„Věděl, že s tímhle vědomím musí on i Voskovec umřít.“ Jiří Janoušek o posledním rozhovoru s Janem Werichem

První rozhovor s Janem Werichem udělal už v roce 1976. Tehdy mu položil otázku, proč nepíše paměti. „Trochu dotčeně se mě zeptal: Myslíte, že bych měl?“ O tři roky později se mu ale dramatik sám ozval.

Martina Kociánová a Jiří Janoušek|foto:Pavla Kopřivová

„Přišel mi telegram, ve kterém bylo napsáno: Milý Janoušku, jestli máte chuť si zase povídat, vězte, že jsem ve Velharticích.“ Když se publicista do obce vydal, zjistil, že Jan Werich zřejmě má zájem setkávat se, mluvit a možná se nepřímo vrátit k otázce psaní pamětí.

Náročná příprava

Než se Jiří Janoušek vrátil zpět do Prahy, domluvil se s hercem, že se s ním o několik měsíců později opět setká v hlavním městě. Z dalšího rozhovoru byl ale v mírném stresu. „Uvědomil jsem si, že jsou moje znalosti Voskovce a Wericha prabídné,“ přiznává publicista v rozhovru s Martinou Kociánovou. „Měl jsem spíš takovou školní znalost.“

Janu Werichovi to ale nevadilo. „Chtěl určité věci dávat do souvislostí. Vidět, že ho někdo poslouchá a reaguje. Potřeboval reakci. To pro něj bylo klíčové. Já jsem jakoby zastupoval obecenstvo, které do jeho vyprávění vstupovalo.“

Rituál

Natáčení rozhovoru, které trvalo střídavě několik měsíců, bylo pro Jana Wericha jakýmsi rituálem. Práce s Jiřím Janouškem ho navíc bavila, což vyplývá ze zveřejněné dramatikovy korespondence.

„Moc mě to potěšilo a zároveň se potvrdilo, co jsem cítil. Před rozhovorem se vždy oblékl. Vzal si košili, kalhoty, přestože celý den chodil v pyžamu a županu. Řekl bych, že měl pocit, jakoby stál na forbíně a musel pracovat, koncentrovat se. Nestýskal si a nefňukal. Pořád si uchovával neuhasitelnou zvědavost, a to mě nejvíc fascinovalo.“

Dramatický konec života

Život Jana Wericha byl, zejména ke stáří, dramatický. Podle Jiřího Janouška byl i v soukromí takový, jak ho lidé vnímají a znají. Prožíval ale velké krize. Jednak věděl, že je nemocný, jednak ho v 70. a 80. letech potkala veliká osamělost.

„Žil v ústraní a měl velké trápení s dcerou, která pila. Rozvedla se a žila u rodičů s dcerou Fančou, kterou Jan Werich jako vnučku moc miloval. Trochu se o ni staral, což bylo v době, kdy už špatně chodil. Do toho všeho navíc propukla nemoc jeho ženy Zdeňky, kterou několikrát zachraňoval před smrtí, protože měla sebevražedné sklony.“

„To všechno, ve spojení se společenským zavržením, byl docela velký náklad. Domnívám se, že si myslel, že prožil šťastný život. Zároveň měl ale zřejmě pocit, že ho prožil jen kus a nezavršil ho. A podobně to možná vnímal i Voskovec.“