Jak to vidí Václav Cílek - 21.5.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech vám všem přeje Zuzana Burešová. Hostem půl hodiny Jak to vidí je dnes geolog a analytik doktor Václav Cílek. Vítám vás tady, pěkný den.
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Zprávou číslo 1 v tomto týdnu jsou určitě povodně. Zaskočily mnoho lidí, předpokládám, že vás nikoliv.
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Ale kdepak, vždycky to počasí člověka zaskočí. To je jako, ono je to tak, jako vlastně že žijete v určitým počasí a neumíte si představit, že přijde jiný počasí. A ono přijde. Tyhle ty povodně mají pro mě minimálně jeden takovej jako varovnej dosah, nad kterým já vlastně přemýšlím úplně nejvíc. Ono je možná zapotřebí uvědomit si, že ty povodně jsou doopravdy velké, a to nikoliv teda na našem území, ale zejména v Polsku a taky v Maďarsku. To znamená, my často vnímáme jenom ten náš aspekt té věci, ale ono je to vlastně mnohem širší záležitost a doopravdy je to, je to až jako děsivý, co se děje. A ten varovnej aspekt pro mě je ten, že jsem si uvědomil, že vlastně povodně v povodí Moravy v roce 1997 přišly skutečně jako nečekaně, byly velký a tehdy jako vlastně hydrologové si říkali: to je v podstatě náhoda, že ty deště spadly v povodí Moravy, protože když se hne atmosférická masa, tak tý je jedno, jestli přiletí o 100, 200 nebo o 300 kilometrů dál. Říkali si: doopravdy jako začíná to povodňové období, tak to dřív nebo později musí přijít do český kotliny. Takže já bych prostě rád řekl, že teďka jako, že jo, se sčítají škody, voda opadá, všechno se vrátí do normálu, lidi jsou zařízený tak, že většinou, ono to nejde úplně vytěsnit, většinou jako rychle zapomenou, jo. Tak jako povodeň roku 2002 na Malý Straně byla děsivá a za měsíc bylo uklizeno tak, že člověk téměř nevěřil, že byla povodeň, jo. A je to nejenom ta touha uklidit, ale jako ta touha jako to psychologicky vytěsnit. To znamená, podle mě hlavní sdělení těchto moravských povodí je to, že čeští starostové by si měli obejít prostě své hráze, své domy a podívat se, co můžou udělat, protože doopravdy nevím jak velká, ale poměrně je reálná šance, že příště prostě ty, ty dešťové mraky přiletí do Čech.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Tento váš vzkaz možná vyslyšeli už při těch posledních povodních. Oni jsou hodně limitováni samozřejmě penězmi. Nicméně když třeba zhodnotíte, co se změnilo od těch velkých povodní v roce 1997 do dnešní doby, tak změnilo se něco, brali si z toho třeba starostové nějaké ponaučení?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Heleďte se, určitě hodně věcí se změnilo. Za prvé: sdělovací prostředky věnují povodním od té doby poměrně velkou pozornost, takže všichni víme, že to je téma. Nedovolí nám prostě noviny na povodně zapomenout, první věc. Druhá věc, zdá se, že mnohem líp jsou koordinovaný krizový štáby, protože jsou v podstatě permanentně v akci nebo každý druhý nebo třetí rok. Dál, jako řada lidí si uvědomuje, že povodně jsou nebezpečný a tak jako pojišťovny hůř pojišťují ty domy, které jsou v Nivě, někde se staví míň, ale někde zase vlastně naopak, lidi úplně vlastně holt to ignorují a ta stavba v té Nivě pokračuje v té záplavové území, jako kdyby se nic už jako nemělo stát. Tady myslím si, že když se podíváte na historii českých a moravských povodní posledních 10 let, tak jasně vidíte ten nárůst, různý typy vlastně povodní. Téměř určitě jsme doopravdy v tom období povodňového neklidu a to s náma průměrně zůstává těch 20 až 30 let, jo. To znamená, máme v reálu teda 10 až 20 let povodňového neklidu před sebou. Já jsem si taky vzpomněl hodně na výpočet Jiřího Svobody, který má seznam povodní, že jo, někdy od roku 1500 a některé povodně teda ještě starší, ale teprve od toho roku 1500 zhruba je velké množství kronikářských záznamů. Jsem mu zavolal před několika lety a říkám mu: Jiří, tak jak často, on je zároveň dobrý statistik, jak často v období povodňového neklidu přicházejí velké povodně? No, on chviličku tam cosi dělal na počítači, pak mi říkal, každých 11 let, jo. Tady to v těch Troubkách to bylo 13 let. Je to takovej údaj jako hodně statistickej, hodně průměrnej, jo. Ale nicméně prostě z toho vyplývá, že povodňové nebezpečí hrozí. Škody, jak jsou lidi bohatší, jak ty domy jsou prostě poměrně drahý, tak dneska stačí menší povodeň na velký škody, jo. To znamená, já bych si třeba představoval, aby se mohly srovnávat povodně třeba u nás a v Bangladéši. Prostě tak říct: ano, přišli jsme o 20 procent majetku, o 10 procent majetku, protože v tom Bangladéši lidi přijdou o celý majetek a má to cenu třeba 200 dolarů. Takže tady je to takový jako trošku jako nesrovnatelný.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Čím to, že málo zaprší, koryta řek jsou plná a v té krajině zůstává tak málo vody, jaké vysvětlení pro to máte?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Teďka na Moravě pršelo hodně. To, co je pro mě jako trošku jako meteorologická záhada, je, že specielně v posledních několika letech na té Moravě se vytvoří jakoby zeď z fronty, která jde vlastně proti těm, proti těm dešťovým mrakům nebo se udělá takovej vlastně pytel a ty dešťové mraky padají do toho pytle, dojdou na konec nebo narazí na tu zeď, která je velmi stabilní na jednom místě a vyprší na jednom místě. No, a pak je pochopitelně otázka toho odvodu té vody z krajiny, o tom jsme se bavili jako víckrát, že to chce ty vsakovací rejhy prostě a malý vodní nádrže a hlavně správný orání, že jo, po těch vrstevnících. No, a znova musím zopakovat, jako že zemědělský terasy jsou nedocenitelný, pokud jako jsou, má cenu udržovat jejich funkci. A že když si projdete pole v podhorskejch krajinách, tak většinou teda ty pole mají takovej jako takovej terasovitej výběžek do údolí a před tím je jedna hlubší rejha a to jsou právě ty vsakovací strouhy pro ty deště, aby se nepřevalily přes tu, přes tu hranu teda tý terasy a neerodovaly.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Vás musí také určitě mrzet, že každým dnem snad v naší republice mizí 15 hektarů půdy. Co byste s těmi hektary udělal? Teď se hodně staví, opravdu developeři kolem měst, kolem řek je taková tendence pořád něco vytvářet a zabírat tu půdu. Jak byste vy s ní naložil?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Já bych jí buďto nechal ladem v okamžiku, kdy je, kdy je relativní nadbytek potravin. Vůbec nevadí, že ta půda si odpočine, protože třeba jenom návrat té půdní fauny a flóry těch, vlastně těch mnoha tisíc druhů drobných živočichů, který jsou nakonec vlastně jako miliony, trvá třeba 5 až 10 let. To znamená, nevadí mi půda, která leží ladem a pochopitelně o tom jsme se bavili víckrát, já to vlastně nechci ani moc rozvádět. Zhruba před 2 nebo 3 lety nastalo celosvětově takové jako, řekl bych, skorem jako válka o půdu, o které se vlastně mluví hrozně málo. A spočívá to v tom, já nevím třeba Saúdská Arábie má dneska, myslím, že 28 milionů obyvatel, v 70. letech měla 4 miliony obyvatel, nemá prakticky žádnou ornou půdu, jo. Za 20 let má mít okolo 50 milionů obyvatel, tehdy už bude ropy míň a v Saudu bude 50 milionů. Spotřebují většinu nebo velké množství z té energie na odsolení vlastně vody. Takže oni to trošku vědí, takže se snaží zakládat v okolních zemích zemědělský farmy o tom jako rozsahu těch 100 tisíc hektarů prostě, jo. Ve světě začalo velké skupování půdy, u nás je to vidět vlastně mnohem míň, bude to jedna, bude něco jako ropa, bude to něco jako velice jako strategické, může to bejt nedostatkový. Je to teďka, když vidíme ty plný sámožky, že jo, tak nám to vlastně ani nepřijde, ale potravinová krize je tady doopravdy s náma nebo potravinová nejistota.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě poslední otázku k těm letošním povodním. Někteří lidé tvrdí, že to může mít jakousi souvislost s tím, co se děje na Islandu, s tou sopečnou činností, jak se na to díváte vy?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Tohle je pravděpodobně otázka pro další výzkumy, protože zatím to doopravdy jako vypadá jednoznačně, že to je meteorologická situace. Na druhou stranu historická zkušenost je taková, že po těch výbuchách těch velkých nebo větších sopek doopravdy ty, ty léta proprší nebo jara proprší. Je to tím, že ten sopečný prach vytváří nukleační jádra pro kapičky vody, které se shlukují do větších kapek a prší. Takže já jsem neviděl žádnou studii, ono je taky jako příliš brzo, která by tohle to potvrzovala. Navíc jako ten větrný proud, který přinášel ty vodní masy, jde z jiných oblastí, než je právě jako sopečný prach. Ale nedá se vyloučit určitý vliv.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 - Praha náš dnešní host geolog Václav Cílek.
Povídáme si s geologem Václavem Cílkem. Ještě u toho počasí zůstaneme, protože kdybych měla použít větu klasika, abych to nezkazila úplně, tento způsob jara zdá se mi poněkud rozmarný. My jsme vždy byli zvyklí, že po zimě jsme okamžitě skočili do léta. Jaro jako by nebylo. Teď jaro sice je, ale je takové pro nás možná zvláštní, deštivé, pořád čekáme na to teplo a stále nepřichází. Z vašeho pohledu je to normální?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
No, jako typické to zrovna není, že jo, ale upřímně řečeno, co je vlastně typické za posledního půlroku, protože i ten podzim, který všem tak jako vyhovoval, byl jako silně atypický, že jo, pak byla atypická zima, pak skutečně jakoby začalo krátkou dobu teda to, to léto takový, teda jaro letního typu a teďka vlastně prší. Z hlediska dlouhodobého takhle jako často se počasí chová, no, ale může to taky něco znamenat, jo. Já si osobně myslím, že to znamená to, že někdy od toho roku 2002 nebo 2003 začíná stagnovat nebo klesat povrchová teplota oceánu a dochází k negativní fázi, to znamená k chladnější fázi atlantské dlouhodobé oscilace, která obecně ochlazuje počasí. A že jsme, já to zopakuju ještě jednou, když se takhle ptáte, že jsme prostě v té situaci, že jsme ve velmi teplém skleníkovém světě, kde zároveň doopravdy jako funguje poměrně naplno to chlazení tím oceánem. Takže mně to přijde jako doopravdy přetahování té hodně teplé a poměrně studené jako klimatické tendence. A výsledkem je zejména rozkolísaný chod, jo, nevíte, kterou dekádu, kterej měsíc bude doopravdy teplo a kterou bude doopravdy zima, ale můžete očekávat to, že to počasí, které bylo poslední půl roku, to znamená rozkolísané oběma směry, jak nahoru, tak dolu, ještě nějakou dobu s náma vydrží.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená, že teď těžko předpokládat, jaké bude léto, jaký bude podzim.
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
No, já tak trošku jako laicky věřím na takový jako mechanismus vyrovnávání se. To znamená, jsem říkal: tak je jako nesmírně teplej podzim, zdali to nevyrovná zima prostě svojí zimou. Teďka je zase nesmírně nebo nesmírně, dost studené jaro, tak si říkám, zdali to nevyrovná třeba pozdní léto horkem a suchem. Ale je to laický, jo, jako rozumíme si, že toto není vědecká předpověď.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Uvidíme, jestli vyjde, to už se dozvíme během několika pár týdnů. Posloucháte Český rozhlas 2 - Praha a my za chvíli "opustíme" naše studio a přeneseme se do Egypta, odkud se právě náš dnešní host geolog Václav Cílek před několika dny vrátil.
Jak už jsem říkala, před několika dny jste se vrátil z Egypta. Jaká byla vaše cesta, proč jste tam odcestoval, o čem jste bádal?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
My máme dlouhodobý projekt s Českým egyptologickým ústavem, který se týká výzkumu egyptské pouště. Měli jsme jet do východní pouště, to je mezi Nilem a Rudým mořem, ale 2 dny před odjezdem došlo k tomu, jak se zdá, že někdo, nějaký Palestinec z jordánského území propašoval na egyptské území do Sinaje 2 kaťuše. Vypálil je proti Ejlatu, proti izraelskému přístavu, jedna raketa spadla do moře a nic nenadělala. Druhá raketa přeletěla hranice, spadla do jordánské Aqaby, taky jí nic neudělala. Nicméně egyptská vláda uzavřela teda východní poušť, takže do ní nebylo možné jet. Je to velká škoda, že tam jsou obrovské lomy, já jsem se na to vlastně hrozně dlouhou dobu připravoval, protože když máte třeba na římském fóru v Panteonu takové sloupy z šedé žuly, vypadá to jako mrákotínskej /nesrozumitelné/, jak je obelisk na Pražským hradě, tak to jsou věci, který byly kupodivu dopravovaný z hor mezi Nilem a Rudým Mořem 100 kilometrů šestimetrový sloupy prostě, jo. 100 kilometrů dolů po Nilu, pak prostě lodí do Alexandrie a dál. To znamená, úplně jako úžasnej globální obchod s obrovským objemem a s obrovským vlastně množstvím, množstvím materiálu. Tak to nešlo, takže jsme, takže půlka lidí odřekla expedici, zůstalo 5 lidí, 5 Čechů teda, přírodovědci a archeoložka Lenka Suková. Vzali jsme 2, 3 své spřátelené beduíny, ty vzali 2 automobily, naložilo se to vodou, potravinama a benzínem na 10 dnů a vyrazili jsme do, do západní pouště. Cíl byla taková jako rekonstrukce krajiny zejména ve vlhkém období. Já teda neustále sleduju, aby Češi měli určitou znalost pouště, pokud by někdy došlo k rozvoji toho projektu Desertec, to znamená těch solárních elektráren na Sahaře, tak si myslím, že je prostě docela důležitý, abysme měli kontakty s touto, s touto částí země. A v podstatě to vypadalo tak, že Lenka Suková dokumentovala skalní umění a dívala se na orientaci vůči, já nevím, světovým stranám, vůči krajině, vůči zdrojům vody. Petr Pokorný, Adéla Pokorná sbírali rostliny, pokud to šlo. Podobně Zdeňka Sůvová mrtvé ptáky, kterých je na poušti hodně, zejména v těch skalách. Tam jsou migrační trasy a v podstatě kdekoliv na poušti i jako hodně hluboko na takový jako echtovní poušti jako vlastně zastavíte, tak najednou se objeví jiřičky, jo. Letos jsme neviděli žádný vrabce, to mě jako překvapilo. Budníčci tam jsou malí, jo, a pak jsou pochopitelně prostě nějaký dravci a tak, tam jako to krouží nad člověkem. Takže ta poušť má svůj jako hrozně jako zajímavej ekosystém. A já jsem fotil a dokumentoval zejména eolické procesy, to jsou větrné procesy, které tam působí úplně jako neuvěřitelné věci. To znamená, zbrušují celé hory na takové jako plošiny, těm se někdy říká charafí, jsou to takový jako hřbítky ostrý kamenitý, máte prostě hektary vlastně hor zbroušenej do úrovně terénu. Takže to na dálku připomíná rozbouřený moře.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
No, tak to je nádhera. Tak jestli ty fotografie někde uvidíme, někdy vyjdou, tak samozřejmě budou i naši posluchači rádi. Nicméně když už jste mluvil o těch rostlinách, o těch zvířatech, jakou vy máte třeba konkrétní zkušenost, jak se některá zvířata adaptují na ty podmínky Sahary?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
My jsme se tam hodně dívali po hadech, protože všude, že jo, jsou ty zmije růžkatý a taky v té jedné jeskyni, tam s náma zmije růžkatá bydlela, ona je zahrabaná po hlavičku, z toho písku koukají jenom 2 rohy a očička. Takže vlastně vůbec jako ji nevidíte. A jenom když ji teda nafotíte a pak si to nazvětšujete, že jo, protože jako není, nemůžete se jí koukat z 20 centimetrů do očí, to bych neradil, tak jako vidíte, jak vás pečlivě sledují prostě očička taková. Pak jsou hrozně příjemný takový velký potemníci, brouci, který sbírají vodu úplně krásným způsobem. Vylezou na nějakou elevaci, na nějakou třeba jako dunu a teďka se vztyčí zadečkem nahoru nad ránem a ona se na nich sráží voda a ta voda, protože tam je všude, jako ty kameny jsou po ránu jako zarosený a ta voda jim stejká do tlamičky, takže oni se takhle napijí ze svého vztyčeného zadečku, na kterém zachytí prostě tu jedinou vláhu, že jo, a pak nějak žijí dál. Ptáci tam hodně žijí ze semínek, které jsou přiváté. Ono když si to dobře jako prohlídnete, tak najednou zjistíte, že ten povrch pouště je jako pokryt jako drobnými semínky, který jsou prostě přivanuty rostlinou drtí z daleka. Mezi tím se pohybují rybenky, takový jako máme doma v koupelně, že jo. A je tam hodně dravejch kudlanek jako písečnejch, někdy vážky. Ten ekosystém té pouště je jako překvapivě bohatý. A na tyhle ty vlastně malá zvířata, že jo, jsou navázáni tarbíci, taková ta myš, co vypadá jako klokan, jerboa. No, Petr Pokorný měl tu zkušenost, že se prostě v noci probudil a tarbík mu stojí na prsou a rozhlíží se kolem teda, co se děje teda. Ty zvířata většinou neviděla nikdy člověka jo, aspoň tam, kde jsme byli my. No, a my jsme si zase v některých partiích hráli s fenky nebo takovej jako druh vlastně pouštní lišky. To bylo docela příjemný.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Když ta zvířata nikdy neviděla člověka, tak jak se k němu chovají, jaké jsou jeho instinkty a jeho chování celkem?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
U ptáků je to tak, že ty vás nechají přiblížit se na ty 3 nebo 4 metry úplně normálně. Někteří cestovatelé mají zkušenost, že si na ně ptáci i sedali. Ale to já jsem nezažil tohle to. A jako dobrý jsou ty fenci nebo fenek je vlastně druh pouštní lišky, tak já možná budu mluvit o lišce. Navíc jsou tam asi 3 druhy, které jsou, které se liší velikostí a trošku tvarem těla. To je jako docela jako zajímavý, že jo, zastavíte, rozbijete tábořiště, spí se někdy na písku, že jo, a teďka přichází, že jo, přichází liška pouštní. My jsme hodně vzpomínali na Exupéryho a na Malýho prince a na ochočování lišky. Tak co mají, co mají ty fenci rádi, je, když jim dáte něco vody, protože prostě k tý vodě na poušti se nedostanou často. Oni bez ní vydrží, protože se živí vlastně těmi zvířaty, které prostě jako jde to nějakým způsobem, ale jsou vděčni jako za vodu. No, a takový fenek, který byť nikdy neviděl člověka, že jo, tak se ho trošku bojí, protože vidí, že to je jako velký tvor. A zároveň je to tvor velmi aktivní, chytrý, jako zvědavý teda, takže postupně se přibližuje čím dál tím blíž. Tak mu něco hodíte k jídlu, tak na 2 nebo na 3 metry, on přijde, cukavě teda uteče, odběhne stranou a začne to jíst. Přidá se většinou nějaký další fenek, tak na sebe štěkají takovými vysokými hlásky, jsou teritoriální, různě se prostě zaháněj a různě se škádlej, pak to tomu fenkovi nedá, že jo, vrátí se. Takže takhle, takhle to se děje nějakou dobu, mezitím už chcete jít spát, že jo, jste utahaná, tak ještě třeba něco jako jíte, my jsme tam měli brambůrky, který jsou slaný a teďka najednou se stane to, že ten fenek prostě přichází, přijde až k vám, teďka vám to sebere z ruky. A oni mají ostré zoubky, ale teďka jako cítíte, jak on se o to jako tahá, jo, je připraven jako uskočit, a jako že nestiskne, jako že si je vědom, že ta ruka je prostě jako živá a nechce bejt agresivní, chce jenom vlastně to jídlo, tak vám takhle sebere brambůrku teda, jo. A vás to pobaví, že jo, ale stejně se chystáte vlastně ke spánku. A fenek si furt nedá pokoj. Ono totiž, že jo, fenek vypadá jako úžasně roztomilej, jako, jako plyšová hračka, má ty velký oči, aby viděl po tmě, má velký uši, protože tím se chladí. A no, je prostě takovej jakoby jako roztomilej. A zároveň, protože na tý poušti není nic, tak on musí každou noc urazit, já nevím, možná desítky kilometrů, těch stop je tam vlastně hodně, aby si sehnal vůbec něco k jídlu. Takže kdokoliv choval fenka, tak většinou splakal nad výdělkem, protože prostě to zvíře je neuvěřitelně zvídavý a aktivní, furt něco jako dělá, protože nemůže dělat vlastně nic jinýho. No, takže takhle za chvíli ten fenek zase přijde a teďka už mu nic nedáte, tak si vezme botu vaši, jo. Vy máte jenom jedny boty, že jo, takhle a protože ta bota je slaná, je kožená nebo prostě voní, jo, a už pádí pryč prostě s tou, s tou jako botou teda. Tak ho jako dostihnete a už si sbíráte kameny, jo. To znamená, nejdřív vy jste ochočovali fenka, furt mám na mysli toho Malýho prince a Exupéryho teda, jo. K žádnejm hovorům jako o tom jako, jako kdo je zvláštní, když je ochočenej a tak, a jak máme vidět tím srdcem, jak k tomu nedochází, že jo, úplně. Pak si fenek teda ochočuje vás a pak vás začne otravovat. Takže zachráníte boty, zachráníte baťoh. Nicméně fenek bystře vyskočí, obejde tábor a vetře se do automobilu. Jo, jako pouští zvířata, třeba vrabci to mají taky, prostě rádi navštěvují vnitřky automobilů, protože prostě tuší, že jako vnitřky domů, že jo, že tam vlastně je to jídlo. No, tam ten fenek rozkouše, co se dá, máme tam plato s vajíčkama, že jo, tak tam prostě provede pěknej nepořádek a zmizí. No, a kdyby vlastně správně, to bychom měli uvádět na pravou míru, že jo, toho, toho Exupéryho, tak to nakonec skutečně musí skončit tak, že posléze ten Malej princ prostě honí toho, tu pouštní lišku s kamenem v ruce a volá prostě: ty hajzlíku mrňavej, vrať mi botu, jo, to.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A měli jste ještě nějakou takovou podobnou zkušenost s nějakým zvířetem ze saharské pouště?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Další zkušenosti byly v podstatě jako jinýho typu, protože ta zvířata tam nejsou. Ono to vypadá tak, že na větší části Sahary v tom, platí to určitě pro Egypt, dochází někdy možná po roce 1960 k něčemu, co bych nazval terminální stádium pouště. A to znamená, oni tam byli, ještě cestovatelé v 60. letech, neřkuli začátkem století, popisují stáda gazel, jednak poměrně těch velkých přímorožců, jednak takový malý gazely dorkas. V podstatě každý den vídávali stádečka gazel třeba až o několika desítkách kusů. Na mnoha místech byla berberská ovce. Dneska ty 2 z těch 3 druhů přímorožců jsou vyhubeni. Ve volné přírodě mezi Marokem a Izraelem, kde dřív prostě žili, jsou různý pokusy je teda vrátit. A co se týče toho třetího druhu nebo berberský ovce nebo těch, těch malejch gazel dorkas, my jsme neviděli ani stopu, jo, a to jsme z tý pouště, už jsme tam byli jako nejednou, že jo. Viděli jsme vlastně hodně, takže to vypadá tak, že prostě... já jsem z toho prostě hodně smutnej a otrávenej, protože ty zvířata pouštní jsou nádherný teda a jsou pryč. Ale něco podobnýho se taky týká toho, že ještě po 2. světové válce na poušti bylo poměrně velké množství takových jako rozptýlených akácií. To jsou stromy trnité, podobají se vlastně deštníku. A teďka prostě jedete, můžete ujet 500 nebo 800 kilometrů, než narazíte vlastně na první akácii. Lidi to spotřebovali na dřevo nebo na dřevěný uhlí. Takže prostě i ta poušť jakoby prostě odcházela, ta poušť bez lidí prostě odchází a mizí vám před očima. Tohle je velmi smutná věc.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To ale není dobrá vizitka pro lidi, protože to je... většinou jde nejenom o zásah přírody, ale především o lidskou činnost.
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Víte, ono naštěstí v Sýrii a v Izraeli zejména existují takové ty velké projekty teda návratů lesů, tam se to daří a dá se očekávat, že pokud se nic jako mimořádného nestane, že budou opět sílit ty konzervátorské snahy, ale než vyroste strom, tak to trvá, na pouštích to trvá 30 nebo 50 nebo i 200 let, že jo. Ale zvířata se dají vrátit aspoň do některých částí pouště.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže končíme naše povídání alespoň trošku optimisticky?
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
A proč bysme museli končit něco optimisticky, že jo. Prostě povídání jako končíme s tím, že žijeme v nejistém světě s mnoha podivnými a mnoha krásnými aspekty.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže končíme tak trošku s otazníkem a s vykřičníkem zároveň. Naše povídání se chýlí k závěru. Rozloučím se tedy s geologem Václavem Cílkem. Jsem ráda, že jste si udělal čas a zase se příště budu těšit, na slyšenou, hezký den.
Václav CÍLEK, geolog, analytik
--------------------
Díky, na shledanou.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
A pro vás pro posluchače, reprízu tohoto pořadu si můžete poslechnout dnes krátce po 23. hodině.