Facka

Znalec češtiny Pavel Eisner ve své Češtině poklepem a poslechem konstatoval: „Vývoj dost žertovný od části těla k ráně, která na ni přisedne.“

Italské slovo fazza pochází ovšem z latiny, kde se tvář řekne facies. Od tohoto latinského slova složitě a přes další jazyky pocházejí i výrazy fazóna, fešák a fasáda; také faseta, broušená ploška třeba drahokamů, patří do příbuzenstva facky. Tedy pokud je pravda, že výraz facka je skutečně italský, původem latinský.

Existuje totiž ještě jedna teorie vzniku výrazu facka a podle ní by nemělo jít o slovo cizí, ale výraz domácí, přímo moravský. Podle odborníků, kteří tuto teorii zastávají, by na počátku slova facka mělo být citoslovce bác, nářečně fác, z něhož vzniklo sloveso facit, což je varianta běžného českého slovesa bacit. Facka by tedy byla z facit a měla by vlastně onomatopoický, zvukomalebný původ.

Slovo facka má tedy původ nejistý, ale když se řekne, že někdo nosí klobouk na tři facky, je jisté, že v tomto případě jde o tváře, tedy o italské původem latinské slovo pojmenovávající tvář. Klobouk na tři facky je klobouk tak zformovaný, že se hodí na tři různé tváře. Takhle jsem se to aspoň dočetl ve Stručném etymologickém slovníku jazyka českého autora Lyera a Holuba.

Na závěr se ještě jednou vrátím k Pavlu Eisnerovi, ten se v knížce Čeština poklepem a poslechem nad českým slovem facka a jeho odvozeninami doslova rozplýval. O slovese nafackovat napsal například tyto čtyři nadšené věty: „Nafackovati – kolik je to vlastně facek? Bude to asi množství kolísavé, podle daného objektu a naléhavé potřeby... V mnohém slově vězí něco nepřetlumočitelného do jazyků jiných. Ale v slovech jako nafackovati jsou nejhlubší tajemství jazyka, jeho kvintesenciálnosti naprosto nepřenosné.“

Příspěvek zazněl v pořadu Slova, který v letech 2002–2005 vysílala Regina.