Jak to vidí Jaroslav Maxmilián Kašparů - 1.12.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Krásný dobrý den. Zita Senková vás zdraví na vaší frekvenci ze Českého rozhlasu 2 Praha a přeje co nejpříjemnější dopoledne první prosincové, které tak, jako každý všední den bude patřit bloku informací, rozhovorů, postřehů a samozřejmě také písničkám. Začíná Host do domu a jeho první pravidelný pořad, ve kterém se naši hosté zamýšlejí nad událostmi a děním kolem nás. Zajímá nás, jak některé z nich vidí dětský psychiatr, teolog a spisovatel Maxmilián Kašparů. Dobrý den vám přeji do jihlavského studia.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já vám taky všem po rozhlasu i v redakci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My jsme se slyšeli a pana Kašparů slýcháváme v pořadu Jak to vidí každé první úterý v měsíci, takže 1. prosince samozřejmě je naším hostem pan Maxmilián Kašparů. Mimochodem my jsme se naposledy slyšeli v čase dušičkovém. Mimochodem vy jste mi říkal, že jste ani nestačil odpovídat na tolik ohlasů posluchačů.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, posluchači trošku vytýkali tomuto pořadu, že jsme se nedotkli témat, kterých jsme se měli dotknout, ale bylo dopisů řada samozřejmě o tom, o tom, o tom, čili je vidět, že posluchači mají o témata zájem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je skvělá spolupráce, co lepšího si přát. Pojďme k těm dnešním tématům. Možná ještě připomenu, že povídání jako to dnešní nebo samozřejmě další povídání nejenom Jak to vidí, ale i dalších pořadů Českého rozhlasu 2 Praha, který právě posloucháte, si mohou posluchači dohledat také na našich webových stránkách rozhlas.cz/praha. No, a mohou se na nás podívat i prostřednictvím webových kamer, v tomto případě teda momentálně uvidí jenom mne, protože, jak jsem říkala, pan Kašparů je v jihlavském studiu. Voní vám tam třeba už jehličí z nějakého adventivního věnečku, na kterém jsme vlastně v neděli zapálili první svíčku?

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Tady jsem si v redakci nevšiml, ale doma ano a u sousedů se to projevuje i na oknech, takže advent je tu. Snad nejen v tom viditelném, věncovém stavu ale snad i vánoční atmosféra. Tam by měl být člověk zapálený pro věci dobré, pro věci osobní pokory.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem desítky lidí právě o víkendu si nechaly požehnat adventní věnce v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, ale bylo to třeba i na vaší farnosti?

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já jsem sám žehnal několik věnců v té farnosti. Bylo to velice milé. Já jsem se vrátil spoustu, spoustu let zpátky, možná do dob, kdy se v barokním vesnickém kostelíku zapálila jedna svíčka. A ta atmosféra dokáže divy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jste říkal, pane Kašparů, že ta doba je určitým opět pozastavením, je to začátek nového liturgického roku, vlastně adventu, teda v křesťanském světě představuje očekávání příchodu Ježíše Krista. Jak bychom teda měli tuto dobu trávit, vnímat, prožívat? Mimochodem právě duchovní apelují na věřící, aby advent prožívali jako dobu určitého soustředění, rozjímání a jeho naplnění.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ono je to tak, duchovní hodnoty nejsou slyšet v hluku chaosu světa. Ten zmatek a chaos, který má člověk a zvláště teď místo toho, aby se v adventu všechno ztišilo, tak ono naopak jsou plné obchodní domy písní, hudby, reklam, je to v televizi, a právě v tomhle tom hluku světa zanikají ty jemné tóny výzev do budoucnosti. Pojďme více do klidu, do ticha, nemusí to být nastálo. Lidé by si měli denně sobě darovat nějakou chvíli, kdy budou opravdu v klidu a právě na to slouží světlo adventního věnce. Je to velká šance na klid ze svého vlastního srdce, ze své vlastní duše.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Právě píše paní posluchačka Věra, že Vánoce dělají sice stromeček, dárky, cukroví, ale především by to měla být láska a pohoda.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Samozřejmě, jsou to stávky, o kterých se říká kdeco. Jsou to svátky slunovratu, svátky dárků, ale já bych tohle to pominul, já bych právě tam dal to, co říká posluchačka, že by to měly být svátky lásky a když se dívám jako lékař i jako duchovní na obsah rodin, tak já vidím, že je málo lásky v domovech a v rodinném životě, protože nemáme čas pro sebe a právě ta láska se projevuje časem na sebe. Lidé někdy tím, že nemají čas, tak to nahrazují něčím materiálním. To vidím u spousty lidí, kteří se připravují na Vánoce právě v adventu a protože nějak vnitřně cítí, že svým dětem celý rok nedávali čas, nedávali jim pohlazení, nedávali jim úsměv, nevěnovali se jim, neobjímali je, nechovali je, no, tak to potom doženou něčím materiálním a já mám vždycky pocit, že ti rodiče to spíše dávají sobě než těm dětem, místo toho, aby dětem celoročně dávali po kapkách lásku, tak jim potom dají plnej demižon nějakých dárků a myslí si, že se to tím nahradí. Ono totiž dneska já říkám, že v rodinách i těch bohatých je veliká chudoba a totiž nejhorší chudobou je osamocenost a pocit, že nejsem milován, a to se nedá nahradit jeden jediný den tato podvýživa, to je záležitost celoroční, ale právě o Vánocích a v adventu by tyto hodnoty měly vrcholit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká a apeluje dětský psychiatr, teolog a spisovatel, pan Maxmilián Kašparů, host dnešního vydání Jak to vidí. Pokračujeme v povídání na Českém rozhlase 2 Praha v pořadu Jak to vidí, kdy je naším dnešním hostem dětský psychiatr, teolog a spisovatel, pan Maxmilián Kašparů. Vy už jste, pane Kašparů, zmínil také děti. Ostatně blíží se Mikuláš. Ono takové k těm milým zvykům na začátku zimy patří právě mikulášská nadílka, sousedé v maskách čerta, anděla, Mikuláše obcházejí známé, příbuzné, přátele a podobně, ovšem vy jako dětský psychiatr vím, že hovoříte spíš, že jsou to nemilé zlozvyky a mohou vám také plnit ordinace každoročně.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, také to tak je. Ono je někdy ze zvyku, který je pozitivní, může stát zlozvyk, který je negativní. Mně se po každé takovéhle mikulášské sezóně tu a tam objeví nějaké dítě, které se buď v noci začalo počůrávat nebo nemůže usnout, do té doby nevyžadovalo přítomnost maminky u postýlky, teď ji musí držet za ruku, protože má ošklivý zážitek právě z návštěvy Mikuláše. Bohužel jsou rodiče, kteří si návštěvu Mikuláše pletou s výchovným prostředkem. Už od léta říkají dítěti: "Počkej, až budeš zlobit, přijde Mikuláš, čert, ty tě strčej do pytle a odnesou tě." A tohle to berou jako výchovu, že ty se musíš něčeho bát. Já v zásadě jsem proti tomu, aby se vychovávalo strachem. Strach je jedna ošklivá věc a může člověka poškodit celoživotně, pokud se tento strach používá výchovně už v dětství. A potom se blíží ten den, že jo, to dítě už žije předtím v napětí, protože maminka říká: "Podívej se, už přijdou, tak nezlob." A nakonec se to stane a to dítě z toho má skutečně trauma. Já nerad říkám pojem šok, ale je to psychické trauma, to dítě se bojí. Já bych z toho skutku udělal zvyk a to zvyk v tom, že za Mikuláše půjde někdo z rodiny a toho čerta bych tam nebral vůbec. Anděla a Mikuláše ano, anebo pokud je čert, tak ať sedí někde v koutě a ať se bojí toho dítěte. Ale měly by tam vystupovat jenom ty hodné laskavé postavy a někoho, kdo je z rodiny, protože ten má soucítění s tím dítětem, které navštívil. A za druhé, pokud už skutečně nemáme nikoho, kdo by přišel v tom krásném oděvu a venku ten Mikuláš s čerty chodí, tak pouze za okny, odhrnout záclonu a říct tomu dítěti: "Podívej se, ale neboj se. Jseš u mně, já tě držím, oni sem nemohou, máme zamčíno a podívej se z okna, jak támhle chodí." Čili to dítě bude mít z toho dvojí užitek, za prvé zážitek z toho, co vidělo, a velmi dobrý pocit z toho, že je v náručí matky a nemusí se bát. Čili já bych i tento zvyk použil k tomu, aby dítě získalo něco pozitivního, ale to už je otázka kreativity těch rodičů, jak to pojmou, jak to postaví a jak oni sami chápou tuhle tu událost ve prospěch či v neprospěch svého dítěte.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže takhle bychom měli, pokud máme děti, připravit se na tu mikulášskou návštěvu, aby to dítě v tom dobrém na toho Mikuláše skutečně nezapomnělo.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, měla by to být taková vzpomínka, když jsem byl malej, taky jsem viděl čerta, taky jsem viděl Mikuláše, dítě se může i ve školce nebo ve škole pochlubit, že také nepřišlo o tento zážitek, že není proti těm ostatním pozadu, ale ..., nebo bych to spojil, pokud děti jsou skutečně bázlivé, tak bych to spojil se zvykem, který dělají v některých rodinách. Dítě se bojí a oni jsou si toho vědomi a nechtějí ho traumatizovat, tak vezmou tu dětskou botičku a večer pátého ji dají za okno prázdnou a řeknou tomu dítěti: "Až půjde kolem Mikuláš, on ti tam určitě něco nadělí." A to dítě se těší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A musí si tu, promiňte, botičku vyčistit, co si pamatuji z dětství.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
No, ano musí si tu ..., ale i tu druhou, nejenom tu jednu. A on ráno už tam prostě máme nějakou, má to dítě nějakou nadílku, kterou mu tam rodiče daj. A já si při této příležitosti vzpomínám na mého oblíbeného anglického spisovatele /nesrozumitelné/, který říká, že pánu bohu děkujeme jednou za rok, že jsme v prázdné botě našli bonbony, ale že bychom mu měli děkovat každé ráno, každý den za to, že tam můžeme strčit své vlastní zdravé nohy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Společnost vám dělá Český rozhlas 2 Praha, pořad Jak je vidí. Dnes je naším milým hostem v jihlavském studiu teolog, spisovatel a také dětský psychiatr, pan Maximilián Kašparů. Ještě připomenu, že pořad Jak to vidí vysíláme vždy od pondělí do pátku v době od půl deváté v premiéře a po třiadvacáté hodině jeho reprízu. Přepis pořadu i zvukovou podobu nabízí web Českého rozhlasu 2 Praha na adrese rozhlas.cz/praha. Pane Kašparů, my už jsme se dotkli dnes doby adventní, mikulášské nadílky a zvyků, jak teda nepřijít k újmě a od těch zvyků, tradic a pohádek, které v době adventní a vánoční neodmyslitelně patří, je vlastně už jenom krůček ke slavnému pohádkáři, o které byste rád pohovořil, Hans Christian Andersen, nemusíme extra představovat. Mnohé z jeho, myslím, 156 pohádek se staly už klasickou, Princezna na hrášku, Ošklivé káčátko, Císařův slavík, Císařovy nové šaty, Statečný cínový vojáček a tak dále. Máte vy nějakou jeho oblíbenou pohádku?

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Já mám rád všechny jeho pohádky, a to z toho důvodu, že ony mají ducha. Němcová, Erben, Andersen, to jsou pohádkáři, v jejichž pohádkách je něco pozitivního, něco, z čeho si může tak jako z Malého prince Exupéryho člověk i něco odnést, něco, co je dobré, co je kvalitní, co není pohádka, která nám vyplňuje čas. Že to je pohádka výchovná, hezká, že to není pohádka kratochvilná. Ty současné pohádky, jak je vidíme někdy, tak skutečně tam nejde o nic, ono je to bezduché, jenom to tomu dítěti zabije čas a maminka si zatím v kuchyni může něco udělat. Ono totiž v roce 1835 právě 1. prosince to bylo, vydal Andersen svoji první knihu pohádek a já jsem nejenom konzument pohádek jako dítě byl, ale také vypravěč pohádek, ale z hlediska mé lékařské profese také doporučuji pohádky a právě pohádky Andersenovy, Němcové, Exupéryho, Erbena právě proto, že, a tyto pohádky těchto kvalitních autorů mají onoho ducha. A co já myslím tím duchem? Za prvé, když pohádku vypráví osoba, která je vedle dítěte, tak to dítě s ní může komunikovat, což nelze dělat s televizí. Za druhé, v těchto pohádkách těchto autorů vždycky se ukazují pozitivní a negativní lidské vlastnosti, pýcha - skromnost, nenávist - láska, dobro - zlo, poctivost - nepoctivost, sobectví - štědrost a v těhle těch pohádkách to je, a to myslím, že byl také úkol těch autorů, aby tohle to tam těm dětem ukázaly, a ta pohádka je současně výchovná. Je to most mezi matkou nebo babičkou a dítětem a současně rozvíjí slovní zásobu, protože jsou tam krásná česká sláva, pokud je to cizí pohádka, je dobře přeložena, dítě se učí mluvit, učí se slovům, pojmům a hodnotám. Na rozdíl od některých současných tvůrců pohádek většinou bych řekl televizních, kde pětiúhelník šel na návštěvu k tunelu a přejela ho povidla, no, tak tohle to jako sice jsou kratochvilné, ale to dítě skončí a nemá z toho naprosto nic, ani si to nepamatuje. Kdežto ty pohádky z dětský si pamatuje. A potom to dítě je může slyšet opakovaně a já jsem vždycky dětem, když jsem vyprávěl pohádku, tak jsem to trošku zaměnil a ony hned reagovaly a říkaly: "Ne, ne, to bylo jinak." Vidíte, ta komunikace, ta pozornost, to všechno v těch pohádkách je. Čtěme pohádky, čtěme pohádky, čtěme pohádky dětem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslíte teda také, že, už jste to zmínil, ten pozitivní smysl pohádek a vůbec ta jejich funkce i v té komunikaci rodič - dítě, smysl jako pohádka jako výchovný prostředek se nedoceňuje.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Nedoceňuje. Nedoceňuje se to, a je právě z toho důvodu, že, co už jsme tady říkali, ti rodiče nemají na ty děti čas. Ona ta pohádka vyžaduje 20 minut, možná i půl hodiny, protože to dítě to pohádku skončí a ono si chce ještě o tom povídat, proto maminko je jednodušší, že jo, to dítě dát k té televizi o tom naprostém nesmyslu obsahovém a ona si zatím může něco udělat, čili ona ten čas využije, neboť dítě použije, televizi použije a nechci říct, že dítě zneužije, protože tím si od něj na chviličku odpočine. Víte, on totiž čas, který dáme dětem, se nám v dospělosti mnohonásobně vrátí. Teď maně si vzpomínám, který věhlasný pedagog tohleto řekl, abych to nepřiřknul někomu jinému, že čas, který ztratíme s dětmi v jejich mládí, v dětství, mnohonásobně, mnohonásobně získáme, až ty děti budou v dospělosti. Já to potom vidím, když ti rodiče chodí, toho dítěte si nevšímají, dítě roste jako strom v lese, ono je mu 17, 18 let a já je mám v ordinaci: "Prosím vás, co máme dělat, on se chová takhle, on odešel ze školy, on fetuje, on začal pít, on začal krást." A tak dále. No, samozřejmě. A teďko očekávají instantní řešení. Já mu dám nějakou pilulku a budu z něho hodný chlapec. Všechno je to zanedbání těch prvních let života, a to se musí těm dětem věnovat. Tohle by si měl uvědomit nejenom každý manželský pár, ale tohle by si měla uvědomit také společnost, také ministerstva a vláda, aby více finančně podporovali právě rodiny s dětmi předškolními.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mimochodem mohu ještě doplnit třeba jeden citát, který, jehož autorem je právě Hans Christian Andersen, "Není hezčích pohádek, než jsou ty, které píše sám život."

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, to je pravda. On totiž měl takzvané homiletické vidění Andersen. On to byl člověk, který z úplně obyčejné situace, kterou někde viděl a vidělo ji spolu s ním i tisíc lidí, ono je to neoslovilo, ale on z této situace, kterou viděl, dokázal vytěžit kapitál slovní a kapitál dějový a dokázal to zpracovat. Tohle je vlastně naše ztráta a škoda, kdo nemá tento talent, že nevidíme v těch obyčejných věcech neobyčejnou podstatu a tohle to uměl právě Andersen. Ten uměl vytěžit z každé minimální, minimální životní události maximum informací k tomu, aby obohatil ty druhé, ale to je talent.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
My se ještě můžeme dotknout jednoho tématu, které příliš pohádkové není, nicméně je realita a určitě se s ním také ve vaší praxi jako lékaře, psychiatra setkáváte. Celý den se dnes věnujeme problematice rozvodů a ptáme se také posluchačů, pokud mají tuto zkušenost, jak se s tím vyrovnali, poprali, co bylo na rozvodu nejhorší, jestli to zvládali s noblesou a jaké vy máte zkušenosti, jak vůbec se díváte na tento rostoucí počet rozvodů v Česku?

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Přes 30 let pracuji jako dětský psychiatr, a to nejenom v té ordinaci, ale také v dětských domovech tady na Pelhřimovsku a také ve 2 výchovných ústavech. A já si dělám takovou statistiku. V těchto zařízeních je více než 90 % dětí z rozvrácených manželství. Já totiž rozlišuji mezi rozvedeným manželstvím a rozvrácením manželstvím. To rozvedené manželství je to, které se rozejde v klidu, rozejde se s noblesou a elegancí. Já musím předeslat, že jsem silně protirozvodový člověk, silně protirozvodový, ovšem život není černobílý. Přichází situace, kdy ten jeden z partnerů je alkoholik, je to hrubec, je to asociální, disociální psychopat a ono se s ním nedá žít, skutečně to nejde při té nejlepší vůli a pokud to tam ohrožuje zdraví dětí, mravně morální vývoj dětí i zdraví té manželky, tak tady vždycky doporučuji odejít. Řada lidí se tomu diví, že já něco takového mohu říct. Ano, ale my musíme volit menší zlo. A za druhé, když tohle to přišlo a došlo tedy k rozvrácení toho manželství, tak právě ty děti jsou daleko více stigmatizované, než když ten rozvod proběhl opravdu noblesně a elegantně a ti rodiče nepoužívali své děti jako nárazník. Já vždycky u toho rozvodu vidím, že maminka je jeden vagon, tatínek je druhý vagon a ty děti tam slouží jako nárazník mezi těmi vagony. To dítě nesmírně trpí a mám i zkušenost s tím, že pokud se dítě vrací někdy z kolektivního zařízení do takového prostředí, teď bych řekl domácího, ne rodinného, tak se někdy stává, že to dítě je puštěno na týden a ono se druhý den vrací zpátky, protože v tom kolektivním zařízení je mu lépe. Takže to jsou rozvrácené rodiny, rozvrácená manželství, tak toto bych rozlišoval. Ona velice roste rozvodovost, ale my musíme vybrat ještě jeden aspekt celého toho soužití u nás, ona také klesá sňatkovost, protože dneska se volí konkubinátní forma soužití. A jestliže ti lidé se seznámí a žijí spolu 6, 8 i více roků, mají společnou peněženku, společné dovolené, společnou ložnici, společnou kuchyni, všechno společné a oni se rozejdou, tak je to v podstatě jakoby by to bylo svým způsobem manželství /nesrozumitelné/ generis a toto se jako rozvod nepočítá, že jo, rozešli se 2 lidé, kteří na to neměli papír. Čili těhle těch rozchodů a těhle těch bolestí z toho plynoucích je daleko víc, ale právě i v těch nesezdaných párech jsou jedno i dvě děti a nehovoří se o rozvodu, ale následky tohoto rozchodu to má naprosto stejné. Čili ono je toho daleko víc, než nám ukazují statistiky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže to je taková ta, no, svým způsobem špička ledovce, jak říkáte. My se i dnes budeme ptát našich posluchačů, budeme to diskutovat především v odpolední Kávě o čtvrté po šestnácté hodině takové ty finanční otázky právě v době finanční krize, může to být velmi komplikovaná záležitost. Kolik stojí rozvod. Další ty dozvuky, finanční vyrovnání. Ale jak říkáte, z toho, řekněme, psychického hlediska, ta psychická újma, jak zainteresovaných, tak především těch dětí v párech nebo v manželství, v konkubinátech, je svým způsobem nevyčíslitelná.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Ano, a ještě bych jednu věc dodal, po těch letech 35leté praxe v dětské psychiatrii vidím, že rozvádějící se rodiče nemají na prvním místě blaho dětí, ale blaho svoje, a to mě trápí daleko víc, protože když už dojde k téhle té bolavé věci, jako je rozvod, tak by ti lidé se měli zastavit a v první řadě se dívat na děti, ve druhé řadě by se měli dívat na děti, ve třetí na děti a teprve ve čtvrté na sebe. A já mám někdy pocit, jakoby děti z tohoto manželství nikdy nevzešly, a to je pro ty děti možná daleko větší a dlouhodobější trauma, než setkat se s Mikulášem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak a těmito slovy a tímto apelem končí dnešní povídání Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha. Hostem byl dětský psychiatr, teolog a spisovatel Maxmilián Kašparů. Děkuji moc. Mějte se hezky a opět se těším na slyšenou.

Maxmilián KAŠPARŮ, dětský psychiatr, teolog, spisovatel
--------------------
Na slyšenou.