Irena Obermannová: Dismaňák byla trošku drezura. Ale přivedl mě k tvůrčímu přístupu k životu
Blízká setkání celý týden připomínají 90 let Dismanova rozhlasového dětského souboru. Spisovatelka Irena Obermannová jako dítě na jednom ze souborových táborů vyhrála s pohádkou svou první literární soutěž. „Pan Disman pak volal rodičům, že ze mě bude spisovatelka,“ vzpomíná. „Psaním pohádek pro rozhlas jsem později i živila rodinu.“ Proč první knihu vydala až před čtyřicítkou? Co jí dávají veřejné rozhovory, které jako podcast natáčí se svou dcerou Berenikou Kohoutovou?
„Já ještě zažila pana Dismana,“ svěřuje se známá spisovatelka, která do Dismanova rozhlasového dětského souboru začala chodit v roce 1968. „On to byl, kdo kdysi zavolal mým rodičům s tím, že ze mě bude spisovatelka… Na něj mám krásné vzpomínky. Na ten celý soubor už tak krásné ne.“
Čtěte také
„Bavilo mě, jak nás vedli k tvůrčím věcem, k literatuře. Ale vždycky to byla trošku drezura. A za totáče, když jsem tam chodila, tak ta drezura měla i jiné podoby. Někdy to pro mě bylo náročné. Muselo se poslouchat, nesmělo se stýskat,“ vypočítává. „Dneska už to tak asi není.“
„Já jsem byla taky poměrně křehké dítě. A vždycky jsem měla problém se systémem a s tím, že se třeba někde stojí a něco se kolektivně zpívá… A po tom roce 1968 se začaly měnit věci ve společnosti, přišla normalizace a ta moje tíseň z kolektivního recitování silně vzrostla a já tam přestala chodit.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
