Je třeba se bát geneticky modifikovaných potravin? „Z moderních Mičurinů strach nemám,“ říká odborník z VŠCHT
Geneticky modifikované organismy a z nich vyrobené potraviny rozdělují spotřebitele na obou stranách Atlantiku. Zatímco ve Spojených státech se běžně produkují a konzumují, v Evropě k nim převládá nedůvěra až odpor.
„Naše obavy pramení z neinformovanosti. Člověk šlechtil odjakživa a vždycky se snažil získat rostlinu s nějakými výhodnými vlastnostmi,“ říká Tomáš Macek z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.
Moderní Mičurinové pracují chytře
„Starší generace pamatuje Mičurina, jak štětečkem opyloval jablka a po několika desítkách let vyhodnocoval nejlepší odrůdy. Ale doba pokročila a moderní Mičurinové využívají genetiku a biotechnologické postupy. Dříve se zdlouhavě sledovalo a vyhodnocovalo, co jak zmutuje. Dnes vnášíte konkrétní gen, o kterém víte, jakou má funkci. Já z nich obavu nemám,“ vysvětluje.
Určité problémy podle Macka mohou existovat, a proto je nutné rostliny testovat. „Ale každá brambora a rajče může být za určitých podmínek jedovatá. Když je něco takzvaně bylinkové, neznamená to, že je to automaticky zdravé a neškodné. Rostliny dovedou produkovat i velmi ošklivé alkaloidy.“
Sběrače škodlivin
Rostliny ale mají i opačnou schopnost – přijímat, hromadit a zneškodňovat látky z půdy, vody i ovzduší. „Z okolního prostředí získávají mangan, hořčík, železo. Zkrátka všechno, co potřebují ke svému životu. A stejným způsobem dokážou přijímat a zneškodňovat i látky, které kontaminují životní prostředí. Bohužel v tom nejsou zrovna rychlé, zato jsou ale levné,“ vysvětluje Macek.
Například topoly nebo vrby dokáží i ze spodní vody, pokud až tam sahají jejich kořeny, odstraňovat různé těžké kovy. V Austrálii nebo Spojených státech se dokonce testuje možnost využít je jako plodinu k výrobě energie. „Samozřejmě za podmínek, aby se kovy v popílku a polétavém prachu nedostaly zpět do ovzduší,“ dodává.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...
Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Lidský faktor
Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová
