Jobova zvěst neboli jobovka
Nepříznivá zpráva souvisí s mužem jménem Jób, který podle stejnojmenné starozákonní knihy žil v zemi Uz asi před 5000 lety.
Jób byl zámožný a úspěšný. Na co sáhl, to se mu dařilo. Měl ženu, deset dětí, spoustu čeledě a rozsáhlé statky, na kterých choval tisíce kusů dobytka. K tomu všemu byl čestný, spravedlivý a bohabojný, takže dělal Hospodinovi jenom samou radost.
Až doteď je to idylka. Katastrofy přijdou vzápětí. To se tenkrát potkal Hospodin se Satanem. „Koukni na toho Jóba, ďáble. Na zemi mu není rovného: kuřeti by neublížil, je dobrota sama, modlitby nešidí a kudy chodí, tudy mě chválí!,“ řekl Hospodin a Satan mu odpověděl:
„Ještě by tě nechválil, když mu všechno vychází! Ale to bys viděl, kdyby se mu nevedlo, hned by tě proklínal!“
„Myslíš? Tak se pojď vsadit.“
A tehdy se začala Jóbovi lepit smůla na paty.
Jednoho dne k němu přiběhl posel a zvěstoval mu:
„Jóbe, stalo se hrozné neštěstí! Když jsme pracovali na poli, přepadli nás loupežníci, ukradli všechen dobytek a čeládku pobili do jednoho!“
„Hm. Co nadělám, Bůh to tak chtěl,“ povzdechl si Jób.
A než se stačil vzpamatovat, byl tu další posel: „Nesu ti smutné zprávy, Jóbe! Když jsme pásli ovce u lesa, udeřil blesk z čistého nebe a zabil všechna tvá stáda a pasáčky s nimi!“
„Hm. To je Boží vůle,“ řekl pokorně Jób a přijal třetího posla:
„Poslyš, Jóbe, co se přihodilo: Chaldejci přepadli tvé karavany velbloudů. Pobrali všechno a nikoho nenechali naživu!“
„Bůh nejlíp ví, co činí,“ zašeptal Jób a pozval dál čtvrtého posla:
„Jóbe, stala se strašlivá katastrofa! Silná vichřice strhla tvůj dům a v něm zahynuly všechny tvé děti!“
„Hospodin dal, Hospodin vzal. Ať je požehnáno jeho jméno!“
Z bohatého člověka byl rázem žebrák, ze šťastné hlavy početné rodiny osamělý muž. Hospodin byl spokojený.
„To koukáš, Satane, co? Kvůli tobě jsem Jóba bezdůvodně trápil a on mi ještě poděkoval!“
Ale ďáblovi to nestačilo. Povídá:
„No tak přišel o majetek a o rodinu, to je toho! Ale pořád je zdravý jako řípa, takže se má vlastně dobře. Jinak by ti zlořečil, až by to hvízdalo!“
A tak nejmilostivější Bůh přistoupil na to, že budou Jóba týrat dál. Jób onemocněl malomocenstvím, žil na smetišti, střepem z rozbitého džbánu si vymačkával hnisavé boláky a jen jeho věrný pes mu vylizoval rány.
„Bohu díky. Bohu díky!“ říkal přesto dál.
Tohle už dohřálo Jóbovu ženu. „Prosím tě, za co mu pořád děkuješ? Že ti všecko vzal? Že z tebe udělal tuhle trosku?“
„Mlč, prosím tě, žvaníš jako hloupá slepice! Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“
Nakonec Jóba opustili i přátelé. Protože si řekli: „Není kouře bez ohýnku. Nevinného by Bůh takhle trpět nenechal.“
Ale Jób se ani jediným slovem, ani myšlenkou nerouhal a pokorně přijímal rány osudu. Spravedlivý Bůh ho za to odměnil: dal mu uzdravení, nový majetek, a dalších deset dětí. Jób pak žil prý ještě sto čtyřicet let.
Jestlipak mu ani potom nikdy nepřišla na mysl otázka, jak se to vlastně s tou spravedlností a proč se tak často na světě zlo odměňuje a dobro trestá?
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka