Jak to vidí Ivan Hoffman - 2.11.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc. Dneškem počínaje bychom se v pondělním vydání pořadu Jak to vidí měli pravidelně setkávat s publicistou, komentátorem Deníku a spolupracovníkem Českého rozhlasu Ivanem Hoffmanem. Dobrý den do Zlína.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Já také přeji dobrý den a také doufám, že ta spolupráce bude takováto pravidelná a že to bude fajn.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pojďme se tedy vrátit k událostem uplynulého týdne. Řekl jsme si, že takto budeme činit každé pondělí. Jistě tou hlavní událostí minulého týdne byl 28. říjen jako Den české státnosti. Svátek předznamenal spor o pomník Miladě Horákové. Jenom připomenu, že přispěli na něj i komunisté, což pobouřilo politické vězně v čele s předsedkyní jejich konfederace Naděždou Kavalírovou. Jak to vidí Ivan Hoffman?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Tak je to typické. Z debaty o Miladě Horákové a o symbolu nějaké čisté, anebo čestnější politiky, kterou bychom si měli připomínat, se nakonec stala debata o komunistech, čili vlastně zprostředkovaně debata o našem vyrovnávání se, anebo nevyrovnávání se s minulostí. Na ten pomník se čekalo 20 let. Místo toho, aby nakonec všichni se soustředili na to, že tady konečně je a že se skončila jedna velká ostuda, protože oni se doopravdy tolik debatovalo, jenom vlastně peníze na ten pomník nikdo nechtěl dát, jo, tak vznikla debata, jestli na něj smějí přispět komunisté. Ti jsou ve špatné situaci, protože z jedné strany jim všichni říkají, že by se měli omluvit, no a když učiní symbolické gesto omluvy, tak najednou prostě se to také nelíbí. Je potřeba říct, že s těmi vykonstruovanými procesy se komunisté museli vyrovnávat už před nějakými 40 lety. V 68 roce, když došlo k uvolnění, tehdy to bylo poprvé, protože vlastně obětí těch vykonstruovaných procesů se tenkrát stalo i mnoho komunistů. To znamená, nedá se říct, že by oni s tím nebyli jakoby nějak jako vyrovnáni, anebo smířeni. Spíš my jsme se stále ještě nevyrovnali s tím minulým režimem, protože vlastně jsme v něm všichni žili a zřejmě je to doopravdy těžké a potrvá to dlouho.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Faktem je, že podle hlavního iniciátora pomníku Bohdana Babince původně přislíbili komunisté financovat pomník celý částkou asi 2 miliony korun. Nakonec dali jenom zlomek, čili jestli opravdu nešlo o gesto ryze symbolické.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Asi ano, ono nakonec, když se na to podíváme, tak na ten pomník přispívali i lidé z městské části, kde ten pomník existuje, přispívali na to sociální demokraté, přispívali na to členové strany, ke které Milada Horáková tenkrát patřila. Těch lidí bylo mnoho. Spíš je zvláštní, že nakonec na ten podstavec začala psát jména hlavních sponzorů, a to doopravdy člověk pochopí v nějakém obchodním domě, kde jsou loga různých firem, anebo když různé firmy sponzorují nějaký koncert. Ale jakmile se jedná o takovou tu pietní věc, tak možná by nebyl žádný problém, kdyby všichni skromně prostě se obešli bez toho, že jsou tam zmiňováni. Možná to je ten hlavní problém, proč se o tom tolik psalo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Také proto, že stále se nemůže domluvit kdo s kým proti komu a tak dále. Možná, kdybychom se vrátili k loňskému 28. říjnu, tak jenom pro zajímavost připomenu, že tehdy Zdena Mašínová odmítla převzít vyznamenání udělené jejímu otci podplukovníku Josefu Mašínovi, s odkazem na to, že mezi oceněnými je právě v úvodu zmíněná Naděžda Kavalírová. Vadilo jí, že prý byla celou normalizaci zaměstnána na ministerstvu sociálních věcí a že její manžel pracoval na ministerstvu vnitra. Jak vidíš toto?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Tak v Konfederaci politických vězňů jsou političtí vězňové různých etap, různých období a je potřeba si uvědomit, že jsou tam lidé, kteří by za normálních okolností svými názory k sobě vůbec nepatřili, ale dostanou se k sobě vlastně do stejné společnosti, anebo do stejné organizace právě, když vlastně ta historie několikrát prostě zamíchá kartami a nakonec postihne všechny. V těch procesech vykonstruovaných nakonec dopláceli životem ti, kteří předtím jiné procesy konstruovali, to znamená, doopravdy ta historie je obludná, historického neštěstí je taková, že doopravdy je velmi těžké dodatečně dělit zrno od plev a nějak to třídit. Prostě je potřeba odmítnout to zlo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pro úplnost, Zdena Mašínová obdržela lipovou neděli ministra obrany letos. Ale pojďme tedy k vyznamenáním udělovaným na Pražském hradě. Hodně diskusí bylo kolem medaile za zásluhy pro Karla Gotta, který to následně tedy korunoval v médiích takovým tím oblíbeným státnickým gestem, myslím vztyčeným prostředníkem.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
On vztyčil 10 všech prstů a pak vysvětlil, že to je desetkrát ten jeden. To je zvláštní. Já prostě u tohoto už přece jenom staršího muže, jo, ten smysl pro humor...

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak já myslím, že sedmdesátka pro muže jsou nejlepší léta, ne, Ivane?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Jo, tak dobře, dobře, ale bral bych to jako zajímavé gesto. Ono my, když se podíváme na celý ten systém odměňování hrdinů, tak bychom si měli položit otázku, kde je vlastně ještě stále brát, protože od doby, kdy doopravdy bylo možné prokázat vlasti nějaký hrdinský čin, něco udělat pro vlast, tak už uplynula dlouhá doba a už vlastně mnoho z nich bylo oceněných, někteří ještě posmrtně, ale už jich doopravdy mnoho není, a tak vlastně poslem hrdina se nám vybavuje například filmový hrdina, hollywoodský hrdina, hlavní hrdina jako nějaké inscenace, jinými slovy bavič. A tahle ta doba, jejíž hrdinové jsou, jsou lidé, kteří baví, ať už jsou to dobří sportovci anebo zpěváci a tak dál, prostě se zřejmě do budoucna bude koncentrovat na oslavu právě celebrit a teď jsou dvě možnosti - buďto ta vyznamenání zrušit a místo nich dávat nějaké odměny symbolické, a o těch se dá i hlasovat v různých anketách, kde se budou posílat SMS, anebo potom teda brát ta vyznamenání vážně, ale v takovém případě jich udělat velice málo a například po takovéto situaci, když tu medaili dostane zpěvák, tak by vlastně asi bylo patřičné, kdyby lidé, kteří byli těmito podobnými vyznamenáními oceněni v minulosti, tak kdyby je vraceli. Já se spíš divím, že to ještě nikdo nevrací.
Ze zlínského studia Českého rozhlasu k nám dnes ráno v pořadu Jak to vidí, promlouvá Ivan Hoffman. Další událost minulého týdne, tuzemská pole prolitá mlékem. Čeho tím chtějí zemědělci docílit, zkusme se na to podívat očima krávy?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
No, tak ta kráva musí být strašně naštvaná, protože nadojit to mléko není žádná legrace, to je velmi nepohodlná procedura. Navíc než ta kráva se stane dojnicí, tak to chvíli trvá a hlavně nejen ta kráva, ono i to tele musí být rozzlobené, protože ono dostává po svém narození krátce takovéto mlezivo, ale mléko nevidí ani náhodou doopravdické. Dostává různé náhražky, z toho mléka se odebere ten tuk, který se potom prodává, zpracovává a to tele dostává různé věci - nic příjemného. To znamená, pro tu krávu je to určitě velice špatná zpráva a ta se na to nemůže dívat.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Dobře. Z lidského hlediska, čeho chtějí docílit tedy zemědělci, je to cesta vylévat mléko do polí?

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Je to projev zoufalství. Oni prostě cítí, že za cenu, kterou jim dají zpracovatelé, nejsou schopni pracně ten byznys dlouhodobě dělat, to znamená, oni mají na výběr, jestli čekat, že se situace nějak ještě obrátí k dobrému, anebo dát ty krávy na jatka, a prohlubovat ztrátu, to je nepříjemná věc, protože u tohoto typu podnikání to je běh na dlouhé trati a na tu krávu není možné na půl roku do ledničky a pak ji zase vybrat, anebo do skladu někam. To znamená, že oni jsou v zoufalé situaci, to je jasné. Druhá věc je, že do té zoufalé situace se dostali sami tím, že jejich podnikatelské záměry byly, řekl bych, velice velkorysé. Jednu dobu Evropská unie vyvážela spoustu mléka, především teda sušeného a tak dále a produktů do Asie, ale v Asii jakmile prostě začali vidět, že jsou schopni levněji se k témuž dopracovat sami, tak prostě ty objednávky najednou nejsou a je obrovská nadprodukce. Z nadprodukce je pochopitelně nízká cena. No a ve chvíli, když se dneska říká, je to společný problém Evropské unie, my vidíme, jak se to mléko vylévá na pole i v bohatých zemích v západní Evropě a v Evropě na západ od nás, tak to je sice pravda. Ono je to společný evropský problém, ale při jeho řešení už se teda drsně bojuje, kdo z koho a vlastně mít trhy, mít odbyt je věc, kterou hlídají vlastně politikové, kteří se rvou o dotace a o jejich podíly a tak dále a tam prostě se ukazuje, že ti naši zemědělci, bohužel, tahají za kratší provaz. Jsou znevýhodněni a tím pádem dá se říct, že bychom je asi měli nějakým způsobem podpořit. Jenomže vlastně ta nejlepší podpora by byla, kdyby se zrušily veškeré dotace jak pro bohaté, tak pro chudé, kdyby se teda striktně dotovala jenom, jenom péče o krajinu a podobně, na tom vlastně existuje shoda. Ale k tomu nikdy nedojde, protože ta zemědělská lobby je nesmírně silná a těmi gesty, které teď ukazují v malém, to jsou schopni dělat ve velkém a jim prostě žádný, žádný francouzský premiér a německá kancléřka, nikdo prostě není schopen se postavit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak dostali jsme se k Evropské unii. Připomeňme, že celkem hladce summit schválil výjimku České republice v takzvané Lisabonské smlouvě. Kdybychom měli citovat třeba francouzský Le Monde, Klaus si prý vyválčil prkotinu. Bylo to tedy mnoho povyk pro nic?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
No, kdybych měl odpovědět jednou větou, já si myslím, že ano, ale my stále ještě nevíme, zda tu vyšší míru ochrany, o které hovoří lidé z okolí pana prezidenta, nebudeme vlastně, zda kvůli té vyšší míře ochrany před cizími zájmy, nebudeme kráceni na některých vlastních právech, a to je na tom docela zvláštní, protože tam se schválí něco, o čem vlastně ani premiér není schopen několika větami říct, co se vlastně stalo a říká, že to bude teprve potřeba dlouho vysvětlovat. Navíc zatím se zdá, že nic nekončí, protože ten podpis, jenom se o něm říká, že bude, ale jestli nakonec pan prezident podepíše to nikdo neví. A navíc je ten problém, že ten protokol vlastně celý, je komplikovaný, protože Lisabonskou smlouvu ratifikoval náš parlament bez nějaké výjimky. To znamená vláda to změnila, teď je otázka, jestli k tomu měla mandát, aby prostě uchlácholila pana prezidenta a ten slíbil podpis. To bude zřejmě napadeno u Ústavního soudu, tam nikdo neví, jak to může dopadnout, ale klidně to může dopadnout, ale klidně to může dopadnout i tak, že vlastně nakonec žádná výjimka nebude. U vědomí toho, že nakonec žádná výjimka nemusí být, si ještě může pan prezident ten svůj podpis rozmyslet, to znamená, to je ještě stále otevřená věc.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Když tě tak poslouchám při výčtu všeho, co nás ještě v té souvislosti čeká a co vlastně na druhou stranu je potřeba dělat jiného, nezaměstnává politiky tahle ta, budeme-li citovat znovu Le Monde, prkotina, příliš?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Tak když člověk čte takové neoficiální věci, které unikají z prostředí politiků, ono je potřeba vždycky dělit třemi, ale byl zaznamenán výrok německé kancléřky Merkelové ve výtahu někde kolem těch jednání z nějakého zdroje údajně spolehlivého. Měla říct, že s Klausem nemá smysl se hádat, že je potřeba ho ignorovat. Já, když si představím, že bych byl Francouz a někdo řekne o mém francouzském prezidentovi, že je potřeba ho ignorovat, že bych byl Brit, kde by se totéž řeklo o premiérovi na jeho královně, to je jiná kategorie, to je vážná osoba, tak si říkám, naštvalo by mě to, mrzelo by mě to, bral bych to tak, že někdo prostě se dotýká nějak zprostředkovaně mé národnosti hrdosti a s překvapením zjišťuji, že by mně to bylo asi stejně jedno, protože vlastně úroveň těch politiků a to, co se od nich dá čekat a to, v čem ještě si myslím, že mohou být pro mne jako pro občana užiteční, je strašně malá. To znamená, beru to spíš jako takovou trapnou věc, ale jako jeho trapnou věc. To je mezi ním a paní Merkelovou. Mně jako občana nějak cítím, že se to už vůbec jako nedotýká.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Pro vyváženost bychom měli říci, že v pátek asi 15 demonstrantů v Bruselu během summitu Evropské unie podpořilo českého prezidenta. Byly tam transparenty typu "Václave, nepodepisuj" a tak dále. Ale pojďme zpátky na českou politickou scénu. Jak rozumět tomu, že předseda ČSSD obvinil vládu, že v této věci selhala?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Nevím. Já si myslím, že oni, a pochopitelně všichni jeden druhého vzájemně napadají, hledají na sobě chyby. Musíme si uvědomit, že sice se nekonaly předčasné volby, ale budou řádné, tak to znamená, je to součástí toho nekonečného politického zápasu o prostor v médiích a o jinou interpretaci skutečnosti, ale nějak víc bych k tomu neřekl. Ono ta vláda je v těžké pozici. Oni z jedné strany minimalizují škody, které vznikají tím vnitropolitickým bojem, ale z druhé strany mohou být obviněni z toho, že nemají politický mandát a že nejsou kompetentní vstupovat do nějakých procesů a některých kauz, takže já to téhle vládě vůbec nezávidím. Oni jsou doopravdy na tenkém ledě. Jsou tam příliš dlouho na to, aby nedělali nic a mají příliš slabý mandát na to, aby řešili věci zásadní, to je doopravdy těžké dilema.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
V pořadu Jak to vidí si dnes povídáme s Ivanem Hoffmanem. Přepis našeho rozhovoru najdete hned následující den www.rozhlas.cz/praha.
Máte naladěn Český rozhlas 2, posloucháte Prahu, pořad Host do domu, teď Jak to vidí s Ivanem Hoffmanem, komentátorem Deníku a spolupracovníkem Českého rozhlasu. Vracíme se k tomu, co přinesl právě uplynulý týden. Můžeme k neděli a říci si, co přináší začátek listopadu. Tak kromě jiného je to rozjezd datových schránek. Dnešní Hospodářské noviny píší, že většinu podniků tento rozjezd bojkotuje, zároveň posun v komunikaci mezi podniky a úřady označuje za generační. Co o tom soudíš?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
To, je asi správné hovořit o generačním problému, protože my jsme se narodili do úplně jiného světa, ve kterém chodil pošťák a roznášel dopisy a zemřeme ve světě, kde už toho pošťáka nebude a budeme si otevírat datovou schránku. Protože ono pochopitelně zatím ještě ji nemusíme mít povinně, ale to je jenom otázka času, protože ten svět se doopravdy neustále proměňuje, stále se přizpůsobujeme novým praktičtějším, pohodlnějším, anebo uživatelsky vstřícnějším výrobkům a technologiím.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Máš na mysli, že nemusíme povinně mít my soukromníci, my, kteří nejsme firmou?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Datovou schránku, ano. Ale musí to mít firmy, musí to mít úřady. Ale já mám takový pocit, že jestli někdo to bojkotuje, tak to bude bojkotovat tak zhruba 10 dní, protože to je doba, kdy bude zásilka, která byla poslána, řekněme, finančním úřadem, vnímána jako doručena a následovat potom bude nějaké penále, nějaké exekuce za nezaplacení něčeho. Jo, prostě to asi nejde moc ignorovat. Já mám pocit, že jsou některé věci, kterou mohu ignorovat, například nemusím se naučit ovládat mobilní telefon, anebo přehrávač MP3 a pouštět si postaru nějakého walkmana, dokud ještě k němu seženu náhradní součástky. Ale ignorovat datovou schránku, do které mi chodí úřední pošta, tak toho chci vidět.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ono to ale souvisí s tím, jak jsi říkal, že možná v budoucnu už to bude povinné i pro soukromé osoby, že v jednu chvíli člověk přestane vlastně ten rozvoj stíhat, že mu ujede vlak.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Určitě, přesně. Já mám pocit, že jak člověk stárne, tak se to neustálé zjednodušování a zkomfortňování, jo, pro něj stává komplikací jednoduše proto, protože celoživotní návyky dovednosti, které prostě si osvojoval dlouhou dobu, tak jsou mu najednou k ničemu a on si má osvojit něco nového. A i když je to jednodušší, i když je praktické a i když je to levnější, tak je změna. A ta změna prostě s rostoucím věkem bolí. Já prostě taky s tím nějak bojuje, teď jsem si objednal dva vinyly, takovou dvojdesku, dvojelpíčko od Wayne Sheparda, takového mojeho oblíbeného bluesového kytaristy. I když samozřejmě dá se to koupit na CD, dá se to koupit na MP3 a vůbec se to nemusí už kupovat, dá se to někde ukrást přes internet v nějakých výměnných sítích, ale já prostě chci ty desky a je hezké, že on minulý rok vydal normálně svoje dílo na vinylech, jo. Ale to člověk kráčí proti směru času a ví, že to je marnost a že tím nic nedocílí. To je takový osobní rozmar, který si někdo z nás může třeba jednou za čas dovolit, protože shodou okolností ty vinyly vyjdou na tři stovky dva, což je cena jednoho CD. Je to takový paradox, jo. Ale jinak se tomu zabránit nedá, jo, ten směr je, je to jednosměrná cesta.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Nejenom datové schránky, ale samozřejmě e-maily znamenají asi konec filatelistiky. Co asi tak budeme sbírat, nahradí něco poštovní známky?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Tak já budu sbírat ty vinyly. No, ale takhle, určitě ano, protože to je prostě v nás, že něco potřebujeme a tak dál. Spíš je taková ta věčná otázka, jestli se doopravdy všechno musí měnit, jestli všechno musí mít novou verzi, novou inovaci. Já, když potřebuji ke své práci sound forge 6, což je počítačový program, na kterém nahraji zvuk, tak my všichni řeknou, že už je jenom 9, ale už bude 10 a že ty staré verze prostě nelze, nelze koupit, nelze je pořídit. Ale já, když se podívám ze studia venku z okna, tak ten list z toho stromu padá úplně stejně jako padal vždycky a dneska jsme ráno prostě zaregistrovali zprávu o tom, že v nějakém jantaru byla nalezena pavučina 140 milionů nebo já nevím kolik stará, která už tenkrát byla od toho pavouka úplně stejná. Já mám pocit, že ta neustálá změna, to vylepšování, že to není pokrok, že to je vlastně nějaká naše lidská deviace. My jsme prostě věcně nespokojeni a nevíme, co chceme.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak třeba bychom mohli sbírat dálniční známky, protože nabývají na hodnotě. To je dnešní téma ve vysílání Českého rozhlasu 2. Jak známo tedy, dálnice podraží od ledna o 200 korun pro uživatele tedy automobilů. Přijde nás těch 1111 kilometrů dálnic draho, co myslíš?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
No, já poprvé vážně uvažuji, že si udělám takovou nějakou ekonomickou rozvahu, jestli tu dálniční známku potřebuji, protože když mám cestovat do Prahy, tak už pravidelně jezdím jenom vlakem. Jet do Prahy autem je nesmysl, dostanu tam pokutu za parkování, anebo ani nezaparkuji a budu tam místo nějaké schůzky jenom kroužit dokola, anebo prostě projedu přes ty strašně jako neopravené dálnice, auto si jenom zničím, anebo zůstanu v nějaké zácpě, tam bude ležet kamion. Jinými slovy, ta dálnice je nebezpečné hodně, ale už je i nepohodlná, nekomfortní, to znamená, já si teď budu muset spočítat, jestli už nastala ta chvíle, kdybych měl prostě si pořídit nějakou dobrou mapu a jezdit po těch bočných cestách, protože to využité té dálnice doopravdy už ji asi nevyužije každý. Podívejme se na tu dálnici chorvatskou, po které hodně Čechů jezdí na dovolenou k Jadranu. O ní se ví, že je pro Chorvaty drahá, ale že zůstává mimo sezónu téměř nepoužita. Mně se opravdu zdá, že i když se platí všude, dálniční známky si kupujeme všude kolem nás snad kromě Německa, tak to vůbec neznamená, že to je chytrý nápad. Já mám pocit, že to je nějaké přes ruku a moc se mi to nelíbí.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak, my o tom budeme dnes diskutovat v Kávě o čtvrté. Budeme se ptát také našich posluchačů, jak by Ivan Hoffman odpověděl na tu anketní otázku, která zazní dnes v našem vysílání. Jenom připomenu, že od roku 2008 přibylo 100 kilometrů nových dálnic. Je to pádný argument pro to, aby se zdražily dálniční známky?

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Na to se těžko odpovídá. Mohl bych říci ne, a bylo by vymalováno. Ale jde o kompromis a jde o to, co tím chceme docílit, o co nám jde. Pokud chceme, aby prostě na té dálnici, aby na těch dálnicích nebylo mnoho aut, neboť jsou ucpané, tak pak ať ta dálniční známka stojí 5 tisíc, ty dálnice budou daleko prázdnější. Pokud chceme, aby nebyly plné ty vedlejší cesty, tak potom naopak se na tu dálniční známku, můžeme vykašlat. Ale ještě je taky jedna možnost. My jednou možná za pár let začneme ještě debatovat o tom, jestli vůbec bychom neměli ty dálnice zrušit, neboť takovéto globální přepravování zboží křížem krážem je tak náročné, tak drahé a takový nesmysl, že možná ještě jednou budeme dělat takové zátarasy na těch dálnicích, aby nemohly projet kamiony.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak to už jsme se ale dostali k mýtnému. I to bude téma dnešní Kávy o čtvrté. Myslím, že jsme vyčerpali samozřejmě ne obsah minulého týdne, ale spíš čas, který byl určen pro dnešní pořad Jak to vidí. Dnes tedy s komentátorem Deníku Ivanem Hoffmanem. Připomínám, že bychom se měli scházet takto každé pondělí. Doufám, že nám to vydrží. Tak tedy přeji hezký den do poetického Zlína, jak si nám to tam vylíčil s tím padajícím listím. Hezký den. Na shledanou.

Ivan HOFFMAN, komentátor listu Deník
--------------------
Podobně, podobně.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak reprízu nabídne Český rozhlas 2 Praha po třiadvacáté hodině. No a zítra se můžete ke slyšenému vrátit v přepisu na www.rozhlas.cz/praha. Dnes jsme si povídali s Ivanem Hoffmanem. Za chviličku, už za 4,5 minuty uslyšíte zprávy, to bude 9 hodin. A potom se pustíme do dějin, tedy do míst, kde se děly dějiny, respektive pustíme se do souboje s pamětí.