Barbora Kodetová: S tatínkem jsme měli speciální vztah. Když odcházel, zbývala z něj jen jeho esence

„Ve třiceti jsem točila v Americe velký film (sérii Děti planety Duna – pozn. red.). Byla to úžasná zkušenost. Chovali se ke mně naprosto báječně. Ale já jsem tam nedokázala zůstat. Musela jsem se vrátit. Protože jsem věděla, že táta už na tom není úplně nejlíp a že mě máma potřebuje a že chci dítě,“ popisuje v Nočním Mikrofóru Barbora Kodetová.

Modré oči a laskavost Jiřího Kodeta

„S tatínkem jsme měli speciální vztah. Vždycky jsem rozuměla všem těm jeho propadům, melancholii i tomu vzteku. Že to všechno vychází z obrovské bolesti a obrovské zranitelnosti té jeho duše, kterou pak absolutně geniálně dokázal zúročit v Pelíškách. Proto je to jeho herectví tam tak autentické.“

„A když odcházel, zbývala jen ta jeho esence, esence těch jeho modrých očí a té laskavosti, což byla pravá podstata jeho duše,“ zamýšlí se Kodetová. Sama v té době procházela krizí. „Byla jsem tehdy náhle odejita ze seriálu Redakce a z Pošty pro tebe, kterou jsem měla začít a udělala jsem tomu celé promo,“ popisuje. „Vrátila jsem se z Ameriky a měla tady jeden nezdar vedle druhého.“

Nejhorší životní období

„Na deset let mi to přivodilo obrovskou hořkost, smutek, depresi. Měla jsem pocit, že selhávám a nevěděla jsem v čem. A nemohla jsem se bránit. Nemohla jsem to vysvětlit. Bylo to tvrzení proti tvrzení, protože herectví je hrozně subjektivní.“

„A když se děly tyhle věci, tak táta byl už ležící pacient. Dva roky jsme ho vlastně nosili na rukách. Četla jsem mu Cyrana z Bergeracu a on mi říkal: Ty bys ho báječně hrála!“ vzpomíná na jinak tvrdou výchovu svého otce.

„A jak to tak bývá, když je něčeho moc, tak se to musí kompenzovat něčím jiným. Takže v tomhle nejhorším období, které já jsem prožívala, přišel do mého života Pavel Šporcl,“ načíná Kodetová nové téma svého života.