Jak to vidí Pavel Kosatík - 10.11.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Krásné dopoledne. Posloucháte Český rozhlas 2 - Praha. Posloucháte dopolední blok informací, zajímavostí, postřehů a rozhovorů. No a ten první Host do domu nabízí ve své první půlhodince mezi půl devátou a devátou, nebo pokud nás posloucháte v repríze, tak je to po 23 hodině. Dobrý den ještě jednou přeje Zita Senková a vítám ve studiu Prahy publicistu a spisovatele Pavla Kosatíka, host dnešního vydání Jak to vidí. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My se na úvod, pane Kosatíku, tak trošku začteme, protože začneme to naše dnešní povídání vaší novou knihou, která právě vychází a ta kniha, jak jste mi prozradil, se zrodila v takové to porevoluční euforii. My se vrátíme také v našem povídání o 20 let dozadu, trošku zavzpomínáme a připomeneme si výročí, ale pojďme k nové knize. Ta se zrodila vlastně, ta myšlenka byla, chtěl jste se podívat, přiblížit ten mužský svět, ale nakonec jste se dostal vlastně až do světa ženského. Ta kniha pojednává o manželkách prezidentů, od Masaryka až po Klause.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Je to tak. Já jenom tady bych malinko předeslal, že si nechci dělat reklamu své knížce, ona je to shodou okolností už asi třetí, kterou letos vydávám, ale je to poprvé, o které tady, nebo kdy tady o některé z nich mluvím, tak snad mě posluchač nebude některý obviňovat z toho, že to tady nějak moc fedruji, ale tady se to opravdu hodí v souvislosti s tím listopadem, poněvadž já, když jsem tu knihu, ona vznikla, jak říkáte, začátkem 90. let a pak vyšla ještě několikrát, a teďka po letech jsem ji docela dost předělal, připsal jsem tam některé kapitoly a udělal jsem to proto, že jsem si uvědomil, jak v mé hlavě určitě, ale myslím si, že možná i celkově, se proměnilo to takzvané ženské téma, nebo ta takzvaná ženská otázka, jak se tomu říkávalo za první republiky nebo v těch starších časech. Víte, já když jsem tu knížku začal psát, tak já vlastně, zní to možná trochu ošklivě, tak já jsem se o ty ženy, o kterých to pojednává, tehdy jich bylo, tuším, devět nebo deset, tak jsem o nich pojednával až na druhém místě. Mně šlo hlavně o to se přes tou soukromí, přes ten nepolitický, neoficiální život se dostat k jakési skryté pravdě o těch politicích. Byl jsem si téměř jist a potvrdilo se mi to, že se dovím úplně jiné věci než z těch oficiálních proklamacích, než z toho, co ti politici a někdy pantátové politici klábosili na těch tribunách. Takže mně šlo o to, a odpovídalo to takové té demistifikační situaci ve vztahu k politice po tom 90 roce ukázat tu hlavně tedy komunistickou minulost z trochu jiné strany. A teď po těch 20 letech už je to všechno dál trochu jinde a toto na tom, aspoň pro mě tedy už, nebylo tolik zajímavé a ukázalo se mi, že z toho opravdu mnohem víc vystoupily ty samotné ženské osudy. Že už je mnohem míň důležité, jak se tehdy k čemu vztahoval třeba Edvard Beneš, nemluvě o komunistických prezidentech Zápotockém a tak, ale že ty osudy ženské vypovídají samy o sobě a když jsem připisoval osud současné manželky prezident Lívie Klausové, tak já už jsem tam toho Klause vlastně absolutně nepotřeboval a z toho pro mě vyplynulo, že fakt se v tom ženském životě asi cosi změnilo. On člověk asi nemůže tvrdit, že zrovna institut takzvané první dámy vypovídá bůhvíco, ne-li všechno o postavení žen, ale v jakési metafoře to je. Ty oči společnosti jsou a tu dámu vždycky opřeny, vždycky funguje buďto jako vzor kladný nebo negativní, vždycky to vzbuzuje, nebo často to vzbuzuje hodně emocí, vznikají kolem toho názory, takže mě na tom, a docela příjemně se musím přiznat, překvapilo toto.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ta kniha vlastně mapuje i ty proměny, nebo především ty proměny postavení žen, řekněme, za těch 100 let?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Ano, začíná to Charlotou Masarykovou, jsou tam nové věci, například to jsem si dřív neuvědomil, že de facto v té roli první dámy velice dlouho, ačkoliv nebyla manželkou prezidenta, tak fungovala starší dcera prezidenta Masaryka Alice, která po smrti své matky začátkem 20. let vlastně až do roku 35, čili dlouho tady tuto státně-reprezentační funkci plnila, účastnila se politických jednání a tak dál. No a jak jsem zmínil, je to prostě ta žena přes ty často komické nebo rozporuplné komunistické peripetie až do té polistopadové doby, až do dneška vlastně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co vás na těch osudech nebo během té linie časové nejvíce třeba překvapilo, když jste to zkoumal, když jste porovnával ty jednotlivé příběhy, osudy žen?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Tam je zvláštní to, že jsou, jak chápete, osudy nechtěné. Na rozdíl od těch mužských partnerů, kteří často velmi...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Bojovali, aby se dostali.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Byl to smysl jejich života se do té politiky dostat. Vlastně proč to říkáme s úsměvem, na tom, aspoň v demokracii by nic tak nesmyslného být nemuselo. No, tak ty dámy se tam dostaly bezděčně, nechtěně, ty většinou neměly tady tento silný drive ne politický, a tak to je vždycky zajímavé, když se na veřejnosti ocitne někdo, kdo tam vlastně být nechtěl, teď mu vlastně nezbyde nic jiného než aby se choval tak, aby to ta veřejnost snesla či přijala a teď prostě musí začít vést tento život, takže pro mě vždycky tam bylo zajímavé porovnávat, jak se s tímto velmi obtížným, nechtěným a často vyloženě náhlým zadáním jako například u Olgy Havlové, tak jak se s tím ty ženy vyrovnávaly. A musím říct, že hlavně tedy u těch osudů starších nebo nám v čase vzdálenější, jsem si teď ještě možná víc než před těmi lety uvědomil, jak ty dámy na ty své, trochu ironicky řečeno, pantáty, jak na ně strašlivě doplácely. To skutečně byly osudy, které se přizpůsobovaly v podstatě ve všem a nejenom to, ale že se od nich skutečně absolutně samozřejmě očekávalo, že vůbec nepadla otázka, že by to eventuálně taky mohlo být jinak, ale že se ten, já nevím, jak to teď nazvat, aby to neznělo hloupě, ten plný servis, ten život po boku, víte, život po boku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Svým způsobem se obětovaly, že?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
No jistě, ale navíc ještě ta oběť byla vykládána jako něco, co je tedy eticky neobyčejně úctyhodné, a hlavně, co nemá alternativu. Víme, že asi před 100 lety by těžko nějaká dáma mohla přijít s tím, že taky ona tedy má svůj vlastní život, který má právo dál na té veřejnosti prezentovat. Ono teda je to docela, toto je těžké i v dnešní době, jak víme, pro ty první dámy, aby jaksi přesvědčily tu veřejnost, že mají nějaký svůj vlastní život, svoje vlastně životní pojetí, že to není jenom ta někdy až do zhloupnutí omílaná charita, ale že prostě mají právo ještě na něco dalšího, co náleží jenom jim. To bývá těžké pořád, a nejenom u nás.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Taky není často snadné najít pro ně tu jejich parketu, ve které by třeba vynikly, nebo které by se mohly věnovat. Myslím, že to bude určitě zajímavé čtení. Jenom bych dodala, že se těším, až třeba dopíšete kapitolu a bude tam také žena prezidentka.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Tak to nezáleží na mně, ale poněvadž je to o partnerech, tak to bych tedy musel psát toho prvního pána.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesně tak. Pavel Kosatík, spisovatel a publicista, host dnešního vydání Jak to vidí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na návštěvě Českého rozhlasu 2 - Praha v pořadu Jak to vidí je spisovatel a publicista Pavel Kosatík. My se nyní vrátíme v čase 20 let do roku 1989, respektive si připomeneme výročí, které se u nás blíží 17. listopadu 1989, ale my spíše jsme, my dva určitě, a mnoho dalších posluchačů včera shlédli velkolepé oslavy výročí, 20. výročí pádu Berlínské zdi v německé metropoli, velkolepá, emocionální, svým způsobem také show, ale samozřejmě akce. Díval jste se?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Jenom velice krátce, neměl jsem možnost jako sledovat to celou dobu, ale samozřejmě člověk, když to vidí, tak se až trochu diví, nebo v mém případě to tak bylo, kolik energie Němci do té show jaksi investují. Já na jednu stranu to chápu, nebo domnívám se, že to chápu, že tedy jaksi si evokují ten nejvýznamnější okamžik jejich novodobých dějin. Na druhou stranu jsem možná docela rád bez ironie, že se to takhle nepodává tady, protože víte, ona je to určitá paralela, je to vlastně podruhé vůbec v našich novodobých dějinách, kdy jsme se v té demokracii udrželi 20 let. Narážím teď samozřejmě nevtipně na První republiku, kdy to tedy od toho 18 roku došlo do roku 38, tehdy se chystaly velké oslavy, měly se stavět pomníky a tak dále a víme, jak to dopadlo v té pomnichovské době byla nálada jenom na neobyčejně skromné slavení a vlastně řada lidí to úplně vypustila. Takže my, kteří dnes si na tu První republiku někdy stěžujeme, nebo si myslíme, že byla ve srovnání s dneškem naivní, nebo že ta politika taková jednodušší než dnes, tak vlastně teď už po těch 20 letech bychom si mohli říct, že vlastně jsme na tom jaksi lépe, poněvadž za prvé tedy ten stát se samozřejmě udržel a navzdory všem možným politickým peripetiím a trablům a krizím a tomu, co i mně osobně strašně otravuje, tak není v tak úplně špatné kondici, že, po těch 20 letech. Už i to, že nemáme chuť nebo potřebu teď momentálně stavět sochy. Tak já určitě nevnímám jako naši nelávku k těm 20 letům nebo k tomu listopadu, ale já vnímám jako určitý projev jakési civilní občanské normálnosti, protože na co ty sochy vlastně v podstatě jsou, ty nás jenom, ty jenom tak odvádějí pozornost od toho, na co člověk zrovna tak může myslet a zdá se mi, že tak docela dost lidí nad tím teďka přemýšlí, nebo alespoň podle novin podle médií jsem až překvapen, kolik toho je, a že je to většinou pozitivní. Já, když nad tím dumám, jestli můžu, tak mně se strašně často vybavují v souvislosti s tím úplným začátkem toho převratu, takové zvláštní evokace a opravdu se mi to děje teď dost často, kdy se mi vybavují konkrétní momenty, které jsem jinde nezachytil, tak zkusím některé z nich říct. Ony asi nejsou podstatné, ale jako pro mě nebo pro člověka, který některé věci zažil, tak podstatné jsou v té atmosféře. Myslím teď přímo tedy ten 17. listopadu tu demonstraci nebo manifestaci nebo jak to nazveme. Já jsem tehdy už nebyl studentem, mně bylo 27, takže jsem se tam dostal jako člověk, který tam de facto jakoby teda nepatřil, ale to byla demonstrace otevřená. Šel jsem jakoby z práce, měl jsem v každé ruce tašku, takový měšťák, takový občan v demonstraci a tímhle způsobem já jsem tam pak propochodoval takový ten koridor vedle toho loubí, kde stáli ti s těma pendrekem a mydlili do nás a já si vzpomínám, že jsem to šel jako s těma taškama naštvaný občansky, že do mě perou ty pendreky, ale zase jsem to takhle občansky prošel, víte, tak tam jsem se o sobě dověděl takovou zvláštní věc, že prostě ten vztek se mi tak obrací. Ono se tam nedalo celkem nic podnikat s těma policajtama, ale že člověk neutekl třeba, víte. Tak takový zvláštní mi to přišlo. Byly tam momenty, kdy, to si pamatuji, v určité chvíli než oni se do toho díla dali, tak vím, že třeba na té Národní třídě, která je jinak velmi rušná, a tehdy byla, jestli si to správně pamatuji, ozářená sodíkovými výbojkami, tak v těch posledních minutách před tím, než oni vystartovali ti policajti, tak to tak jakoby všechno ztichlo. A najednou tou Národní třídou se neslo vytí psů. Víte, v centru Prahy, to bylo tehdy naposledy, kdy jsem to tam zažil, protože tam nic takového nepatří. Nebo vzpomínám si, že když se to pak rozjelo zase tam před Redutou, když oni ten dav tak jakoby začali z různých stran mačkat, tak vím, že se začalo volat jsou tady děti. A já, protože jsem se bál taky docela, tak jsem to volal také a vzpomínám si, jak jsem se styděl, protože už jsem to dítě vlastně...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Že už nejste dítě.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Samozřejmě, že jsem žádné dítě nebyl. A zase takový, já to říkám spíš jako možná i záměrně jako takový malinka, jako na doložení, on to každý ví, kdo v tom byl, že vždycky jsou to vlastně smíšené pocity. Ono v těch médiích to pak někdy vypadá jako trošku psychologicky jednoduše nebo jednorozměrně a přitom, když se čehokoliv vlastně účastníte, tak je to jako na houpačce, zvlášť, když je to takováhle situace. Taky si vzpomínám, že jsem tehdy tu demonstraci úplně špatně vyhodnotil, protože když nám roztrhali ty občanky a poslali nás domů, tak vím, že jsem si říkal, tak konec, tak teď prostě druhý den jsme v pytli, vyhodí nás z práce. No a až pak teda druhý nebo třetí den se ukázalo, že se to někam posunuje jinam, takže vlastně, když se člověk evokuje bezprostředně, jak ty okamžiky prožíval, tak zjistí, že je to celé posazeno možná o hodně níž než je ten revoluční patos, nebo jak to nazveme. Ale zase v tom konkrétním obsahu, který se liší u mě od toho, co často čtu nebo slyším, tak v tom je to pro mě strašně živé. Najednou jsem si uvědomil, že si z toho opravdu snad nemůžu říct všechno, ale strašně moc věcí pamatuji. Byl jsem tím překvapený.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jsou ty vzpomínky třeba právě v tento okamžik nebo letos mnohem živější?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
To jsou a taky člověka samozřejmě to výročí vede k tomu, že si říká, co se teda i v jeho dalším životě změnilo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co vám osobně listopadu 89?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Soukromím počínaje, prací konče. Vlastně, když se takhle ptáte, tak teď, abych to nepřehnal, rychle teď přemýšlím, ale myslím si, že v podstatě třeba byla před chvilkou řeč o nějaké mé knížce, asi žádná z těch knížek by nevznikla, protože ony všechny, tak vemte si jenom ty manželky prezidentů. Ono to všechno je o lidech, kteří tím, tam si uvědomíte, jak nekonečně mnoho toho bylo v tom starém režimu zakázané, protože ať už jmenuju lidi jako, o kterých jsem psal jako Peroutka nebo tyto dámy jako často nevinné nebo politicky nečinné, lidi jako Pavel Kohout, tak to byl, dejme tomu, nepřítel režimu, ale nebudu teď prostě vyjmenovávat všechny ty, tak si uvědomíte kolik toho opravdu ten starý režim nebyl schopen strávit a kolik toho vytěsňoval a že vlastně ten prostor, na kterém se dalo nějak kulturně nebo duchovně žít byl straně maličký, což mimochodem pro mě bylo jedno z nejnepříjemnějších poznání po té revoluci, protože já jsem si i před tím, nevím jak vy, myslel, že jsem si vytvořil jakousi svou enklávu, ve které relativně svobodně žiju, ne sám, s přáteli, s kamarády a tak dál a fakt jsme se na tom dost snažili a kdoví, jestli jsem to tady někdy i nezmiňoval, žili jsme jako hudbou a psali jsme si povídky a opravdu to bylo takové, všichni jsme tomu říkali ghetto a asi jsme k tomu měli důvod, a i když to s politickou nemělo skoro nic společného. A potom po tom 90 roce, 90, 91 to byla pro mě dost nepříjemná deziluze, když jsem si uvědomil, jak v tom pocitu svobody, jak jsme byli vedle, že to byla malilinkatá svoboda, bylo to pořád lepší než nic, ale víte, když jsme se pak jako opravdu začali trošku nadechovat a zjistili jsme, že to je, já to řeknu na úplně banálním příklad, doufám, že se neopakuji, ale já jsem žil hodně hudbou jako rockovou třeba, že jo, je vám mezi 20 a 30 lety, tak to je celkem nasnadě nebo tehdy rozhodně bylo, a opravdu vážně jsem to bral, a všichni moji vrstevníci. A teď najednou zjistíte, že ta hudba není jenom ta církev, na kterou přísaháte, ty modly, které obdivujete a vyznáváte jako ty nositele té pravdy, to taky, to zůstane, ale že to tak není celé, ale že přijedou do Prahy ti Rolling Stones a hrajou to jako zábavu, rozumíte, a je to hezký pořád, ale najednou zjistíte, že je to ještě někde úplně jinde a že vy s tou svou církevnickou skoro pravdou nebo s tou morálkou do toho vznešenou, že jste byla vedla, a to s tím v tom starém režimu nedalo nic dělat, protože ten člověk, když neměl možnost vycestovat, to já tedy ani náhodou, tak neměl šanci, jak se o tom dovědět. Ty informace, jak víme, byly tak úžasně filtrované, že i když jste se snažila sebevíc a poslouchala ta rádia a tak, tak jste dostala, já nevím, možná tisícinu možného, dejme tomu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď jsem si vzpomněla, pane Kosatíku, Angela Merkelová, německá kancléřka vzpomínala, jak si přivezla LP Rolling Stones z Moskvy, představte si.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Z Moskvy, já jsem byl v Moskvě v roce 89 za vrcholícího Gorbačova a přivezl jsem si odtamtud Doors, psáno v azbuce, s Jimem Morrisonem též psáno v azbuce... a vlastně, to jste mi připomněla, a tím už končím toto trapné vzpomínání, přivezl jsem si odtamtud Kunderův Žert /nesrozumitelné/ knihy v angličtině. Milan Kundera The Joke a bylo v tom razítko azbukou, že to stálo, nevím, kolik kopějek, ještě to nám. To na tu dobu byl docela kuriózní výdobytek.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže pro vás vlastně listopad 89, řekla bych, svoboda lidská, osobnostní a svoboda i tvůrčí?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Tak svoboda s tímto stojí a padá, ale ono se to někdy staví. Podívejte, já si umím představit, že třeba i mezi lidmi, kteří toto teď poslouchají, tak můžou být lidi otrávení a jak říkám, mně na tom polistopadovém vývoji hlavně v politici také vadí spousta věcí, která teď optimisticky jaksi nepřehlížím. Jako kdo není úplně ke svému životu netečný, tak v té rovině svobody jistě chápe, že se toho změnilo tedy velmi mnoho a tím v žádném případě nemyslím jenom to, co se často noviny ptají, nebo co tak v těch anketách často čtu, to znamená svobodu cestovat nebo svobodu nakupovat zboží, tak to ani náhodou. Já za podstatu svobody nepovažuji. Nebo někomu se to ne úplně snadno vysvětluje, ale svoboda je ten pocit. Já jsem tu dobu před tím listopadem žil pořád s tím a vy zřejmě taky, nebo nevím, že jsou, bohužel, dvě kategorie lidí a já jsem v té horší a že to tak vždycky bude a jaksi mě bylo docela málo let, ale ten život perspektivu vlastně neměl, víte. Nebo ji měl jenom ve velmi úzké rovině a nebylo to dýchání, které jsem fakt poprvé zažil až po tom roce 89. A za to já té revoluci nikdy nepřestanu vděčit a když to personifikuji, tak někdy se útočí na Václava Havla, ale pro mě on je a vždycky bude symbol té revoluce, čili já to ve svém vnímání mám zakódované i jako vděk jemu osobně a v jeho osobě teda samozřejmě řadě lidí, ale on mi to celé do smrti bude symbolizovat a z toho já neuhnu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak vidí události dneška i před 20 lety publicista a spisovatel Pavel Kosatík, host dnešního vydání Jak to vidí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Pavlem Kosatíkem, který je hostem dnešního vydání Jak to vidí, se posouváme k dalšímu tématu, a to je ohromný skandál, který hýbe českou armádou. Elitní vojáci v Afghánistánu měli na helmách nacistické symboly.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
No, ohromný skandál, ono to možná za dva dny vyvane, možná, že to zmizí, možná je to jenom skandálek, nevím. Já ale, zdá se mi, že ať už to pojmenujeme jakkoliv, tak je za tím spousta věcí skrytá. Víte, ono když se něco takového vyskytne, když si vojáci začnou na helmy malovat nějaké blbosti, v tohle případě teda symboly...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říkají, promiňte, že to byla klukovina prý.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
No, tak ono to tak možná, ale oni jsou to možná bohužel kluci. Kdoví jestli toto není nejhorší interpretace toho všeho, protože v téhle situaci by teda už měli kluky nebýt, ale budiž. Ale když si tohle to začnou na ty helmy malovat, tak si řeknete, co teda oni přesně tím chtějí říct. Ono se to někdy řeší v médiích tak jakoby rázně, že jsou to, jako pryč s nacismem a zlikviduje se to, zruší se to, ale je to prostě složitá věc v tom, že ti lidé by se zrovna tak mohli upínat k nějakým důstojnějším vojenským symbolům. Jako namátkou mě napadá, když tedy obdivují armádu, tak je tady úžasná tradice Československých legií, je tady cosi jako letci RAF za druhé světové války a kdyby jim šlo proto o toto, o vyjádření jakéhosi hrdinství nebo přimknutí se k němu, tak by si vybrali něco jiného. Oni asi nechtějí říct, že, já nevím nenávidí Židy, nebo že se skutečně ztotožňují s tím hnusem SS. To pravděpodobně ne, ale v těch povahách je něco, co tak jakoby, no, je to ta klukovina, nebo neumím si představit to jinak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Proč vůbec sahají třeba, řekněme, tito dva čeští vojáci elitní brigády naší mise v Afghánistánu ale i jiní, tyto případy jsou známy třeba i z německé armády a dalších, čím to pořád fascinuje třeba tato symbolika?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Tak nevím jak v Německu, tam to ty konotace může mít trochu jiné, poněvadž přece jenom to tam tedy bylo jaksi masově rozseto, tam je to součást těch dějin, ale u nás to nebyla součást našich dějin. Jsem to bylo vneseno a ty konotace byly jednoznačně negativní. Já jsem přesvědčen, že to skutečně odráží nedospělost těch lidí. Nevyčítal bych jim ani tak to, že skutečně chtěli něco prosazovat, nebo že tím chtěli manifestovat své skutečné přesvědčení, ale spíš bych se zaměřil na to okolí, jak vůbec teda možné, že takhle, a tím jsem si docela jist, nedospělí lidi se dostanou tak do důležitého postavení, protože tam nejde jenom o to, že používají zbraně a jsou jako ve velmi zodpovědném postavení, ale marná sláva, tak to jsou taky jacísi šiřitelé nějaké západní civilizace, jo, jsou to v nějakém smyslu opět ti novodobí křižáci. A teď jde o to, jak to slovo vnímáme. Ti někdejší křižáci ti taky mimo jiné šířili duchovno a nebudeme mít iluze o tom, co tam ti vojáci dělají, ale určitě by bylo šíleně trapné nebo nekonečně trapné, kdyby třeba ti místní lidi taky pochopili, co oni to na těch helmách tam nosí a jak by jim to prostě, co by si o nás mysleli. Víte, to má i tyhle ty konotace, takže já jsem přesvědčen, že je to vada spíš systémová a že spočívá v tom, že se asi pořád ještě i při těchto, vím, docela přísných testech ti lidé tam nevybírají dost přísně. Pak to má ještě tu rovinu, že k tomu odhalení došlo těsně poté, kdy ti vojáci byli vyznamenání. Já vím, že se psalo...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Náhoda, načasování?

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Já nevím, to by bylo paranoidní to takhle... No, bohužel jenom spekulace, já vím, že se o tom tam mluvili v té jednotce už před tím a zřejmě tedy někdo považoval za hanbu nebo chybu, že se tedy navzdory této skutečnosti těm symbolům ta vyznamenání udělila, a tak to pak dal do těch médiích, ale stejně to vypovídá o tom, že teda jako celkem to tam nefunguje, nebo jo, když prostě někdo, komu toto vadí a vadí jim to zcela správně, tak nemůže použít toho běžného postupu přes svého velitele, ale musí s tím běžet někam do novin. No, tak to je trošku katastrofa v armádě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě budeme i tuto kauzu sledovat a třeba v příštím Jak to vidí budeme znát, jak kauza dopadla a probereme další. Na další témata už v dnešním Jak to vidí nespíš nedojde řada, protože čas pokročil. Nicméně děkuji za to, že jste si našel čas a chuť opět dnes se ohlédnout nad událostmi kolem nás. V dnešním Jak to vidí byl spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Já připomínám, že Jak to vidí vysíláme vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře, a po třiadvacáté hodině reprízu. Přepis pořadu i zvukovou podobu najdete na webu Českého rozhlasu 2 Praha na adrese www.rozhlas.cz/praha. Pane Kosatíku, ještě jednou díky moc. Přeji vám hezký den a budu se těšit opět na slyšenou.

Pavel KOSATÍK, publicista a spisovatel
--------------------
Děkuji. Na shledanou.