuto italskému úsloví?
MUDr. Alice VONDROVÁ, psycholožka
--------------------
Láska není bez žárlivosti, to je právě to, to je právě ta zrada, že do té situační žárlivosti, jak jsem říkala, může spadnout každý. Nás to napadne, že by nám mohl být ten člověk nevěrný, ale my to nesmíme projevit, protože vždycky musíme hlídat tu polaritu toho vztahu. V momentě, kdy se rozžárlíme otevřeně, tak vlastně naše atraktivita pro toho partnera prudce klesne. Čili my dosahujeme vlastně opaku toho, co chceme. Občas každý zažárlí, ale důležité je, aby sám sebe zvládl.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Ostatní záznamy poraden najdete v iRadiu v Dopoledni s Dvojkou.
