Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 4.5.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Hostem pořadu Jak to vidí je dnes psychiatr, teolog a spisovatel Max Kašparů. Dobrý den do Jihlavy.

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Přeji dobrý den z Jihlavy.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak první téma není úplně optimistické - sebevraždy. Je pravda, že jich na jaře přibývá?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, trošku to pravda je a je to právě jednou z příčin, která k sebevražednému jednání vede, a to jsou neléčené nebo špatně léčené depresivní stavy. Deprese vůbec patří v tom sebevražedném jednání k takovým noxám, k takovým důvodům, které vyvolávají tu touhu po smrti u nemocného člověka. Přestože jsou dneska deprese už velice dobře léčitelné, než tomu bylo v minulosti, tak přece jenom se z jara vyskytují, protože je to takzvané sezónní onemocnění a potom je tady také vyšší pravděpodobnost, že ti, kteří se neléčí, mohou jednat sebevražedným způsobem. Takže ano.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jací lidé tedy nejčastěji sahají po takhle krajních řešeních? Jsou to ti neléčení nemocní?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Nejen. Ono se uvádí více faktorů, které vedou k sebevražednému jednání. Kromě toho psychického onemocnění, kterým je deprese, tak jsou to také onemocnění tělesná, kdy lidé se dozví špatnou prognózu své budoucnosti, kdy ztratí třeba nějakou končetinu a jsou vyřazeni nejen z manželství, ale ze společnosti, z práce. Kromě toho jsou také takové faktory izolace a osamělost. To je velice špatná situace, když člověk zůstane úplně sám, nemá nikoho, nese to velice těžce, zvláště potom o Vánocích. Tito lidé si to uvědomí dvojnásob a tou izolací trpí. Ale jsou to i interpersonální konflikty v manželství, to je velice časté - ztráta toho životního partnera, ale je to také ztráta vlastní hodnoty, kdy si člověk uvědomí, že začíná býti méněcenným v té společnosti, protože ta společnost má nastavena určitá kritéria, která uznává jako kvalitu lidskou. A pokud člověk tuto kvalitu nesplňuje, tak může mít komplex méněcennosti. Ten komplex méněcennosti je velice rozšířený tedy ve společnosti. No, a potom jsou to existenciální faktory, kdy ti lidé přichází o práci. Já jsem nedávno měl právě ve své péči jednoho klienta, od kterého odešla manželka, on platil 11 tisíc hypotéku, ona byla na mateřské a on ztratil práci. Čili to je existenciální faktor. No, a potom jsou to jakési makrosociální faktory, ve kterých může být kde co, co není přesně popsáno a k tomu sebevražednému jednání to vede. Čili asi to by tak byly ty všechny faktory, které vedou k takovémhlemu jednání, které nemusí vždy končit smrtí. My totiž rozlišujeme mezi sebevraždou, pokusem o sebevraždu a sebezabitím.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jaký je mezi tím rozdíl? Tak ten pokus to chápu, ale sebezabití?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Sebezabití je tehdy, kdy ten člověk nemíní zemřít, není jeho úmyslem odchod ze života, ale stane se to. Zase ze své letité praxe mám zkušenost, kdy jeden muž trpěl halucinacemi, čili měl poruchu vnímání a měl takzvané imperativní halucinace, kdy on slyšel hlasy, které ho k něčemu naváděly, a on ty hlasy poslouchal a byl tam hlas tedy, aby odešel z okna. Ono to bylo asi ve druhém patře, čili lidé potom říkali, že vyskočil z okna, že spáchal sebevraždu. Nebylo to tak, tam nebyla jeho vlastní vůle, tam došlo k sebezabití. Někdy k tomu sebezabití může dojít při nějakých hrách dětí, kdy to dítě něco prolízá, nějaké provazy, udělá si tam nějakou takovou lezeckou stěnu a při té hře přijde o život. Ono to vypadá, jakoby spáchal sebevraždu, jakoby se oběsil na těch provazech, ale taky to není sebevražda, je to ono sebezabití. Toto se musí rozlišovat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Zvláštní kapitolou jsou zřejmě demonstrativní sebevraždy.

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, tak těch je nejvíc. Já můžu ze své zkušenosti říct jako konsiliární lékař v nemocnici, že není měsíc, abych nešel dvakrát třikrát na oddělení ARO nebo JIP právě k demonstrativní sebevraždě. Tam také není úmysl zemřít, ale opět to někdy ten člověk nemusí odhadnout v dávce těch prášků a předávkuje se. On totiž není lék jako lék. Některý může způsobit smrt dvě tablety a někdy člověk může sníst 20 tablet jiného léku a neudělá to s ním naprosto nic. Ale my těmto druhům pokusů o sebevraždu, protože tam nedošlo ke smrti, říkáme takové SOS pokusy, kdy tímto jednáním člověk dává najevo, že potřebuje pomoc. On přijde za matkou, třeba mladý člověk, přijde za otcem, oni na něj nemají čas. A on teda už si neví rady, tak prostě demonstrativně se položí do postele, rozháže kolem sebe nějaké tablety a najednou ta rodina se vzpamatuje a začne se zajímat o jeho problémy. Tak to jsou ty demonstrativní pokusy, za kterými stojí nějaký problém. Opět ten člověk nechce zemřít, ale chce to řešit takovým způsobem, aby to okolí bylo bráno jako již vnímající jeho životní situaci.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Podle čeho si lidé vybírají způsob odchodu ze světa? Nedávno jsme slyšeli o střetu mladé ženy s vlakem metra.

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Tak lidé využívají vlastně toho, co mají nejblíž. Pokud mají střelnou zbraň, tak se mohou zastřelit, pokud mají doma nějaké léky, tak se mohou otrávit. Pokud nemají ani jedno, ani druhé, tak řeší způsob sebevraždy třeba oběšením nebo skokem z mostu. Ono to také jde o to, jak ten člověk se vlastně bojí bolesti a jak se bojí té smrti. On ji sice chce k ní dospět, ale cestou, která by byla pro něho nejméně bolestná. Takže někteří volí tu smrt rychlou, někteří volí tu smrt pomalejší. Ale jsou nejrůznější druhy sebevražd, jak v praxi jsem měl, taky učebnice popisují, někdy jsou to až nepředstavitelně bizarní způsoby a cesty, jak se člověk dostane ke své smrti.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Líčí psychiatr Max Kašparů v pořadu Jak to vidí.
Český rozhlas 2 Praha, posloucháte pořad Jak to vidí s Maxem Kašparů. Reprízu si můžete poslechnout hned po třiadvacáté hodině ještě dnes a zítra na internetu najdete přepis našeho rozhovoru na www.rozhlas.cz/praha. Islandská sopka nám nedávno připomněla, jak křehké jsou výdobytky naší civilizace, jak jsme bezmocní vůči přírodním živlům. Zároveň to může být voda na mlýn těm, kteří hlásají konec světa na sklonku roku 2012. Kde se podle vás bere potřeba lidí se bát a stále věštit něco podobného do budoucna?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Tak zaprvé je potřeba člověk trošičku se bát, ale stát mimo nebezpečí. To už jsme měli jako děti, tohle to, že jo, když jsme chtěli vidět nějakou strašidelnou pohádku, ale musela nás držet maminka v náručí. Tedy já se bojím, ale bojím se v bezpečí. Na druhé straně ovšem existuje strach lidí, který je oprávněný. Je to třeba strach z nějaké cesty, strach z nějaké nemoci, kterou by mohli dostat, pak jsou to takové ty strachy, které nazýváme jako fobie, kdy lidé se bojí toho, čeho se ti ostatní nebojí. Ale pak jsou tady zase lidé, kteří mají zalíbení ve vyrábění různých strachů. Čili jsou to takzvaný panikáři neboli lidé, kteří kolem sebe šíří, když už se já bojím, tak ať se bojí nás víc, a tím ten můj strach bude menší. Čili vždycky tomu tak bylo, byli lidé, kteří očekávali konce světa. Nedávno byla v Rusku dokonce nějaká skupina, která se v nějakém sklepě nebo v jeskyni zabarikádovala, odmítali odtud odejít, musel je teprve policie odtud dostávat, protože jim šlo o život a oni očekávali nějaké proroctví, že se vyplní. Islandská sopka hraje právě, ale také tsunami a různá zemětřesení, to jsou takové tři katastrofy. Tsunami, zemětřesení a teď ta sopka, které se chytají právě ti prorokové, bible o nich hovoří jako o lžiprorocích, o falešných prorocích, který očekávají a říkají vidíte to ... Tak to už jsou ty první znamení těch konců. Ovšem ono už těch prvních znamení konců bylo v minulosti v dějinách lidstva strašně moc a ke konci stejně nedošlo. Čili oni vlastně využívají těch svých teorií. Ty teorie vychází z různých předpovědí, z různých numerologických nebo jiným způsobem vyčtených souvislostí. Čili oni hovoří o konci světa. Blíže jsou spíše ti lidé, kteří hovoří o konci nějaké civilizace. Já jsem nedávno četl takovou větu, která je trošičku ironická, ale dovolím si ji říct. Má-li být zachován život na planetě Zemi, musí lidstvo vymřít. Což vlastně říká o tom, že člověk je vlastně ten, který dělá na planetě více škody, než to udělala tsunami nebo sopka, protože to tsunami přejde, ta sopka také, že jo, po čase se zklidní a přestane chrlit lávu a popel, ale ta lidská činnost tady působí neustále 24 hodin na celé planetě, nejenom lokálně v jednom místě. Ale já bych také to viděl i z toho pohledu, že planeta nám cosi sděluje. Ne slovem, ale svým činem, že nám říká, že my lidé jsme tuto planetu dostali do nájmu a ne do vlastnictví, že se k ní máme chovat jako k předmětu, který máme pouze ve správě a že ho jednou budeme muset nějakým způsobem odevzdat. Ale ne že to máme jako věc, která je nám zcela daná k tomu, abychom ji používali, že to je naše vlastnictví. Měly by tyto úkazy být vlastně takovým krotitelem naší lidské pýchy. Skutečně ono se vždy říkalo, že pýcha je ten nejhorší hřích, pýcha vlastně vede k tomu, že nerespektujeme nic, pýcha vede k tomu, že nerespektujeme nikoho, pýcha vede k tomu, že my jsme ti lepší než ti ostatní, a podle toho se potom člověk chová. Ale ono se v posledních desetiletích začalo stejným způsobem pýchy už pomalu chovat celé lidstvo, nejenom pár jedinců.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
No, tak abychom nevraceli tu pronajatou zemi vybydlenou, tak bychom se museli asi polepšit. A jsou lidé, kteří ten údajný konec Mayského kalendáře spojují s příslibem přechodu do nového věku. Lidstvo prý má postoupit kamsi o stupeň výš. To je zase hezká představa, ne?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, to je hezká představa, že jo, z toho věku ryby přejít do toho věku vodnáře. Ten vývoj bude směřovat stále k lepšímu a lepšímu, bude tady nějaká nová idea, která to vylepší, ale to bych řekl zase, že jsou oponenti těch, kteří šíří strach těch panikářů. To jsou takoví ti nadějkáři, který říkaj a nebojte se nic, ono stejně bude dobře a nermuťte se, on přijde nějaký deus ex machina, jako tomu bylo v těch starověkých divadlech, v těch tragédiích, kdy už jako se ten děj zamotal na tom jevišti takovým způsobem, že už ani tvůrci ani herci nevěděli, jak pokračovat. Tak tam prostě ten režisér pustil toho deus ex machina, který to vlastně všechno vyřešil. Takže tyhle ty naděje toho nového věku jsou zase v režii těhle těch scenáristů, který říkají nebojte se, ono to stejně dobře dopadne. Já si myslím, že ti první jsou falešní pesimisté a ti druhé jsou falešní optimisté, že bychom měli být realisté, vidět, jaký je stav nejenom planety, ale jaký je stav naší země, jaký je stav naší rodiny, ba dokonce jaký je stav můj osobně, protože člověk je buňkou celé té lidské společnosti na planetě a měli bysme se chovat ani ne chorobně optimisticky, ani ne chorobně pesimisticky, ale měli bysme se chovat zdravě realisticky.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to k nevíře, ale přesně před 10 lety napadl desítky milionů počítačů po celém světě viru I love you. Zdá se, že bez rozdílu věku, pohlaví, profese, vzdělání, zkrátka většina z nás, ať se tváříme třeba sebecyničtěji, čas od času potřebuje takové vyznání slyšet, anebo aspoň číst na monitoru počítače. Co si myslíte?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, ono je to sice hezké slyšet, protože té lásky se nám nedostává. Já se na své klienty dívám nejenom z toho pohledu, jakou má diagnózu a jaký mu dám lék, já se na ty svoje pacienty také dívám nejenom co jim chybí v tom jejich zdravotním stavu, ale co jim vůbec chybí, to I love you, to, že někoho máme rádi, v této zemi je přebytek kde čeho, ale je tady naprostý nedostatek lásky. A to si myslím, že podvýživa láskou je jedna z nejhorších a nejtragičtějších situací pro člověka, když nikdo ho nemá rád. Víte, my bychom si to neměli říkat jenom tou počítačovou cestou, protože ta jde zase přes chladný stroj. Tohle to by si lidé měli nejenom vyznávat ústy a čas od času si říct ale vždyť já tě mám přece rád, já o tebe stojím, ale oni by si to taky měli dávat najevo. A nejenom najevo tou láskou tělesnou, ale vůbec tou láskou dlaně, pohlazení, povzbuzení, nějakého malého dárku. A já si myslím, že toto lidstvo, i když je na jedné straně ohrožováno zvenku těmi přírodními katastrofami nebo ty jejich počítače jsou ohrožovány těmi nejrůznějšími viry, takže my se ohrožujeme sami navzájem tím, že se nemáme rádi.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Český rozhlas 2 Praha a pořad Jak to vidí s psychiatrem, teologem a spisovatelem Maxem Kašparů. Připomínáme si 65 let od konce druhé světové války. S tím souvisí nejrůznější rekonstrukce bitev, takové ty spanilé jízdy veteránů. Znáte, nevím, jak to nazvat, třeba psychologický portrét lidí, kteří se rádi oblékají do těch historických uniforem a sbírají staré zbraně a armádní veterány, auta?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, trošičku mi to připomíná ten psychologický pojem identifikace, kdy se člověk tím, že si něco na sebe obleče, tak se identifikuje buďto s postavou, anebo s dobou. Jo, chci se cítit jako středověký rytíř, tak si někde v půjčovně obléknu to brnění a pak jdu na maškarní ples a mám jakýsi takový vnitřní pocit reprezentanta té doby nebo té postavy a i když nejsem rytíř ve skutečnosti, ten rytíř ducha, jo, jako byli ti rytířové skuteční a praví, tak jsem alespoň rytíř podle postavy. Čili je to trošičku potěmkiniáda, je to trošičku hra, ale zase jsou lidé, kteří se věnují ze zcela jiného důvodu sběratelství, a to jsou lidé, kteří se specializují na nějaký druh sběratelství. Už jako kluci, já si pamatuju, že jsem chvíli sbíral známky, chvíli nálepky, chvíli brouky, než mě to přešlo, ale u některých lidí zůstane ten koníček až do pozdního věku nebo je celoživotní a ty lidé pak sbírají třeba zbraně, sbírají hodiny, sbírají ty žárovky. To jsou nejrůznější sběratelské činnosti. Mně se tohle to líbí, protože ti lidé zachovávají určitou tradici, ano, oni konzervují něco pozitivního, co bylo v minulosti. A to je to jejich sběratelství. Ale pozor, zase se jako psychiatr setkávám s lidmi, kteří propadnou takzvanému chorobnému sběratelství, takzvanému tesaurismu, kdy například sbírají naprosto nepotřebné věci vyházené v popelnicích, zaneřádí si tím úplně byt, musí být vystěhováni a potom četa, která to vyklízí, tak to vyklízí už v plynových maskách nebo má několik nákladních aut, co ten člověk za desetiletí nashromáždil z těch popelnic. Já jsem měl jednoho klienta, který sbíral noviny. A sbíral noviny, kde je viděl po čekárnách u doktora, u holiče, prostě stále sbíral noviny, časopisy a měl toho doma několik tun. Čili tento člověk nezachovává vůbec nic tradičního. By se řeklo, že tady je jakési muzeum novin a časopisů, ale to je to chorobné sběratelství, které musí být léčeno. I jsem měl v té své praxi jednoho nebo dva klienty, které jsem z toho důvodu musel hospitalizovat, protože skutečně ohrožovali tím sběratelstvím sebe, zadlužovali se, protože kupovali i věci, který byly úplně k ničemu, nepotřebné. Čili pokud ti sběratelé těch kuriozit, které se váží k té druhé světové válce a dokonce opravují, někteří do toho investují hromadu peněz, aby ten jeep americký nebo aby tu uniformu opravili, nebo aby sehnali ten chybějící knoflík do té uniformy. Já tohle to beru jako činnost, která je dobrá a pořád je to lepší činnost, než když se člověk někde potlouká po hospodách a ty peníze utrácí za alkohol. Tak tady aspoň jednou za rok v té Plzni můžeme vidět takovou přehlídku právě díky těm sběratelům, o kterých já říkám, že jsou naprosto duševně zdraví.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vy jste říkal flákat se po hospodách. Asi jste využil trošku výstižnější slov. Ale pojďme si říci něco o takzvaném kavárenském povalečství. Pro někoho je to třeba životní styl a s velkou nadsázkou je to téma právě dnešní Kávy o čtvrté. My o tom budeme ještě ve vysílání mluvit, ale jak tedy vidíte vy kavárny jako, řekněme, sociálně komunikativní prostor?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Kavárny jsou velmi dobrá věc, stejně tak i vinárny jsou velmi dobrá věc, ale musí být kulturně koncipované. Nesmí to být prostě prostor, kde se schází lidé a tam dohadují nějaké věci, nebo se tam poperou, nebo tam něco rozbijí. Čili ta kulturnost těhle těch kaváren a vináren ... Jiné je to u pivnic. Tam už bych řekl, že ta kulturnost je trošičku dolů. Ale ty kavárny oni taky mají svého ducha. A ten kavárenský život byl také prostředím pro spisovatele, pro básníky, pro muzikanty, že jo, každé to větší město mělo svoji kavárnu, kde se scházela určitá skupina takových těch filozofujících umělců. Čili i tato tradice tady byla a je dobré, že ty kavárny existují ještě dneska. A majitelé by právě měli na tu kulturnost tady dbát. Protože ta kavárna je místo setkání a ta káva, která se v té kavárně podává, je vlastně takovým mostem mezi těma dvěma lidma. Ona vůbec droga, to je zajímavé, je most mezi dvěma lidma. Když si lidé někdy se jako tak se setkají, nabídnou si cigaretu a spolu si tu cigaretu zapálí, tak je to droga, je tam ten nikotin, ale oni si u toho popovídají, že jo, tam navážou nějakou tu známost a přes tu cigaretu, přes ten můstek už vlastně navážou komunikaci. Stejně tak i alkohol. Když přijdete na nějakou oslavu, tak si tam s někým přiťuknete tím vínem nebo tvrdým alkoholem a už máte něco společného. A právě i v těch kavárnách ta káva je vlastně něco společného, proč já jsem tam přišel. Já jsem tam přišel pro kontakt s druhým skrze kávu, že, a nepřišel jsem tam kvůli kávě skrze druhého člověka, s kterým se tam setkám. Takže já jsem jaksi sympatizant těch kaváren, také kávy, protože můžu říct, že já jsem závislý, k tomu se tedy přiznávám, kávy, já piju hodně káv denně ...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A je to tedy droga?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano. Víte, uvědomme si, co je to droga. Definice drogy, já ji řeknu velmi zhruba, zní takto: Je to každá látka, která nějakým způsobem vpravená do organismu mění jeho tělesné a psychické funkce. Čili já když se napiju vody, tak je to také látka, ale ono to mé tělesné funkce nebo psychické nijak nezmění. Ale když se napiju kávy nebo alkoholu, tak to změní. A u té kávy, kde je ten kofein, tak ten kofein udělá cosi, "cosi" s našima cévama, s naším krevním tlakem, ale také s naší psychikou. A proto je to, proto je to droga. Ale řadíme ji mezi drogy kulturní. Tak jako, že jo, kakao, čaj, tak i káva jsou kulturní drogy, u kterých může vzniknout taková závislost, která ovšem nevede k degradaci člověka, jako je to u alkoholu nebo psychotropních látek, mezi které patří třeba, já nevím, ten heroin, hašiš, LSD a tak dál. Čili jako kulturní drogu, společenskou drogu, i když to droga tam zní trošku tak jaksi nepřirozeně, my ji vidíme pod jiným úhlem, tento pojem, ale droga to je.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jaký významový rozdíl cítíte mezi pozváním na sklenku, na pivo nebo na kávu? O kulturnosti těch pivnic už jste mluvil.

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já si myslím, že lidé se zvou tam, kde je jim nejlépe, kde je jim nejlépe spolu, ať už tedy u toho pijí cokoli. Jestliže fotbalistům je lépe v nějaké pivnici po tom prohraném zápase a jdou tam zapít žal, tak jistě si na to nevemou smoking, motýlka a nepůjdou si sednout do prvotřídní restaurace uprostřed Prahy. Ale zase když chceme pozvat nějakou návštěvu, které si velice vážím, tak je nevezmeme do restaurace sedmé cenové skupiny někde na nádraží. Čili ono jde o to ne kam, ale ono jde o to s kým a proč. A to jsou ty prvotní důvody, kdy pak musíme řešit to místo, kde se setkáme a co na tom místě budeme popíjet.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Já bych se možná ještě pozastavil u toho, když jste mluvil, k pozvání na cigaretu, pojď na cigáro, to se říká. Není to takové to společné sdílení slabosti, že vlastně oba ti kuřáci vědí, že dělají něco, co jim zrovna neprospívá, ale mají tu slabost společnou?

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, ano, trošičku z tohoto psychologického efektu v tom je. Já vlastně trpím tím, čím trpíš ty. Čili my máme společný problém a určitě ho nebudeme řešit, ten společný problém u té cigarety. Kdyby se sešli kuřáci pro to, aby hovořili o tom, jak se zbavit kouření, tak bych to bral. Ale oni si povídají o tom, jak dělat, já nevím, nějaké jiné věci. Takže trošičku toho psychologického efektu, to sjednocení se přes nějaký problém tady je. Ale ono to není jenom u cigarety. Já dokonce mohu mluvit jak o svědectví ze své rodiny, moje babička byla jako těžký kuřák silný a současně kofeinista a ona říkala, že není cigareta bez kafe a není kafe bez cigarety. Čili to už jsou takzvaný sešívaní požitkáři. Oni už si sešijí více těch drog dohromady, tu cigaretu s tou kávou a tak naopak. Já znám také lidi, kteří si nedají kafe, pokud k němu nemají cigaretu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak tak jsme se naučili několik nových pojmů, alespoň já jsem neznal pojem sešívaní požitkáři. I za to děkuji, uteklo to strašně moc rychle našemu dnešnímu hostu pořadu Jak to vidí, teologovi, psychiatrovi a spisovateli Maxi Kašparů. Zdravím po rozhlasových linkách do Jihlavy a přeji krásný den. Mějte se hezky a na shledanou.

Max KAŠPARŮ, psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já vám všem, na shledanou.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Připomínám, že přepis rozhovoru najdete na www.rozhlas.cz/praha. No, a reprízu si můžete poslechnout dnes po třiadvacáté hodině.