Maskou fanfarónství kryl křehké a poznamenané nitro. Příběhy slavných: Jiří Kodet

Hrál prý 24 hodin denně. Za maskou fanfarónství a histriónství (přehnané upozorňování na vlastní osobu) ukrýval křehké nitro. Poznamenané navíc ne zrovna šťastným dětstvím a spletitými rodinnými vztahy. Symbolická pro něj byla role v Pelíškách (1999), za kterou dostal i Českého lva. Hrál tehdy vlastně sám sebe.

Muže z dobré rodiny deptaného komunistickým režimem. Dominantní hlavu rodiny, kterou miluje, ale dokáže i pěkně seřvat. Jeho vlastní kořeny sahají až k legendárnímu divadelníkovi Vendelínu Budilovi. Po dalším hereckém velikánovi dědečkovi Jiřím Steinmarovi zdědil vtip a ironii.

Komplikované dětství

Po kom ale měl svou náladovost, netrpělivost a pocit, že žena mu má dělat hlavně zázemí a být k ruce? U manželky nestrpěl ani pomyšlení, že by měla dělat vlastní kariéru. Proto se s ním prý i jeho první žena Renata rozvedla. To Soňa vydržela hrát druhé housle 37 let. Až do jeho smrti.

Jeho osobnost nutně souvisela s komplikovaným dětstvím. Maminka, talentovaná herečka Jiřina Steimarová se v 21 letech provdala za sochaře Jana Kodeta. Tak dlouho mu stála modelem, až byla těhotná. Rodina vzala za své, když se zamilovala do motocyklového závodníka. Novou partnerku si našel i otec.

Druhý domov

Malý Jirka tak už od osmi pendloval mezi dvěma rodinami. A čím víc měl nevlastních sourozenců, tím míň o něj rodiče stáli. V rodině, ve které měl snad každý nějaké umělecké vlohy, se ale nedědilo umění udržet si vztahy mezi sebou... Později ho kvůli emigraci nevlastního otce vzali na DAMU až na třetí pokus.

Druhý domov našel až v roce 1968 v Činoherním klubu. Chvíli v něm i bydlel. Vydržel tam 24 let a poznal tu i svou druhou ženu. Společně pak bydleli na chatě v Těptíně, bez elektriky a vody. Tam vyrůstaly i jejich děti Bára a Honza. Po letech Těptín vyměnili za vilu v Točné, kde rodina bydlí dodnes.

Aristokrat s červenou krví

Dokázal ze sebe vytvořit legendu už za života. Vždy byl dokonale oblečený s dokonalým vystupováním, lehce nadřazeně se choval i ke svému okolí. Navíc si na to velmi potrpěl. Sám se totiž cítil být aristokratem, i když modrou krev neměl nikdo z jeho předků. Bavilo ho, že o něm říkají, že je snob.

Gáži dokázal utratit za jeden den. Pak si půjčoval nebo se živil kdečím. Vždy ale s elegancí sobě vlastní. Byl ale taky zásadový a vždy říkal, co si myslí. Taky proto ho neuvídte v roli proletáře nebo předsedy stranické organizace. Změny v roce 1989 nejdřív hodně vítal. Realita byla ale trochu jiná.

Pracovitý kavárenský povaleč

Veřejně si ale nikdy nestěžoval. Na prknech Národního divadla, kam nastoupil v roce 1991, dostal o tři roky později a přímo při premiéře menší mozkovou mrtvici. Představení dohrál, ale pak se psalo, že namol opilý. Sice se uzdravil, ale měl problémy s pamětí.

Pak přišla druhá a třetí mrtvice, při které si ale taky zlomil nohu v krčku. Noha se odmítala zahojit, po nemocnicích trávil dva roky. Život závislý na druhých ale nebyl pro něj. O historkách, které o něm kolují, vždy říkal, že on je žije, aby je ostatní mohli vyprávět…