Jana se bojí domů

V některých takových příbězích je klíčový rodičovský vzor, který si z dětství odnášíme do života a podle nějž si vybíráme budoucího partnera. Tyto příběhy sbírá a studuje antropoložka Zuzana Štěrbová.

Bité a trestané dítě

Dejme slovo mladé ženě, pro zachování anonymity jí říkejme třeba Jana, které je 25 let a studuje na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Vypráví o svém dětství.

S oběma rodiči vyrůstala jen první rok a půl života. Pak otec odešel na vojnu a matka si našla nového partnera Pavla. Když se to Janin otec dozvěděl, nevrátil se k nim a založil novou rodinu. „Vlastně jsem úplně zapomněla, že nějakého jiného tátu mám,“ vzpomíná Jana. „S Pavlem to sice nebylo ideální, ale brala jsem to tak, že je to můj táta, že nás živí a že ho musím poslouchat. Taky jsme se k němu s mámou odstěhovaly. Zásadní zlom ale nastal, když mi byly 4 roky, protože se jim s mámou narodilo další dítě. Od té chvíle se Pavlovo chování ke mně dost změnilo“. Pavel začal výrazně upřednostňovat Janinu sestru Emu a vůči Janě se začal chovat agresivně. Jana na Emu žárlila a docházelo mezi nimi ke konfliktům. Jednou byl Pavel svědkem jejich dětské rvačky. Vrhnul se na Janu. „Jako by konečně našel záminku, proč mě může nenávidět. Začal mi dávat najevo, že jsem zlá a že do rodiny nepatřím. Mamka se Pavla podle mě vždycky trochu bála, tak nic neříkala, ale vždycky mi pak koupila nějakou sladkost nebo hračku a říkala, že mě má ráda, že mě má rád i Pavel, jen je přetažený z práce.“ Jak ale Jana podotýká, Emu Pavel nebil nikdy.

Když vzpomíná na své dětství, vybavuje si především různé příkazy, zákazy a následně tvrdé fyzické tresty, které přicházely bez varování za takřka cokoliv. Třeba když dala hrneček na místo, kam patřily sklenice... Pavel ji trestal zejména tehdy, když to neviděla matka. Jakmile si potom Jana matce stěžovala, Pavel vše popřel a matka ji podezírala, že si vymýšlí. Když jednou Pavel Janu zbil tak, že skončila s modřinami a podlitinami u lékaře, Pavel vše vysvětlil jako pád ze schodů a lékař se s tím kupodivu spokojil.

ilustrační foto|foto: Stock Exchange

Jana na své dětství vzpomíná velice nerada. Trpěla nedostatkem rodičovské lásky, nechápala, čím se provinila a za co je trestaná. Když jí bylo patnáct, odešla z domova na školu. Dnes se vrací jen občas, a vždy spí u příbuzných, kde ji matka navštěvuje. Do bytu, kde vyrůstala, už nechce nikdy vstoupit.

Nebojme se dotazníků

Jana svůj příběh svěřila Zuzaně Štěrbové a ta ji zařadila do projektu výzkumu sexuálního imprintingu. Jana splňuje podmínky účasti, které si Zuzana Štěrbová stanovila: zkoumat senzitivní periodu, během níž se otiskuje do nevědomí vzor partnera, a to u žen, které nevyrůstaly se svým biologickým otcem.

Výzkum má dvě fáze: první, kvalitativní studie je již hotová. Během ní proběhly i rozhovory s deseti respondentkami (jednou z nich byla i Jana), které splňují kritéria pro výběr, aby si autorka projektu ujasnila, jaké možnosti jsou ve hře a na co se připravit. Podle výsledků doplní standardizované dotazníky dalšími otázkami a ve druhé části výzkumu (kvantitativní studii) vše předloží 300 respondentkám. Zaměří se na strukturu osobnosti respondentky a vztah s rodičem během dětství (tady budou dotázány například na vztah s otcem během dětství, jestli je doma jako děti chválili, trestali a podobně). Jeden dotazník bude zkoumat i partnerskou spokojenost respondentky. Sem patří i otázky na vzájemnou shodu při organizování dovolené, kolik času spolu tráví, jak často se spolu smějí a podobně. Mluvíme o výzkumu sexuálního imprintingu, ale intimních otázek mnoho nebude. „Naše dotazníky jsou zaměřené na psychické charakteristiky, a otázky směřující k sexualitě se vyskytují pouze v dotazníku na partnerskou spokojenost. Ale i tady je jen několik otázek, zda jsou spokojeny s intimním životem a nakolik se s partnerem shodují.“ Vnímání intimity je u každého jiné, ale předložené otázky by neměly nikoho přivézt do rozpaků. A pokud by přesto některé respondentce nebyly příjemné a necítila se dobře, může účast ukončit. Dotazníky by se navíc měly vyplňovat on-line z prostředí domova v naprosté anonymitě.

Autorka výzkumu Zuzana Štěrbová (vlevo) s kolegyní|foto: 1. lékařská fakulta UK

Kromě dotazníků budou respondentky vytvářet i portréty svých blízkých osob. Poprvé tak bude možné zkoumat, jaký je vztah mezi psychickou podobností rodiče a partnera a jejich fyzickou podobností. Oba výzkumy se totiž odehrají na stejném vzorku osob. „Vždycky se to zkoumalo odděleně, ale my si myslíme, že to spolu velice souvisí,“ doplňuje Štěrbová.

Pachatelé zmatků

Jana si dokázala uvědomit, že u ní k nějakému otisku muselo dojít. Jako dospělá měla dva vztahy, které vždy skončily tím, že se k ní partner začal chovat agresivně. Se současným přítelem je to jinak. „Ten je na mě strašně hodnej, ani si to nezasloužím... Mám ho ráda, to ano, ale něco mi v tom vztahu prostě chybí. I když najít si zase nějakého dalšího agresora taky nechci, tak nevím, co mám dělat.“ Je to začarovaný kruh: vztah, jaký by chtěla, ji neuspokojuje, a jaký si spontánně zvolí, ten pak racionálně odmítá. Pachatelem zmatků je na nevědomé úrovni imprintovaná osoba. „Děti samozřejmě vztah rodičů vnímají velice intenzivně a na nevědomé úrovni si vtiskují (nebo se učí) jednotlivá schémata, která později při výběru partnera uplatňují,“ shrnuje Zuzana Štěrbová. „A právě tak může vznikat obrovská diskrepance mezi tím, jaké partnery si vybíráme, jaké si myslíme, že bychom si měli vybírat, jakým se cíleně vyhýbáme a s jakým z nich jsme nakonec ve vztahu spokojeni.“ Vědecký výzkum Zuzany Štěrbové, který vám Meteor pravidelně představuje, může být důležitým krokem v poznání tohoto problému. Podílet se na něm můžete buď prostřednictvím sbírky na portálu Starčovač.cz, nebo tím, že se přihlásíte jako respondentka. Ideálně obojím.