Hněv je pozitivní emoce, ale neumíme s ním pracovat
Hněv je přirozená emoce. Záleží na temperamentu každého z nás, jak ho prožíváme. Hněv nám pomáhá stanovit si hranice nebo si je udržet. Lidé, ale neumí se vztekem pracovat.
„V hněvu máme dost energie, abychom překročili hranici, kdy si říkáme: tohle ještě neřeknu. Jsme spontánnější, máme víc síly. V tomhle je hněv dobrá a důležitá emoce. Ale když někdo vybuchuje permanentně, tak už hněv ztrácí svůj pozitivní smysl," říká psychoterapeutka Jana Tamchynová. „Je dobré řešit věci ještě ve fázi rozladění, kdy ještě dokážeme věci formulovat."
Váš příběh
Paní Markéta má dva syny. Oba vychovávala stejně. „Starší syn, kterému je 32 let, zažívá od dětství záchvaty vzteku, které vedou k agresivnímu chování. V období puberty dokonce docházel do skupiny na zvládání agrese. Teď si tyto stavy nepřipouští a jakoukoliv pomoc odmítá. Kvůli výbuchům vzteku ztroskotá každý jeho vztah."
„Stejný způsob výchovy asi nebyl ten pravý. Pokud dotyčný nechce řešit svůj problém, i když mu okolí ukazuje, že ho má, tak s tím nic neuděláte. Asi bych se snažila rozkrýt jeho dětství, mohou tam být nějaké křivdy schované v nevědomí. Svět vnímá jako prostor, který na něj tlačí, posouvá hranice a on se v tom necítí dobře," říká Jana Tamchynová.
Když se fantazie stává realitou, je třeba odborník
Jak poznat, že jsou záchvaty vzteku ještě v normě, a kdy si říct nezvládám to? „S hněvem je spojená fantazie. Můžete si představovat, co byste dotyčnému nejradši udělali. Zároveň je tu obava, co by následovalo. Tyto protichůdné prožitky korigují, jakým způsobem hněv vyjádříme. Ve chvíli, kdy zjistíme, že se naše fantazie stávají realitou, tak je dobré vyhledat odborníka."
Potlačování hněvu však neznamená, že je dotyčný lepším člověkem, říká psychoterapeutka Jana Tamchynová. „Hněv je emoce, která se v nás může tzv. štosovat. Když popíráme, že ji cítíme, tak to v nás stále zůstává. Může to vést k různým psychosomatickým onemocněním, zvyšuje krevní tlak, poškozuje zažívání, i narušuje naši sebeúctu."
Vrcholem pasivní agrese je mlčení
„Sousta lidí říká, že agresivní nejsou. Nepoužívají hněv, ale manipulují s jinými způsobem, který je pro ně nepříjemný. Například se dohodnete s někým na pravidlech. On říká, že všemu rozumí, a vzápětí je poruší. Vy se divíte, a on řekne, že si to ani nepamatuje. A diví se, proč se dotyčný zlobí. Je to častý a nepříjemný jev. V tento moment se věci nedají vyřešit komunikací. Vrcholem pasivní agrese je mlčení, je to velmi nelidské pro toho druhého."
Co dělat s tzv. samonaštvávacími lidmi? Je technika zvládání vzteku složitá? Může se člověk stát hádavý až po padesátce? Více uslyšíte ze záznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
