Jidášský groš
Toto sousloví značí nejvíce zavrženíhodný skutek – zradu přítele ze zištných důvodů. Jidáš, jméno Ježíšova učedníka, který svého guru podle legendy zradil, se stalo synonymem podlosti.
Známe „jidášský komplex“, „jidášovu mzdu“, „jidášský polibek“. Pamatujeme si ale, proč to udělal a co z toho měl?
Jidáš, muž z města Kariotu, nebo také Jidáš Iškariotský, byl jeden z dvanácti Ježíšových apoštolů. Byl to člověk v jádru nepoctivý. Přesto mu Kristus – což je samo o sobě dost s podivem – přidělil funkci pokladníka. Měl na starosti peníze, za které šetřili na almužny pro žebráky. Pokaždé mu jich zůstala trocha za nehty.
Nakonec Jidáš umožnil Kristovo zatčení tím, že ho prozradil pronásledovatelům, zkrátka a dobře prodal svého mistra „za třicet stříbrných“, což byla v té době sice docela slušná sumička, ale nijak velký balík.
Jidáš se se strážemi dohodl, že je dovede na místo, kde Ježíšova družina nocuje. Aby pojistil, že potmě zatknou toho pravého, slíbil, že Krista při pozdravu políbí. Jak to dopadlo, to všichni známe.
Jidášovi hezky rychle došlo, co to provedl. Hořce litoval, jenže už bylo pozdě honit bycha. Běžel těch třicet stříbrňáků vrátit velekněžím a povídá: „Zhřešil jsem, pánové, zradil jsem nevinnou krev.“ Velekněží mu ale odpověděli: „Co je nám po tom? To je tvoje věc!“ A tak Jidáš odhodil peníze v chrámu, utíkal ven a oběsil se na nejbližším stromě. Ty výčitky svědomí se nedaly vydržet!
Byl Jidáš vrah, zrádce, provokatér, kolaborant, oběť spiknutí nebo přítel? Na to se dodnes snaží hledat odpověď řada myslitelů. Vypravování o Jidášovi obsahují biblická evangelia, bezpočet legend, díla básnická, prozaická a i dramatická.
Na Michelangelově Posledním soudu v Sixtinské kapli objevíme Jidáše v nejspodnějším podlaží pekla: hrůznému Satanovi se třemi obličeji visí od každé tlamy napůl pohlcený hříšník, Jidáš je ten veprostřed.
S netradičním výkladem přišel Nikos Kazantzakis v románu Poslední pokušení z roku 1952, který se nedlouho nato ocitl na indexu. Možná znáte filmovou verzi režiséra Martina Scorseseho.
Jidáš se dostal i do českých lidových zvyků a tradic
Na Zelený čtvrtek se pečou „jidáše“, pečivo z kynutého těsta stáčené do různých motaných tvarů. Mají symbolizovat provaz, na kterém se oběsil.
Na Velký Pátek ve tři hodiny skupina chlapců s hrkačkami honila Jidáše. To se za něj převlékl jeden z nejstarších kluků ve vsi. Měl na sobě staré hadry, na hlavě nataženou nějakou škrabošku, klobouk a v ruce hůl. A přitom zpívali:
Tři hodiny klepeme,
Jidáše honíme.
Cos Jidáši, cos udělal,
žes svého Mistra Ježíše Krista zradil?
Oni ho jali, ukřižovali,
na Velkej pátek
do hrobu ho dali.
Na Bílou sobotu se zas pálily před kostelem ohně. Tomu se říkalo „pálení Jidáše“. Oharky z ohně se dávaly za trámy nebo na okraj polí, aby chránily dům proti ohni a pole proti pohromám.
A abychom nezapomněli: gurmáni houbaři jistě znají boltcovitku bezovou zvanou Jidášovo ucho. Hodí se hlavně do čínské kuchyně. Dobrou chuť!
Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
