Idiot

Slovníky uvádějí dva významy výrazu idiot. Jednak je to nadávka, zhruběle „velký hlupák, pitomec, blbec“ a za druhé jde o medicínsky termín označující člověka stiženého idiocií, což je nejtěžší forma oligofrenie, tedy slabomyslnosti, duševní zaostalosti, která se týká celé osobnosti, a na rozdíl od demence se vyvíjí už od dětského věku.

Starší medicína někdy od počátku 20. století rozlišovala tři stupně slabomyslnosti. Nejlehčí je debilita, debil dosáhne nejvýš úrovně 12letého dítěte, střední se jmenuje imbecilita, imbecil může být nejvýše na úrovni 6letého, a nejtěžší je tedy idiocie. Idioti jsou na úrovni dvouletých dětí, nikdy se nenaučí mluvit ani zvládat nejzákladnější návyky, jejich jedinou schopností je rozeznat osoby.

Všechny vzpomenuté termíny nám slouží jako nadávky a v běžné řeči mezi nimi nerozlišujeme. Když někomu řekneme, že je idiot, nemyslíme si, že je ještě horší blbec než debil či imbecil.

Slovo idiot k nám přešlo z latiny, ale pochází z řečtiny, jeho základem je přídavné jméno idios, zvláštní, soukromý. Jak se stalo, že řecké idiotes, soukromník, se změnilo na nadávku, vysvětluje Isaac Asimov ve svých Slovech vědy. „Staří Řekové ... se zabývali politikou víc než kdo jiný; věnovat se veřejným záležitostem bylo oblíbeným koníčkem... Řek, který byl tak podivínský, že se zabýval raději svým soukromím než veřejnými záležitostmi byl idiotes – soukromník... Co tím chtěli Řekové říci, je zřejmé: idiotes a idiot je totéž.“

Příspěvek zazněl v pořadu Slova, který v letech 2002–2005 vysílala Regina.