Jitka Englová: Jazykové okénko klatovštiny nastevřené

Dodnes si vybavuji, jak jsme naráželi na výrazy, které jsme nikdy před tím neslyšeli, a jak nám přišlo divné, že je někdo nechápe. Například moje spolubydlící ze Zlína se mohla potrhat smíchy, když jsem po ní chtěla, aby nastevřela okno. Dodnes nechápu, co jí na tom tak pobavilo, protože neznám výstižnější výraz pro to, když chcete otevřít okno, ale jenom trochu. Prostě nastevřít.

A pominu fakt, že když už stála u toho okna, tak klidně mohla rovnou zkontrolovat vrhlíky, jestli mají kytky dost vody a nemusela čekat na to, až jí vysvětlím, že tím myslím květináče. No, dlužno dodat, že za tím, že naše kytky uschly úplně na troud, rozhodně nebyla jazyková bariéra.

Další nedorozumění vznikala i při takové banální činnosti, jako je vaření. Nikdy nezapomenu na zvláštní záblesk v očích spolužáka z Ostravy, když jsem mu jednou večer bezostyšně nabídla, že i když to sice není můj šálek kávy, klidně mu udělám vošouchy.

Dodnes si vybavuji i ten nepopsatelný výraz, když zjistil, že mu nenabízím nic jiného než obyčejný bramborák. To když jsem pak zase chtěla spolužáky ohromit svým kulinářským uměním a chystala jsem báč, rovnou jsem předem vysvětlila, že je to kynutá bramborová buchta s česnekem a majoránkou.

Naše soužití na koleji se samozřejmě neobešlo ani bez prolínání našich nářečí. „Ale čeho je moc, toho je příliš,“ hulákal spolužák z Hradce Králové, který doma o víkendu, k údivu celé rodiny několikrát zatútal. Ne že chytil nějakou divnou nemoc, prostě jen používal ukazovací zájmeno toto, v té naší pěkné plzeňské podobě, túto.

Ale i když tútání je v regionu vcelku běžné, najdeme i tady různé odlišnosti. Zatímco například v Klatovech chodíme do školy na třídní schůzky, rodiče v Plzni chodí na aktiv. A zatímco naše děti mají v penálu verzatilky, Plzeňáci tam mají krajony. Ale jakýpa copa, každý zkártka mluví, jak mu pusa narostla. Důležité ale je, že si i přes drobné jazykové odlišnosti stále rozumíme.