Jak to vidí Vladimír Beneš - 2. prosince

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Naším dnešním hostem v pořadu Jak to vidí je profesor Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgie Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Dobrý den, vítejte.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Dobrý den.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jsem rád, že jste dorazil bez problémů dnes v tom sněhu.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Celkem bez problémů, nebyla to příjemná cesta, ale bez problémů.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak to na vás takhle působí, tolik sněhu?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Ono je to každý rok, takže spíš mě mate na tom, že to vždycky překvapí dopravní podniky a že to vždycky překvapí řidiče, že napadl sníh v zimě. To je takový neobvyklý.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nutno říci ale, že už je ho tolik, že se to špatně ...
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Je ho hodně, je ho hodně, zvládá no.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
... zvládá a myslím, že se všichni snaží. Ale těch emocí kolem toho je spoustu a vy jste shodou okolností nedávno měl přednášku, tuším, že v Karlových Varech o emocích, bylo to tedy pro odborníky, pro lékaře. Jak to bylo, to téma?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
To bylo organizováno Českou lékařskou akademií a Sdružením praktických lékařů, takže tam bylo vcelku dost lidí a tématem byly emoce v medicíně. Protože pro takovéhle heterogenní posluchačstvo je třeba vymyslet vždycky téma, který je obecnější. A když mě pozvali k přednášce nebo když mě poprosil Cyril Höschl, abych přednesl něco, tak jsem s tím měl ze začátku problém, vymyslet, co, protože jsem netušil, vcelku člověk to podvědomě vnímá, ví, oč jde, ale přesto jsem nevěděl, co a jak. Ale pak přece jenom mě to zaujalo a jednak tam byly velmi dobré přednášky, což bylo fantastické, tam byl třeba Jefim Fištejn, emoce a politika, pan Halík tam byl, takže to bylo vcelku velmi kvalitní a zajímavý a myslím, že i ti posluchači se bavili a svým způsobem to pro mě mělo ten efekt, že jsem si srovnal leccos v hlavě a že jsem si tak nějak jako institucionalizoval sám pro sebe emoce jako takové.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Kdybychom vůbec měli říci obecně, co jsou to vůbec emoce z pohledu lékaře?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Emoce z pohledu lékaře, to je tak, jak já to pojal, ne z pohledu pacienta, ale z pohledu lékaře. Emoce obecně jsou psychologické děje, který jsou založený na subjektivním vnímání. A jsou provázeny fyziologickými procesy, zvýšený třeba tep a podobně a jejich hlavní význam je v tom, že tu určitou situaci, během který vzniknou, velmi dobře zakomponují do paměti, že ji tím jakoby posílí a dostanou do paměti, vznikají zcela spontánně, jsou to mnohem starší děje, nežli to racionálno. To naše racionální, to je mnohem fylogeneticky mladší. Ony taky vznikají v jiných strukturách mozku, v těch starých, v těch hlubokých a ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Co to tedy znamená, že jsou evolučně starší než ty rozumové?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
/Nesrozumitelné/ emoce mají zvířata, že jo, zvířata také reagujou. On instinkt je svým způsobem také určitý druh emoce. Že je to nevědomý děj, který vzniká opravdu spontánně a záleží na tom určitém jednom subjektivním zážitku nebo na tom jednom subjektivním ději. A to, že vzniknou spontánně, znamená to, že člověk je nemůže vůbec nějak ovlivnit a že se musí naučit s nimi žít nebo musí se naučit je předvídat a musí umět je i využít. A svým způsobem ony tvoří takovou tu druhou polovinu tý medicíny. To, čemu my říkáme věda a umění medicíny, tak máme vědu medicíny, to se přečte, to jsou ty naše studie, to jsou publikace, ale pak je to umění medicíny a v tom umění medicíny, to kdy člověk už jedná s tím určitým individuálním pacientem, tak tam ty emoce samozřejmě hrajou relativně velkou roli a člověk je musí umět využít.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste řekl, pane profesore, že je nějak člověk nemůže ovlivnit, ty emoce, ale na tom je přece založeno to lidství, ne, že se snažíme ...
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Určitě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
... s emocemi pracovat a potlačovat třeba ty negativní.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Určitě, určitě. To už je zase, to už jsme zase o kousek dál, to už jsme u emoční inteligence, že člověk musí umět ty emoce ovládat, musí je umět využít, musí umět pochopit emoce druhého, musí umět s těmi emocemi druhého i svými pracovat, to už jsme o ten stupeň dál, že jo, to už nejsou ty základní emoce. Já nevím, to je strach, hněv, libost, potěšení, radost, smutek, že jo, to jsou základní emoce, které víceméně fungují a zajímavý je, že většino jsou polární, buď kladné nebo záporné. A pak jsou výjimečně emoce, které jsou takové jako ambivalentní, to je, když já řeknu třeba krásný nádor, to je protimluv, ale ten nádor je pěkný, je nezhoubný, půjde dobře odstranit, ale pořád je to nádor, že jo. Nebo příjemný strach, před operací člověk, když je to něco složitějšího, by měl mít strach, ale ten strach svým způsobem je do určité míry příjemný, protože ta operace je výzva taky. Takže takovéhle ..., tam se ta polarita trošku stírá. A pak samozřejmě přichází do hry hlavně ta emoční inteligence a to, umět s nimi pracovat a to, umět si zapamatovat. Člověk si dost často pamatuje právě ty nepříjemný věci, ty maléry. Tam je to provázený, obvykle malér je provázený nějakou emocí silnou, že jo, hněvem, znechucením, že něco se nepovedlo, vším tímhle tím, a to se velmi dobře dostane do paměti. A to je vlastně, smysl emocí je příprava člověka na další nějakou podobnou situaci, že v tý chvíli se ty děje spustí, protože ten organismus ví z dřívějška, že prostě se tohle to událo a že to nebylo buď tak, jak mělo bejt, nebo naopak, že to vyvolalo nějaké libé pocity. Takže v tomhle tom ten smysl emocí je zcela jasný, že je to příprava jedince vlastně na tu kterou partikulární situaci.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Do jaké míry musí, má nebo může lékař zvažovat emoce nemocného?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
On je musí zvažovat, on je musí zvažovat zejména v posledních letech z toho prostého důvodu, že současná medicína, nebo alespoň v tý naší oblasti je multimodální, že já mám několik cest, které vedou k cíli. Některá je víc efektivní, ale nese s sebou určité procento rizik, některá nemá takový dobrý výsledek nebo není natolik efektivní, to je třeba léčba gama nožem, ale zase jsou bezpečné, příjemné a takové jakoby rozložené do času, takže člověk musí umět i odhadnout emoční stabilitu nebo emoční jako, řekl bych vlohy toho nemocného a spíš ho vést k tomu, co si myslí, že by mu nejvíc konvenovalo, protože jsou lidi, kteří rádi třeba nakoncentrují to riziko do jednoho dne, aby to měli z krku. To jsou přesně ti, kteří jsou vhodní kandidáti k operaci. Pak jsou takoví ti váhavci, že jo, kteří uvažujou, kteří všecko probírají sem a tam ze všech stran, tak to jsou zase ti, kteří by byli spíš třeba k observaci nebo k nějaký konzervativní léčbě. Takže tohle člověk musí zvažovat a není to právě jenom psychologický profil toho pacienta, ale je to jeho emoční vlastně výbava.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dnes mluvíme s neurochirurgem, profesorem Vladimírem Benešem zatím o emocích. Ty ze své podstaty jsou vlastně subjektivní. Ještě se k tomu vrátíme. Ale víme vůbec, kde je v mozku emoční centrum, pokud něco takového existuje?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Jako jedno centrum samozřejmě neexistuje. Takhle komplexních dějů, ten mozek nikdy nemá jedno centrum. Ale v zásadě emoce jsou v těch hlubokých starých strukturách, to je takzvaný limbický systém, takže to se táhne někde od /nesrozumitelné/ kůry, to je báze čelních laloků, stáčí se to do spánkových laloků, do těch jejich mediálních částí, hypokampus a podobě a pak se to točí jakoby nahoru přes bazální ganglia do corpus callosum, to spojuje obě hemisféry ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já teda přikyvuju, ale už jsem se ztratil, abych řekl opravdu.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Věřím. Posluchači určitě taky. Ale v zásadě je to v těch hlubších, schovanějších a vývojově starších oblastech. Ta kůra vlastní, která je nad tím, tak ta už s těmi emocemi, ta je jenom koriguje, ale vznikají spíš v té hloubce.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak jste řekl, jsou spontánní, vlastně se spouštějí samovolně. Jak je to tedy u lékaře a speciálně u neurochirurga? Může si dovolit nějakou emoční nestabilitu? Asi ne.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Ne, ne, nestabilitu ne. On lékař, dobrý lékař musí počítat s tím, že i on má ty emoce a musí je umět ovládat a musí s nimi počítat. Samozřejmě, že místo, kde se asi nejčastěji ty emoce objevují, jsou v našem případě na operačním sále. Tam za prvé je to ta libá emoce, kdy člověk dokončí operaci, dokončí úspěšně, všecko je v pořádku, tak pak má takový ten pocit, který je velmi silná emoce typu opravdu vítězného fotbalového utkání. To sportovci to zažívají taky, herci to musí zažívat po každém dobrým představení, že jo. Tak to je úplně totéž. A pak je samozřejmě taková ta emoce, kdy se něco nedaří nebo kdy něco neběží tak, jak má, no, tak člověk dostane docela prach prostý vztek, je nahněvaný, samozřejmě, že potřebuje to někde ventilovat, na to je tam obvykle instrumentářka, to jsou takové ty hromosvody a ony už s tím počítají a ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Mají i příplatky za to?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Za to příplatky nemají, ale mohly by si dělat nějaké čárky. Ale zase je faktem, že ten hněv nebo to znechucení projevuje každý z nás jinak, že jo a jsou lékaři, kteří to dokáží natolik ovládat, že fungují víceméně celou dobu v klidu. A ve skutečnosti člověk ví, že na tom operačním sále by se ty emoce neměly projevit, že tam by to měl člověk provést spíš pomalu jako stroj, ale to samozřejmě nejde, že jo, protože je to variabilní. Takže to je takové to místo, kde ty emoce jsou relativně silné. Ale tam je člověk musí ovládat a spíše musí, když už, tak umět využít. Už jenom z té emoce, z toho, jak to má člověk v té paměti, tak vznikne intuice, vznikne schopnost improvizace, že to, co je emočně de facto zafixováno v tom mozku, tak se najednou objeví a najednou z toho může být, že jo, ten správný postup nebo ten správný chvat, který učinit a víceméně to tam přijde mimoděk a je to pravděpodobně opravdu zafixováno zásluhou těch emocí. A to je ten jejich smysl, že jo.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Můžeme se ještě vrátit k oné emoční inteligenci? Protože třeba taková schopnost empatie, to mám pocit, že je velmi důležitý, ale že mnohým manažerům obecně schází.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
No, to je samozřejmě to rozhodující a v medicíně asi ta schopnost empatie je to rozhodující, protože člověk neléčí sebe, ale léčí toho nemocného. A opravdu se do něj musí člověk nějakým stylem vcítit. Ono to není tedy vcítění, ale musí chápat jeho pocity, musí chápat ale i pocity té rodiny a musí svým způsobem odhadnout, co zhruba od toho ten nemocný očekává. Nejde o to mu nabídnout velkou operaci a neříct mu, co od toho očekává. Takže ta, dokonce na fakultě se to už učí, schopnost empatického rozhovoru, učí tam takový triky, jako sáhnout třeba nemocnému na ruku, jo, nebo dát mu ruku na rameno a podobně a ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A pomáhá to? Někdo to třeba nemá rád, ty dotyky.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Nesmírně. Ne, ne, ne, tohleto je ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Od lékaře je to něco jiného.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Samozřejmě, že jsou tací lidé, ale to zas už je ta schopnost té empatie toho doktora, aby tohle to odhadl, aby to věděl. A je to, myslím si, vlastnost, která se moc naučit nedá. To buď člověk má nebo nemá. Může to do určitý míry korigovat nepochybně nějakými takovými těmi civilizačními nánosy, ale v někom to je - matka Tereza, a v někom to vůbec není, já nevím, Adolf Hitler třeba, tam asi to jsou dva póly empatie/neempatie.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak když mluvíme právě o té empatii, tak ono se asi nedá, nebo ne asi, nedá se měřit na rozdíl třeba od IQ, nebo ano?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Empatie se určitě měřit nedá.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já jsem myslel teď tu emoční inteligenci, pardon ...
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Ta emoční inteligence se nedá měřit, ale inteligentní člověk odhadne, jak kdo na tom je. A ono ve skutečnosti, vy jste řekl, že IQ se dá měřit, ono se tak dost dobře měřit nedá, ty testy se liší a je to daný mnoha věcmi, to není tak jednoduché.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
/Nesrozumitelné/ jsme o tom měli Kávu o čtvrté, bylo to docela zajímavé. Neurochirurgové, tak to jsou vesměs asi dost silné individuality. Jak spolu třeba vycházíte, jak se šéfuje takovému, takové smečce třeba? Já se omlouvám všem lékařům.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Ne, smečka je možná docela dobrý výraz. Vcelku záleží na tom, aby ..., to jsou opravdu silné individuality a jednou jeden z mých kolegů říkal, že klinika je spolek vzájemně se podporujících se jedinců. Ale pochopitelně každý má své zájmy, každý má své ambice, každý má nějakou svoji touhu. A logicky v chirurgickém oboru je to, že se ten člověk chce dostat na vrchol. A těch vrcholů není tolik, kolik je lékařů, takže tam vznikají logicky sympatie, antipatie, logicky tam vznikají, že jo, různé konkurenční třenice a podobně a svým způsobem nejlepší je najít každému jeho pole, kde je do určité míry pán a kde je do určité míry nejlepší a kde de facto potom šéfuje sám sobě, byť i mu šéfuju potom ještě třeba já jako přednosta té kliniky. Takže je několik oblastí, do kterých já už vůbec nezasahuji a nechávám to na těch lidech. A jak postupně stárneme, protože u nás se moc neodchází ani nepřichází, tak se mi vcelku podařilo každému najít nějaké to určité pole. To neznamená, že by už tím byly ty ambice třeba, nebo naopak nedostatek ambic pokryty. Ale zatím spolu vycházíme, zaplaťpánbůh. Jak to bude za 5 let, těžko říct. Ale určitě to je do určité míry ne boj, ale takové soutěžení je tam nepochybně cítit, to, bez toho to nejde.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Souhlasíte s tím, že emoce jsou dar, že ve chvíli, kdy člověka práce baví, je mu koníčkem, takže vlastně nepracuje?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
To řekl nějaký český filosof, to určitě ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jo?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Hm, to řekl ... Můj americkej šéf dostával cenu společnosti a tohle to říkal, mě se to moc líbilo, ona tam říkal, že když člověk má práci jako koníčka, tak ve skutečnosti nepracuje a že on měl to štěstí, že v životě nepracoval ani den. A tohle to já svým způsobem podepíšu, protože já jsem nikdy neměl pocit, že jdu do práce nebo že je to něco, co by mě zatěžovalo a něco, co by mě jako zlobilo. Takže proto mě třeba štve, že nám omezují pracovní dobu, protože s klidem by tam člověk byl dýl. A je to ..., já si myslím, že v životě je největší štěstí dělat to, co člověka baví.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No a právě dnes si povídáme s profesorem Vladimírem Benešem. Mě napadlo, že ještě u emocí můžeme chviličku zůstat, ostatně vy jste o tom měl přednášku, jak jsme řekli na začátku, v Karlových Varech, tedy odbornou s lékaři. Ale vy jste řekl, že důležité je, že člověk do práce chodí rád, že ho to baví a v tu chvíli vlastně ani nepracuje nebo nemá ten pocit. Když je to obráceně, to je asi průšvih.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
To je tragédie, to je tragédie. A já si myslím, že z toho vznikají většiny malérů, většina malérů ve společnosti. A většina populace asi bohužel to má naopak, že chodí do té práce, aby tam vydělali ty peníze, které teprve potom užije na něco, co toho člověka ...
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tam vzniká ta radost.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Aby si udělal tu radost. A z toho vzniká nespokojenost, z toho vznikají takové ty, že by chtěl mít víc za to, když už dělám něco, co mě nebaví, no, tak ať mi to zaplatí a jako odhadnout, kde je ten zlom, ale skoro bych si troufnul říci, že někde tak těch 80 % lidí to nebaví a těch 20 % je těch šťastných, kteří dělaj to, co je baví.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
U vás to asi nešlo jinak. My už jsme o tom také kdysi hovořili, že váš otec je slavný neurochirurg, syn taky pracuje v tomto oboru. Vás znají lidé dobře, přednášíte po celém světě. Ale připustil jste si někdy myšlenku, že byste třeba dělal něco jiného? Pokud ano, co?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Určitě, určitě připustil. Jednak já jsem vcelku extrovertní povaha, takže někdy kolem 12letky jsem měl takovou tu představu, že by třeba FAMU nebo DAMU mě mohla bavit, ale ne hrát, režie, produkce, někde v této oblasti. Ale nikdy jsem to asi nemyslel moc vážně. Když jsem si přečetl Lovce mamutů, tak jsem chtěl kopat někde věstonické Venuše, pak ohromný vliv na mě mělo, jestli si pamatujete, Ceram - Bohové, hroby a učenci, to je o archeologii a to mi naši dali někdy v 6., 7. obecné a po téhle té knížce, že jo, jsem si říkal, že historie by byla pěkná a jako vcelku historii jsem asi vždycky měl dost rád a dost jsem si přečetl. Ale i když jsem třeba měl takové ty chvilky, že bych něco z tohodle mohl dělat, tak to všechno skončilo někdy v druhém ročníku na 12letce a pak už to bylo jasné a jednosměrné. A když se na to kouknu takhle zpětně, tak někde v jakési hluboké emoci pořád byla zabudována ta medicína a v té medicíně zcela nepochybně hluboko někde byla zabudována ta neurochirurgie. Takže pak už to bylo velmi přímočaré.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jak jste se dostal k entomologii?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Jé, to byla náhoda. To byl, můj dědeček byl učitel a on nás jako děti vodil kolem Plzně po lesích na dlouhý procházky, on byl chodec. A já jsem tam někde sebral brouka, a to mi zůstalo a to byla druhá taková jako moje láska, příroda coby taková. A v té přírodě, že jo, já nejsem typ, který by střílel třeba slony nebo jeleny, tak ten lov, to, co asi v člověku je zabudováno, tak si svým způsobem vybíjím nebo saturuji sběrem těch brouků, kde to není takové to s puškou a na posedu.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To říká Vladimír Beneš, náš dnešní host. Mluvíme s profesorem Vladimírem Benešem, neurochirurgem. Teď jsem četl, že existuje nějaký výzkum švédského enviromentálního institutu, podle kterého prý wi-fi, tedy ty vlny, které způsobuje tohle to zařízení, tak prý poškozují mozek.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Já jsem zatím neviděl nic, co by tohle to spolehlivě prokázalo a prokázat takovýto vliv by vůbec nebylo snadné. Takže ničemu takovému nevěřím, to už bylo svýho času o vysokém napětí, když někde bydleli lidi pod vysokým napětím, pak to byly mobily, teď jsou to ty wi-finy. Ale nikde není publikován žádný jasný průkaz, že by něco z těchhle těch vlnění škodilo. Tady se velmi hezky předvedla Evropská unie, protože rezonance magnetické jsou různé síly, počínaje 0,15 tesla až někde po 7, 8 tesla, což už jsou stroje, které dokáží vyšetřit pomalu jednu buňku. My máme v nemocnici 3teslovou rezonanci. Unijní úředníci se sešli a možná na základě nějakého takovédleho obskurního výzkumu nebo podivuhodnosti se rozhodli, že víc než 2 tesla škodí. Nikde není žádný průkaz, nikde není nic řečeno, ale tak prostě do předpisů vtělili, že maximálně 2 tesla rezonance, absolutně bez jakéhokoliv vědeckého podkladu, absolutně bez jakéhokoliv základu, jenom proto, že se jim zdálo, že je to už hodně nad ty 2 tesla. A samozřejmě, že je to úplná pitomost. A tohle to kolem těch wi-fin, ono se to hezky publikuje, ony to převezmou média a oni získají určitou prestiž v tom ústavu, určitě zatím půjde nějaký grant, takže prokázat tohle to by znamenalo tu populaci rozdělit na polovinu, jednu vystavit té wi-fině, druhou té wi-fině nevystavit, pak počkat 10 let, jestli se u nich bude objevovat nějaká nemoc častěji a u té druhé ne, pak to podrobit statistickým testům, jestli je to opravdu statisticky významný rozdíl, nebo ne. Takže udělat nějaký takovýhle, nějakou takovouhle publikaci a říci, že to má neblahý vliv, je trošku předčasné.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste se zmínil o Evropské unii, vím, že vás zaujal úmysl sjednotit pravidla pro chov psů a koček.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
No, to mě nadchlo teda, to mě teda opravdu nadchlo. Když už má Evropská unie takovéto starosti, stejně tak jako pan Špidla, když tam byl, tak 1 z jeho hlavních 8 úkolů bylo, starost o opalovací krémy pro pracující. Jo, horníci to nepochybně uvítali. A on se tomu člověk zasměje, ale svým způsobem je to znepokojující. Když se takovýto orgán nebo takováto, takovýto úřad věnuje těmto věcem a svým způsobem nechává plavat všechny trable, který jsou - Řecko, Portugalsko, Irsko, to je vcelku jedno, tak mi to přijde jako absolutně neadekvátní a absolutně proti všemu, co se v historii v Evropě dělo. My jsme měli hladomory, války, černou smrt, ale ta Evropa byla celých tisíc let, že jo, vůdčí oblast světa, že jo. Pár Španělů vytlouklo celou Jižní Ameriku, že jo, Cortés a další, Anglie vlastnila Austrálii a Ameriku, že jo, Francie celou Afriku a najednou my se staráme o to, jestli maj pracující dost krému. My zkracujeme pracovní dobu, protahujeme dovolenou, každého živíme buď sociálníma dávkama nebo dotacema, že jo, francouzským zemědělcům zaprší, tak vyjedou do ulic, aby přestalo pršet. A budeme unifikovat chov psů a koček a starat se o Hořický trubičky, to si myslím, že jsme si pořídili v Evropě příliš drahý úřad na to, aby se zabýval takovýhlemi hovadinami, místo toho, co by se věnoval opravdu fundamentálnímu problému, a to je to, udržet tu Evropu na úrovni, alespoň té Ameriky a Číny, abysme najednou nebyli třetí svět.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to vidí profesor Vladimír Beneš. Než se rozloučíme, ještě jedna otázka, která se týká našeho dnešního tématu. My budeme tedy příznačně k tomu, jak to vypadá venku, mluvit o začátku lyžařské sezóny. Těžíte se na hory, na lyže?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
No jéje, to je oblíbený sport, určitě.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ale asi bychom měli z vašeho pohledu nabádat, pokud ještě nemáte helmu, tak si ji určitě pořiďte, stojí to za to.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Helmu mám, helmu mám.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jezdíte?
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Má ji celá rodina a není to tak dlouho, co ji mám. Já si ji koupil poslední z rodiny. Ale v současný době si myslím, že kdokoliv vjede na sjezdovku a helmu nemá, tak riskuje úplně stejně jako cyklista bez helmy, nebo řidič bez bezpečnostních pásů. To prostě by měla být, svým způsobem by to mělo být uzákoněno. A víte, co je zajímavý? Nevím, jestli jste si toho všiml na sjezdovkách, v tomhle tom ti trumpetové na těch snowboardech jsou mnohem chytřejší. Ti ji mají všichni a lyžaři ne. Takže tohle je možná poprvé, kdy by si lyžaři měli vzít příklad ze snowboardistů.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
To říká na závěr našeho setkání v pořadu Jak to vidí přednosta neurochirurgie Ústřední vojenské nemocnice v Praze, profesor Vladimír Beneš. Já vám děkuji a přeji, ať se vám daří. Mějte se hezky. Na shledanou.
Vladimír BENEŠ, přednosta neurochirurgie, Ústřední vojenská nemocnice v Praze-Střešovicích
--------------------
Děkuju. Na shledanou.
Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomínám, že reprízu můžete slyšet po 23. hodině večer.