Jak to vidí Pavel Kosatík - 14.9.

Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý poslech vám všem přeje Zuzana Burešová. Do našeho rozhlasového studia už usedl spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Vítejte.
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
Dobrý den.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jedenáctého září si celý svět připomněl teroristické útoky na Spojené státy. Už je to 9 let a za tu dobu jsme si přečetli řadu konspiračních teorií. Proč se to stalo, jak se to stalo, co všechno tohle vypovídá o tom stavu našeho lidského myšlení, kdy stále něco za něčím hledáme a pomáháme si přitom takovými zvláštními teoriemi.
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
Mě to překvapilo, kolik se těch konspiračních teorií letos objevilo. Ono, jak jste připomněla, ono to vlastně vůbec není kulaté výročí. Já jsem si myslel, že to tak jakoby prošumí a že ta salva propukne až za rok a odehrálo se to teď. Je to zvláštní v tom, že zase člověk by očekával, že tak jakoby správně a náležitě se lidi budou zabývat oběťmi, protože to je to, o co jde, ne třeba viníci, že se budou snažit najít nějaké nové kontextové pohledy na tu událost, pokud ještě nějaké po tom velkém mnohaletém mediálním tartasu zbývají, ale zdá se, že teda pro velkou část lidí a hlavně médií ta konspirace, jak jste to teď uvedla, je nejzajímavější momentálně. A mně to trošku vadí, nepovažuju to za úplně nejšťastnější polohu. Ono takhle člověk určitým způsobem uvažovat musí, ono to patří k tomu myšlení. My musíme si ten svět zpochybňovat, kdybychom to nedělali, tak bychom mohli dojít k názoru, že je jenom ten povrch, jenom to, co vidíme, ta slupka, je to o co jde, a to pochopitelně není pravda. My musíme jaksi pronikat dovnitř. Ale teď jde o to jak a jestli to provází ta úzkost jakási, která se v těch konspiračních teoriích pak vždycky projevu, vždycky je v tom vidět, nebo cosi, co trošku silně možná může být nazváno i paranoidním myšlením, to znamená takovým tím, kde už to začíná hraničit s opravdu hodně velkou iracionalitou, nebo jestli je v tom něco jiného. Mně osobně ty teorie připomněly období 70. let, kdy byl hodně rozšířený ve filmu, pamětníci si vzpomenout každý, komu tenkrát bylo 15 a chodil do kina, si vybaví takové filmy Kozoroh 1 nebo takové ty různé politické filmy, nejčastěji tehdy americké nebo italské, které vždycky byly postavené na konfliktu jednotlivec versus systém. Vždycky se ukázalo, že ten systém je absolutně zkaženej, prohnilej, že všechny instituce něčím zavánějí. Byl to jakýsi důsledek tehdejší aféry Watergate, která poznamenala to mezinárodní politické klima a ten jednotlivec ten to pak vždycky prohrál, skončilo to katastrofou a na konci v těch titulkách hrála pohřební hudba, jel tam pohřební průvod. Prostě byly to takové defétistické záležitosti. Toto je trošku jiná opera, ale vychází to jako z podobného myšlení. Jako bychom v té dnešní době opravdu byli strašně znejistělí, jakoby nebyli schopni takového nějakého vhledu do té reality, ale jenom byli schopni nahlížet ty události nějak zvenku. No a když jenom nahlížíte zvenku, tak pochopitelně se vám jeví jako zmatek, nebo jako chaos, nebo jako něco, nad čím nemáte kontrolu. Kde ty vlády musíte podezřívat, že proti vám kujou pikle. Ono se to v minulosti také mockrát stalo, že ty pikle kuly, takže někdo může říct, že z toho plyne precedent, že teda musíme být podezřívaví. A jak začnete podezřívat, no tak už v tom jedete a do té chorobné podezřívavosti se člověk může dostat i v podstatě nekontrolovaně, takže ono je to takový projekt nebo proces myšlenkový, který určitě souvisí s takovým odnáboženštěním té dnešní doby, protože myslím si, že lidem věřícím, to znamená opět lidem schopným vhledu do té skutečnosti, se něco takového přihodit vlastně nemohlo a nemůže, protože ti tohoto druhu úzkosti jsou ušetřeni. Ti to někomu poručí a ten to dělá za ně. Kdežto těm nevěřím, ti to prostě mají obtížnější, ti se s tím takhle potýkají. Je to podobný mechanismus myšlení tady u těch paranoidních teorií u těch, že za vším něco musí být. Je v tom jakási neschopnost vyrovnat se s tím, že ten svět je chaos, víte. On je, ti lidi by chtěli, aby za vším našli příčinu, příčinu lidskou, třeba i tu zkaženou, že někdo zlý teda někde sedí a na tý klávesnici zapíná ty ošklivý... tahá za ty nitky a tak. No, tak to je pořád ještě ta představa vlastně ale toho světa fungujícího, světa lidmi ovládaného, kdy nakonec vždycky je nějaký člověk, který způsobí, že ten mrakodrap se tedy zřítí. No, je to horší. Je to horší v tom, že ta skutečnost je chaotická a že toho člověka jako prapříčinu za tím nenajdeme. Je to jak říkám. Já zatím cítím určitou takovou zoufalou potřebu toho Pána Boha, který lidem z těch hlav vyvanul, tak najít aspoň toho člověka. No, a jak toho člověka místo toho Pána Boha dosadit? Jedině tak, že to opentlíte tou úzkostí, protože ten Pán Bůh je nenahraditelný samozřejmě.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale zase na druhou stranu takové konspirační teorie jsou velmi nebezpečné, asi nad nimi není možné jen tak mávnout rukou?
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
Já nad tím v žádném případě rukou nemávám. Je to, tak odvádí to od reality, že jo, je to cesta do nemoci, nebo do něčeho, co se té nemoci hodně podobá. Je to podobný mechanismus, já teď nechci tady dělat násilné paralely, ale opravdu, když nad tím začnete chvilku přemýšlet, tak zjistíte, že je to podobné jako třeba s antisemitismem, víte. Antisemitismus to nevzniklo jenom na základě toho, co se povídá o Židech ve vztahu k Ježíšovi určitého dne v roce 33 našeho letopočtu, ale ten novodobý antisemitismus vznikl z úplně podobné situace, člověka opuštěného Bohem v 19. století, kdy ti lidi, často to byl takzvaný tedy plebs, trpěli těmi novými sociálními podmínkami, velice těžce se jim žilo v těch průmyslových městech a teďka hledali toho viníka. A viníka najdete nejsnáz tak, když se od vás na první pohled něčím liší a oni zjistili, že nejsnáz se od nich liší typ takzvaného židovského spekulanta, takže ten, kdo vlastně vytvářel ty podmínky, ten kapitalismus v jejich očích, já neříkám, že to byla pravda, jenomže to tak vnímali, tak byl ten zlý, ten Žid, ten nepřítel. Z toho pak vznikly, z tohoto, ne z toho, z toho původního křesťanského antisemitismu, ale z této sociální úzkosti vznikly ty novodobé antisemické teorie a všechny ty hrůzy, které následovaly a zase tu paranoiu v tom cítíte, protože kdyby to člověk analyzoval skutečně věcně, tak zjistí, že ti židovští spekulanti nebyli prapříčinou toho všeho, že bylo mnohem víc nežidovských... Jo, ale to je zbytečné vysvětlovat, to antisemitovi vlastně určitým způsobem ani nevysvětlíte, protože to se děje v rovině iracionality, podobně jako ty konspirační teorie, takže tam ty diskuse ani do určité míry vlastně nejsou možné, ale je dobré to popisovat zvenku a snažit se porozumět tomu, co to supluje a já znovu říkám, supluje to takový chybějící nebo ubývající možná náš pocit jako propojenosti toho světa, nebo toho, že ty věci mezi sebou souvisejí. Je to úzkostný pokus tu souvislost najít aspoň takhle, že. Že to souvisí s těmi mocnými viníky, že jsou to ti zlí politici v Americe, pokud možno, kde na to se taky snadno ukazuje, nebože jsou to ta nadnárodní impéria ekonomická. Ne, že oni by tu tendenci neměli, zase, ale vždycky jde o tu míru, kdy jsme schopni ještě pořád být v kontaktu s fakty a kdy už jenom jsme podezřívaví. Souvisí to s bulvarizací médií, která nikdy, to je základní vlastnost bulváru, vám nedá odpověď na nic, nikdy se z toho nic nedovíte. Médium je, nebo bulvární médium je výkřik a pak hlavně otázka. To je to nekonečné kladení otázek. Kdo toho Kennedyho zabil? Kdyby oni zjistili, kdo to udělal, tak jsou v pytli, protože by druhý den neprodali noviny. Oni nemůžou vyřešit žádný problém. Ta konspirace je vlastně zakódovaná sama v sobě, musí být věčná, aby byla úspěšná. Nesmí nikdy přinést žádné řešení.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká ve vysílání Českého rozhlasu 2 Praha náš dnešní host, spisovatel a publicista Pavel Kosatík. V létě vám vyšla nová knížka, kterou jste křtil a ve které popisujete a vyprávíte megalomanské sny Čechů, co si o sobě myslí, kam kráčí, jaké ty sny jsou. Povězte mi, jaké období v naší historii jste zmapoval a jaké ty sny máme? Nebo měli jsme o sobě?
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
No, tak to období, to se mi odpovídá těžko, protože tam tentokrát časový záběr je docela široký. Vlastně to pokrývá víceméně celé dějiny tedy psaných, v pramenech zachycené, citují se tam prameny od Kosmovy kroniky až teda do textů nejsoučasnějších, a to by záměr. Jako ukázat právě na širší ploše tady tu megalomanskou sebereflexi a ono je dobře, že to zmiňujete, protože ono to trošku zase souvisí s tím, o čem jsme mluvili doteď, souvisí to právě v té iracionalitě nebo jak bych to nazval. Já tu knížku musím vysvětlit. Mě vždycky zajímaly projevy nekorektního myšlení, protože jsou živé. Teď neříkám, že je schvaluju, ale prostě takovéto puzení k té korektnosti, které působí, že se mezi sebou nepovraždíme, a že jsme schopni všichni komunikovat a že ta společnost může fungovat, tak tomu samozřejmě rozumět, to tak musí být, ale to ještě neznamená, že ti lidé, kteří se takto korektně chovají, tedy my, tak v těch hlavách nemají ještě něco jiného. A to něco jiného je potlačováno, přemáháno heroicky a je správné, že to tak je, ale existuje to. A někdy to tak jako zajímavě probublá, teď nemyslím jenom v katastrofických nebo kataklysmatických událostech, ale třeba i v takových jako záblescích myšlenkových, které můžou mít někdy až komickou podstatu. A já jsem je po léta nacházel, já mám takovou libůstku, že si rád čtu nenápadné knížky. Takové ty, které v knihovnách ani nepůjčují, z depozitářů vám je neradi vozí na vozíčku, ale když si je objednáte, tak vám to... víte, takové ty knížky, které si někdo vydal vlastním nákladem před 100 lety a protože byl nešťastný a manželka ho doma zlobila, tak tam napsal tu pravdu pro těch 150 kamarádů, kterým to rozdal a povinný výtisk se ocitl v knihovně. A tam on říká, nebo ona ten svůj názor na ten svět a často jsou to právě ty paranoidní a Bůh ví jaké jiné teorie, ale nejenom ty. Ale zároveň se v tom odkrývá jakási podstata člověka, jakési možná až zoufalé, ale pokusnictví prostě vyjádřit sebe sama se vším všudy, a to se mi a tom líbí v tom dobrém i zlém. No a tady ta knížka právě tyhle ty pokusy začala nějakým způsobem mapovat napřed, jak pochopíte, nebo jak chápete, to byli cvoci téměř vždycky, ale pak došlo k zajímavému jevu, kdy se ukázalo, že tohoto problesknutí té iracionality jsou schopni i ti nejvznešenější obyvatelé politického života včetně prezidentů, a to nejen komunistických, a že je to prostě cosi jako konstanta lidského myšlení, bych to skoro nazval. A začalo mě to tím pádem bavit, začal jsem to sledovat a na určitých celcích, na určitých tématických kapitolách jsem se tuhle tu vlastnost snažil popsat. Já to vždycky, nebo jsem-li na to tázán, tak to popisuje na dvou takových případech. Tak nevím, jestli na ně bude čas. Zkusím aspoň jeden. Masaryk. Pro mě osobně nejvznešenější osoba v novodobých dějinách a taky měl tyhle ty ústřely té iracionality. Ono se to těm politikům často stávalo v době, kdy vznikl stát v roce 1918 a teďka nejednou oni znejistěli, protože byli zvyklí na ten rakouský útlak a teď měli za přátele Spojené státy a Francii. A hlavně ti Němci byli poraženi, karta se obrátila, oni se radovali a teďka ta jejich půda úplně utekla pod nohami. A oni začali říkat blbosti. A ten Masaryk přijde jednou do vlády a teď tam začne povídat. "No, pánové, my teď dobudeme Budapešť, vezmeme vojsko, pojedeme si tam pro ty vlaky s těmi surovinami, který oni nám nakradli..." Víte, taková ta filozofie oko za oko. Neřekla byste to do něj, ale měl taky tu svou strunku, kde mu to najednou probublalo, a já to neříkám škodolibě, já to jenom říkám, že to fakt zřejmě máme všichni a že je dobré si to uvědomit ne proto, abychom ponížili, já teď nechci ponížit Masaryka v ničích očích, ale abychom si uvědomili, že tohle to riziko máme, a že je vlastně potlačitelné, ale neodstranitelné. Jsou tam z mého pohledu úžasné scény v té knize, ve které jsem teda našel v pramenech, nevymyslel jsem si je, kdy v kapitole o našich vztazích k Jugoslávcům o takové té dlouhé cestě na jih do toho Chorvatska k těm slovanským bratrům, tak je tam perioda, kdy jak víte, žil malíř Jaroslav Čermák, který v 19. století, v druhé polovině, slavil celoevropský, hlavně ve Francii tedy úspěch s obrazy, které znázorňovaly znásilňované krásné bosenské ženy a jak ti musulmani tam na ně útočí. Byla to taková trošku přesublimovaná dobová erotika, ale ne pornografie. Ti diváci se z toho prostě dovídali, jak je těm Bosňanům tam těžko. A teď je zachycena v pramenech debata tehdejších českých intelektuálů, a to ctihodných spisovatelů jako třeba Josefa Holečka a dalších, kteří rozebírají, jestli ty ženy bosenské, jsou opravdu krásné nebo ne. Ujišťuji vás, že blbější debatu jste nečetla. V žádné hospodě po 10 pivech se nevedou tak blbý řeči, jako tito střízliví pánové tam vedli na toto téma. A jenom tak náhodou, náhodou se to spustilo, víte. Byla to taková jemnůstka. Oni sami patrně se pak divili, když to skončilo, co to z nich vyběhlo za nesmysly, ale jako takhle katastrofické věty na téma ženské krásy člověk jinde nevidí, no. Tak znova, chci tím říct, a souvisí mi to s tím kataklysmatickým tématem nebo s tou paranoiu, o které jsme mluvili na začátku. Zase, jsou to takové jakoby jemnosti, kterým se můžeme usmát, nebo ani nám nemusí dojít, že jsou podstatné, ale právě proto, že jsou to konstanty v těch našich kebulkách, tak je to, skoro bych řekl, i chvílemi nebezpečné, tím nechci říct, abychom zase měli o strach víc, ale tyhle věci je hodně dobré reflektovat, protože tady z těch jemností pak dochází k těm výbuchům často.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To je zajímavý postřeh. Vy vlastně mapujete opravu velice dlouhé historické období. Ale kdybyste měl o současnosti napsat, o našem myšlení, o těch megalomanských představách nás Čechů, to by bylo možná také zajímavé čtení.
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
No, bylo. Tam by bylo velké nebezpečí moralizování, protože vy, když jste u té současnosti, tak je hodně těžké získat odstup od sebe sama, od toho, co sama máte ráda. Musíte se v tom rozebrat, co to mít ráda vlastně znamená, koho favorizujete. Je to vlastně totéž. Musel by člověk si hodně dát záležet na tom, aby tu iracionalitu dostal trošku aspoň pod kontrolu a já ani nevím, jestli by to bylo možné, jestli to jde.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak tu knihu přijali čtenáři, už jste se setkal s nějakými výtkami, protože je to vlastně o nás, o naší mentalitě, o našem myšlení?
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
No, výtku kupodivu ne. Já výtky u historických témat vždycky přicházejí jako první, protože když píšete o české historii zvlášť nepříliš vzdálené, tak skoro vždycky dojde na nepříjemnosti, bodejť. A lidi někteří ty nepříjemnosti nemají rádi, rozčílí je to, a naštvaný člověk se nejčastěji ozývá, spokojený mlčí. Ale tam, aspoň bych tomu rád chtěl věřit, nebo mně se to tak zdálo, když jsem to psal, a i z těch reakcí trošku to cítím, ona ta knížka je takovým podivuhodným způsobem veselá zřejmě, víte. A možná bych to neměl říkat, ale já jsem si říkal, tam se pojednávají, trošku jsem to naznačil, ty nejpříšernější lidské vlastnosti, ale zřejmě podprahově jenom, není to tam natvrdo. Ono to tam, já jsem řekl všechno, co jsem chtěl, ale možná obratněji než teď tady. To znamená, ne explicitně, je to tam. Z reakcí vím, že to lidi vnímají, ale jsou schopni to do sebe dostat, aniž by je to traumatizovalo. To, kdyby byla pravda, tak bych byl téměř šťasten, protože to je v podstatě jediný způsob, jak to do těch čtenářů dostat. To nejde tak, že jim to řeknete natvrdo, protože za prvé je to drzost a za druhé víme, že to takhle nefunguje nikdy. Tak tohle byl pokus, aby to fungovalo.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Knížka vyšla v létě, takže ještě potřebuje čas, aby se čtenáři prokousali těmi stránkami a udělali si svůj názor a možná příště i o tom v našem vysílání můžeme mluvit. Před několika měsíci opět, nebo spíš týdny opět několik senátorů poslalo prezidentu Václavu Klausovi návrh na vyznamenání bratrů Mašínů, jako hrdinů protikomunistického odboje. Opět se strhla velká diskuse, hlavně v tom okamžiku, kdy zemřel Milan Paumer, opět toto téma bylo otevřeno. Pro někoho jsou bratři Mašínové hrdinové, pro jiné jsou vrazi. Jak na ně pohlížet nejenom z toho faktického hlediska, ale řekněme, i z těch ektických souvislostí? Musí to být asi hodně těžké, ale vy jako historik jak na to pohlížíte vy?
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
Já na to pohlížím jako na téma, které je možná tak jaksi, jak lidi by si přáli, aby se něco, všechno beze zbytku vyřešilo a hotovo. Tak takhle řešitelné to téma asi není, a hlavně proto, že ta společnost pro to ještě nedozrála. Já velice rád čtu texty, které na toto téma píše v jednom deníku Petr Zídek. Považuji ho za ctihodného muže. Líbí se mi skoro všechno, co na to téma vymýšlí. Myslím, že nejčastěji z historiků nebo publicistů se tím tématem zabývá. Já s ním skoro nikdy přitom v názorech na tohle téma nesouhlasím. Vybavuji si teď, že třeba v jednom rozhovoru s člověkem, který byl spojen s těmi Mašíny, takže se ho neustále, i z mého pohledu až tak poměrně sugestivně ptal: No, ale oni přece zabili bezbranného člověka. Vy byste zabil bezbranného člověka? A protože každý normální člověk odpoví, že by to neudělal, tak tím je to jakoby vyřešeno, ale ono to tím zároveň vyřešeno není, protože kdybychom takto uvažovali a teď nechci, aby ani nepřímo to vypadalo, že hájím nějakou smrt nebo něco takového, víte, já bych nikdy, to vím bezpečně, nebyl schopen takového jednání jako Mašínové, ale já to řeknu takhle. Tahle ta témata se dají posuzovat buď intelektuálně, a to je pak z toho nekonečná a neřešitelná debata, anebo osobně. A já doporučuji to osobní, nebo mně se to teda osobně osvědčuje. Když se to porovná s tím, co já jsem za těch komunistů, proti těm komunistů dělal a jestli jsem toho udělal dost. A já s tím, vím, do smrti nebudu spokojen. Neudělal jsem toho dost. Já jsem si dělal nějaké samizdaty a tak dále a bylo to v podstatě k ničemu, nebo byla to taková hra. No, čili z toho osobního hlediska já budu mít vždycky tendenci, a teď neříkám beze zbytku obdivovat, ale chovat úctu nebo budu náchylný k úctě k lidem, kteří to prostě zkusili. A tím zkusili tím se to nevyčerpává samozřejmě, ale prostě, víte, to je ten bod, kdy bude člověk spasenej? Když se bude celý život chovat správně a neudělá chybu? To znamená, když bude celý život chodit do práce a poslouchat komunisty? Anebo, když to riskne, dopustí se té viny, zariskuje, jestli tu vinu vůbec unese a možná, že ji neunese, ale pokusí se o ten autentický prožitek svůj vlastní, kdy opravdu s tím životem bude navážno rozmlouvat, a to i tak, že se dopustí takové katastrofické nebo tragické události. Já udělám zase paralelu, která možná vyzní násilně, ale mně se vždycky v souvislosti s Mašíny jednak teda vybaví to, jestli já sám jsem udělal dost. A pak se mi vždycky vybaví Jan Palach. Nemůžu si pomoct. Já vím, že je to čin jiného druhu, že Palach jaksi to obrátil proti sobě, ne proti druhým, ale je to čin srovnatelný v té absolutní výzvě, že ten člověk prostě příjme určitou odpovědnost, která je větší než běžná, že se na to nevykašle. Takhle bych to ještě možná se pokusil říct. A zdá se mi, že všichni ti, kdo ty Mašíny kritizují, tak de facto vlastně, protože k čemu oni můžou dojít? Tak ke konformismu, tak k tomu, že teda si ty ruce od té krve nezašpinili, výborně, ale co když to opravdu znamenalo jenom to, že ten život pak byl v té hanbě, v té pokoře, v tom ano, soudruhu, a v tom srážení kufrů, v tom lezení do strany se zaťatými zuby a v tom šeptání doma a v tom poslouchání rádia pod dekou. A v téhle té prostě hanbě. Znova říkám, kdyby toto mi teď někdo rozuměl jakože nepřímo hájím zabití člověk, tak mi nerozuměl, to já si... Já mluvím typově o určitém chování, kdy jako buďto tu výzvu životní a tu odpovědnost s tím spojenou, a v tomhle případě šílenou, vezmeme, anebo ne. A to je ten paradox a myslím, že to řekl i farář Zikmund na tom pohřbu toho Milana Paumera. Jenom v tom prvním případě, i když ten člověk v očích lidí je vrah, tak jenom v tom prvním případě je vlastně tím člověkem, protože on přijal tu životní výzvu. Ono to zní drsně, nebo někomu to může znít zvláštně, ale když ten život prostě prosedíte doma s aktovkou v tichém odporu, o kterém nikdo neví, tak jste ten život vzdala, a to je možná jeden z největších hříchů.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
To bude spousta, spousta názorů. Protože co vlastně požadujeme, co chceme od našich hrdinů? Každý máme úplně jinou představu, co je hrdinský čin, kdo by měl nebo neměl být hrdinou.
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
No, my bychom hlavně měli se snažit chtít od sebe, abychom aspoň občas těmi hrdiny byli. Jako chtít něco od hrdiny je nesmysl. To jako člověk má chtít věci od sebe.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Člověk chce mít nějaký příklad sám pro sebe.
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
No, aby sám něco dělal, ne aby hodnotil někoho na tapetě, jestli měl vystřelit nebo neměl.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
O hrdinských činech, o hrdinech bychom mohli se spisovatelem, publicistou Pavlem Kosatíkem mluvit dlouho. V něčem bysme se shodli, v něčem ne i s našimi posluchači. Ale, naše povídání už se pomalu chýlí k závěru. Tento víkend byl přenádherný, opravdu krásné počasí. Ten podzim člověka láká k tomu, aby na chvíli usedl, buď s knihou anebo opravdu vyšel do přírody. Jakou variantu vy jste využil?
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
Já jsem musel o víkendu pracovat, takže to...
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže třetí varianta.
Pavel KOSATÍK, spisovatel a publicista
--------------------
Já jsem variantu tentokrát neměl a doufám, že to doženu tento víkend, nebo doženeme, ale zmiňujeme-li knížku, tak uzavřeme to knižní hlídkou, já to bez knížky jako tečky, to snad by ani nešlo. Jedna moc pěkná vyšla, dokonce se hodí do tohoto ročního období i jaksi barevně, i podle přebalu, který je takový, má barvu podzimního listí, prostě v nejmenovaném nakladatelství vydali eseje Henryho Davida Thoreau, to je známý určitě americký takzvaný transcendentalista, patron ekologického a nejen ekologického vůbec myšlení vztahující ho se k přírodě nepopírající civilizačně přírodu. A jeho nejznámější knížka je Walden, Život v lesích. A toto jsou takzvané Toulky přírodou a je to, tuším, šest nebo sedm esejů, které všechny se víceméně týkají tohoto tématu. On byl velký chodec, žil tak, byl to současník, abych ho časově zařadil, dejme tomu Karla Havlíčka nebo Boženy Němcové, čili tak ten střed toho 19. století, byl to velký chodec, denně aspoň 4 hodiny věnoval chůzi a on tu chůzi vnímal ne jako fyzickou aktivitu, ale jako aktivitu psychickou. On si navykl, že prostě při tom prožívá určité důležité duchovní zážitky a v té knize, v těch esejích velmi zajímavě je schopen to předat. Vy už na mě máváte, že končíme, takže nevím, jestli to ještě stihnu, ale je to nejkrásněji, podle mě, podaný návod, co se v té přírodě dá dělat a jenom v kostce, když řeknu, že on tam moc pěkně hájí divokost a nemyslím nějakou šílenou nějakou iracionální, jak jsme o ní mluvili, ale divokost jako opravdu nezakomplexovaný civilizací nekontaminovaný vztah k tomu prapůvodnímu, co v té přírodě se dá zažít, tak si myslím, že to stojí za přečtení. Ani náhodou to nezestárlo za těch 150 let. Je to jedna z nejchytlavějších knih, které teďka jsou tady na trhu.
Zuzana BUREŠOVÁ, moderátorka
--------------------
Toulky přírodou, tak se jmenuje ta kniha. Jenom dodám, že on jak žil 2 roky na tom srubu, tak on chodil se svými sousedy a on je nabádal a vysvětloval jim, že je zbytečné, aby tak tolik pracovali, aby spíš se dívali právě, co je kolem, že k tomu životu patří a stačí velice málo. A skončíme tímto citátem, on říkal: "Nadbytečné bohatství může plodit jen věci nadbytečné. K tomu, co potřebuje duše, není třeba peněz." Tímto ukončíme náš rozhovor. Naším hostem byl spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Příště se s vámi budu těžit opět na slyšenou. Mějte se pěkně. No a za 4 minuty se ozve časové znamení, bude 9 hodin, zprávy.