Hlaváček a koniklec, nádherné jarní trvalky

16. duben 2013
Rada pro tento den

Vedle okrasných cibulovin zjara rozkvétají také nádherné květy vděčných trvalek, koniklece a hlaváčku. Daří se jim na sušších a slunných místech a sluší jim to ještě víc, když jsou spolu.

Hlaváček
I na plném slunci si vystačí s propustnou, sušší, chudou, vápnitou půdou. Jeho lidový název miláček jarní je překladem názvu latinského Adonis vernalis. Jako sluníčko září velké jednoduché květy hlaváčku, složené z leskle zlatožlutých korunních lístků. Nitkovité, jasně zelené listy rostlinky připomínají kopr. Zatahují v létě a někdy padnou za oběť slimákům. Objevují se i volně v přírodě. Pozor však, zde je přísně chráněný. Opylují ho včely i brouci. Trsovitě rostoucí hlaváček se sám vysemeňuje. Dělením se množí hůře, vhodná doba je po odkvětu. Dělit ho můžeme po odkvětu, někdy ale chvíli trvá, než se ujme.

Koniklec velkokvětý
Drobná trsnatá trvalka s huňatým kožíškem rozkvétá až 7,5 cm velkými, různě nachově tónovanými, někdy také bílými zvonovitými květy, které se otevírají ještě před tím, než se rozvinou jemně stříhané listy květiny. Po odkvětu koniklec zase zdobí trvanlivá, hedvábně péřitá plodenství. Koniklec má rád teplé, plně osluněné stanoviště a lehkou, sušší, spíš chudou půdu, proto se mu daří zvláště ve skalkách. Na vyhovujícím místě se rostliny samovolně vysemeňují. Koniklec vyniká na skalkách také vedle kostřav a iberek.

Koniklec velkokvětý

Další podrobnosti najdete na www.iReceptar.cz.

Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.