Herec, ilustrátor a významný naivní malíř. Příběhy slavných: Josef Hlinomaz

Kritici o jeho malířské práci tvrdili, že je naivistou a surrealistou. Hlinomaz na to s nadsázkou říkával: „To je jen móda. Ale já vím, že po naivistech musí přijít neonaivismus. A protože jsem 50 let napřed, dělám surrneonaivismus.“ Taky prý byl vůdcem skupiny o jednom členu. Doslova nesnášel „teoretické žvásty intelektuálních umělců“.

Obraz Josefa Hlinomaze na stěně v restauraci|foto:Irena Šarounová, Český rozhlas

Ani v bouřlivých 60. letech tak nemusel dvakrát řešit, jestli mu náhodou nezakážou hrát. Malováním se by asi klidně uživil. Třeba na výstavě Expo Montreal 1967 se jeho obrazy prodaly všechny a hned, a to až na Nový Foundland. Občas se pouštěl i do ilustrací (třeba knihy Bylo nás pět Karla Poláčka) a zahrál si v rozhlasových hrách.

Rodina

Otec Václav Hlinomaz byl slavný kapelník, předseda Příbramské filharmonie, ve které hrál sóla na housle. Do Pepíkových dvou let bydlela celá rodina s třemi dětmi na Dobříši. Pepík se už jako malý chtěl stát profesorem kreslení (přesto, že v sekundě a septimě propadl). Po dvou letech na škole toho ale nechal. Co měl dělat dál?

Jiří Pick a J.Hlinomaz-poři natáčení rozhlas.hry-1961|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu, Český rozhlas

Už od dětství hrál u příbramských ochotníků a tak zkusil herectví na pražské konzervatoři. Málem ho vyhodili už v prvním ročníku. Pak ale zvládl brečet na povel a tak si školu „vyplakal“ až do absolutoria (1940). První herecké angažmá dostal nejdřív na Kladně a pak v Pardubicích. Jenže přišla heydrichiáda a divadla zavřeli. Živil se jako figurant geodetických měření.

Když se situace na chvíli uvolnila a mohlo se zase hrát, stál na plzeňských prknech s Horníčkem, hostoval na Vinohradech nebo ve Větrníku. Jenže se začátkem září 1944 zavřeli Němci divadla nadobro. Josef se vrátil k mámě… a tam maloval ve dne v noci.

Po válce fušoval do filmu

Chvíli dělal dokonce i nápovědu v Armádním uměleckém souboru a pak vždy na jednu sezónu v nejrůznějších pražských i „venkovských“ scénách. Až do roku 1949, kdy ho s celou partou (Miloš Kopecký, Miroslav Horníček, Jaroslav Moučka) vzali do Národního. A po roce je všechny zase vyhodili. Živily ho pak nejrůznější estrády, a to až do roku 1957. Pak už byl jen u filmu, ale v posledních letech už pouze maloval.

Po šedesátce mu lékaři museli vzít ledvinu. Přes jejich varování si ale nechtěl nechat ujít dovolenou u (tehdy) jugoslávského Splitu. Tam taky zemřel na selhání srdce v nedožitých 64 letech.