Káthmándú má žízeň. Řešení je vymyšlené, ale nedaří se je prosadit

Takhle nějak se zásobovala vodou Praha za Karla IV - Kathmandů 2008.JPG

Jednu z kapitol knihy O lidech a vodě věnoval hydrogeolog Zbyněk Hrkal situaci v Nepálu. Vzhledem k tomu, že zemi postihlo nedávno zemětřesení, přinesl Meteor aktuální dodatek k této kapitole.


Příspěvky v Meteoru 6. 6. 2015
01:07 Co si myslí malinké miminko
10:58 Jsou vědci normální lidé?
19:19 Voda po zemětřesení v Nepálu
31:50 Faraonovi hadi z cukru
39:45 Umělé sny
43:57 První sonda u největší planetky

Nepohodlná, ale funkční minulost

Hlavní město Káthmándú bylo ještě před druhou světovou válkou zásobováno pitnou vodou stejným způsobem, jaký známe ze středověké Prahy. Vodu přiváděly do centra vodovody od pramenů v horách. Každý obyvatel měl možnost nabrat si pitnou vodu v některé z kašen.

Kromě toho měl téměř každý větší dům v Káthmándú svou vlastní studnu, ta však sloužila jen jako zdroj vody užitkové. Odpadu bylo minimálně, organické zbytky se kompostovaly, splachovací záchod byl neznámý pojem a spotřeba vody ve srovnání s dneškem tak byla nepatrná.

Pak přišel problém charakteristický pro celý rozvojový svět. Počet obyvatel hlavního města začal závratným tempem narůstat. Nezvýšila se porodnost, ale klesla úmrtnost. Chudé vesnické obyvatelstvo podléhá mýtu snadného života ve městě a odchodem do příměstských slumů ztrácí své kořeny, schopnost uživit se.

Třímilionovou aglomeraci již není možné zásobovat stejně jako malé město v sedmnáctém století. Katastrofální situaci ještě zdůraznil problém s odpady. I to málo vody, které doteče ke spotřebiteli, se znečištěním mění v nepoužitelnou kapalinu. Kdykoli může vypuknout epidemie cholery nebo tyfu, která si nezadá se středověkými morovými pandemiemi.

Snímek z mapy Google Earth znázorňuje rozmístění vodních zdrojů a jednotlivých genotypů tyfových bakterií v Káthmándú

Částečný pokrok horší než nic

Dlouhou dobu žili obyvatelé Nepálu zcela odloučeni od všech civilizačních vymožeností. Až teprve za krále Mahéndry Bír Bikram Šáha v šedesátých letech se Nepál začal v některých aspektech přibližovat Evropě. Z bohaté civilizační nabídky si však vybral jen něco. Král dal budovat vodovod, ale již jen ojediněle se stavěla kanalizace. Je neuvěřitelné, že stejnou systematickou chybu dělají i dnes lidé odpovědní za humanitární pomoc v rozvojových zemích.

To, že hlavní město Nepálu začalo trpět katastrofálním nedostatkem pitné vody, se může zdát jako paradox, protože Káthmándú má dostatek srážek, kterými jej zásobují pravidelné monzuny. Problémem tedy není nedostatek vody, ale nouze je o vodu kvalitní.

Nepál je země vskutku kuriózní, kde se setkáte s kombinací problémů, které nikde jinde ve světě nemají obdoby. Humanitární pomoc v oblasti vodního hospodářství zde narazí na nečekaný problém. Pilířem Nepálu byl vždy hinduismus a má nečekaně úzké spojení s tématem jakosti vody.

Řeka Bagmátí je pro Nepálce stejně posvátným symbolem jako například Ganga pro Indy. Přímo v Káthmándú, na dohled od mezinárodního letiště, leží pro Evropana velmi ponuré místo – Pashupatinath. Zde se na betonových stupních spalují mrtví. Zhruba po čtyřech hodinách je vše, co zbude na plošině po lidském tělu, smeteno do řeky protékající hlavním městem. Změnit praktiky nelze. Jakákoliv diskuse na toto téma je předem odsouzena k nezdaru.


Pro představu: Situace v Káthmándú by mohla připomínat naše hlavní město, kdyby Vltavou protékala jen zhruba setina jejího průtoku, takový větší Botič. Počet obyvatel by ale Praha měla trojnásobný a všechny odpadní vody by končily bez čištění ve Vltavě. Centrální hřbitov bychom měli v Modřanech. A na pobřežní náplavce by žilo zhruba sto tisíc bezdomovců, pro které by Vltava byla jediným zdrojem vody. To byl stav před zemětřesením. Nyní lidí bez přístřeší ještě dramaticky přibylo.

Kde začít s pomocí?

Nepálská společnost stojí na kastovnictví. Každý člověk je zařazen do některé z tříd a bere to jako fakt, o kterém se příliš nediskutuje. Pashupatinath je místo, kde jsou spalováni především bráhmani, lidé z nejvyšší vrstvy společnosti, a tam dole u řeky bydlí daliti, nedotknutelní. Tato nejubožejší část nepálské populace je zcela mimo kastovní systém. Kvůli nim stavět čističku? To by pro řadu Nepálců byly zcela vyhozené peníze.

Chrliče jsou jediným zdrojem vody pro některé obyvatele nepálského Káthmándú. Mohou však být i zdrojem tyfové nákazy

Z tohoto začarovaného kruhu ven není snadná cesta. Na první pohled nejsnazší je získání zahraniční finanční subvence na zajištění výstavby kanalizace a čističek odpadních vod. Podle informací mezinárodních humanitárních organizací ale pouze zhruba deset procent finanční pomoci, která sem směřuje, končí tam, kam byla cílená. I nepálské hlavní město však v sobě ukrývá ohromný potenciál. Stačí ho jen probudit a nastartovat proces podnikání.

Návrat ke kompostu

Obyvatelé Káthmándú trpí třemi problémy – znečištěním místních zdrojů pitné vody, všudypřítomnými organickými odpady a chudobou. Paradoxně nejúčinnějším řešením je propojení těchto problémů do jednoho celku. Ještě v nedávné době každý dům své organické odpady kompostoval. Tento staletími osvědčený způsob likvidace odpadů je v Káthmándú prakticky zapomenutou technologií.

Přitom založit průmyslovou kompostárnu je finančně i technicky nenáročný proces. Nepálský nezaměstnaný je ochotný pracovat za pár dolarů denně a síť primitivního sběru organického odpadu by přinesla pro kompostárnu levnou surovinu. Sběrači by byli vděční za tuto práci, která by přinesla obživu pro jejich rodinu. Městu by se ulevilo. Množství odpadu, které likviduje pitnou vodu pro město, by začalo postupně klesat.

Kdybychom se snažili nastavit do tohoto systému naše zažité představy o odměňování a hygieně, celý návrh se zhroutí jako domeček z karet. Aby ale systém fungoval, kruh se musí uzavřít. Sběrači by snížili ekologickou zátěž ve městě, jakost vody by se postupně začala zlepšovat a odpad by se zpracovával v kompostárně.

Z odpadu udělejme zboží

Ještě je třeba přesvědčit vesničany v okolí města, že nákup kompostu nejsou vyhozené peníze, že investovaný dolar představuje zvýšení produkce a v konečné bilanci se vrátí. Pokud by se toto podařilo, příslovečný kruh by se uzavřel. Vznikne trh s biologickým odpadem, který zvýší zaměstnanost a zlepší kvalitu životního prostředí.

Je to pochopitelně řešení dočasné, které v žádném případě nemůže nahradit chybějící infrastrukturu třímilionového města. Proč tedy nefunguje? Prosadit podobnou myšlenku ve zkorumpovaném Nepálu, kde se úřednický aparát mění po několika měsících, je neřešitelný problém. Jak rozvíjet zásady svobodného podnikání v podmínkách, kde spolu válčí komunisté maoistického směru s marxisty, přičemž každý z nich spadá do různých hinduistických kast? Řešení se zřejmě jen tak nedočkáme.