„Viděla jsem Mengeleho.“ Eva Erbenová uzavřela své vzpomínky z Osvětimi do zámku mezi nebem a zemí

6. květen 2013

Dopoledne s Dvojkou

Eva Erbenová prožila krásné dětství v Praze. Druhá světová válka jí změnila život. Přišla o rodiče i prarodiče a jako jedna z mála přežila pochod smrti. „V Terezíně jsme s maminkou byly do roku 1944. Přihlásily jsme se dobrovolně do Osvětimi, protože jsme se chtěly setkat s tatínkem. Když jsme tam přijely, viděla jsem tenkrát Josefa Mengeleho, ale pořád jsem se ohlížela po mamince. Nevěděly jsme, do jakého pekla jsme přišly. Tatínka jsme už nepotkaly.“

Každý den se v Osvětimi robouzela s úzkostí. „Utíkala jsem před realitou do snů, ve kterých jsem byla vždycky doma. Skutečnost jsem příliš nevnímala, všechno bylo jako v mlze. Pamatuji si, že nás pořád donekonečna počítali. Protože každou chvíli někdo zemřel, nemohli se dopočítat.“

Za život vděčí náhodě

Když se přiblížil konec války, vězňové v Osvětimi se nemohli dočkat vysvobození. „Slyšeli jsme palbu a radovali se, že je konec války. Ale místo vojáků přijeli mladí příslušníci SS, aby vyklidili tábor. Každý držel psa a na pochod smrti nás vyhnali během několika minut. Osvětim se likvidovala a s táborem likvidovali i nás.“

„Maminka zemřela vysílením a z celkem 980 vězňů nás zůstalo naživu 76. To vím dnes z historických pramenů. Bylo mi tenkrát 14 let.“ Eva Erbenová přežila zázrakem. „Nahnali nás večer do stodoly a já se zahrabala do slámy. Když jsem se probudila, byli všichni pryč. Nikdo mě nenašel.“

Eva Erbenová přežila pochod smrti|foto:Šárka Ševčíková, Český rozhlas

Vzpomínky pod zámkem

Vydala se pak na cestu sama s nadějí, že dojde k nějakému obydlí. „Ale když jsem nějaké zahlédla, neodvážila jsem se zaklepat. Byla jsem špinavá, zavšivená a bez bot. Tak jsem šla čtyři dny. Netušíte, co všechno se dá jíst, když má člověk hlad.“ Pak potkala tři chlapce. Když ji uviděli, říkali, že potkali mrtvolu. Ujala se jí maminka jednoho z nich.

„Ta rodina mě schovávala až do konce války. Byli to úžasní lidé, kteří mě vrátili do života.“ Eva Erbenová tvrdí, že válka, hlad a utrpení poznamenalo celou její generaci. „S minulostí jsem se vypořádala. Vzpomínky mě ale rušily. Tak jsem jim postavila zámek mezi nebem a zemí. Tam jsem je zamkla. Chodím za nimi, nechci je ztratit, ale také nechci, aby mě pronásledovaly.“

Bohatá žena

Její životní motto od té doby zní: Šťasten ten, kdo zapomene na to, co nejde změnit. „A my tohle nezměníme. Ale musíme se s tím nějak smířit a naučit se nést důstojně všechnu tu lítost a trpkost. Nechci se litovat, ale vyrovnat se s tím. Myslím, že to je jediný recept.“

Od roku 1949 žije Eva Erbenová v Izraeli. Přesto se cítí být v první řadě Češkou. „Tady jsem vyrůstala. Po všem, co jsem prožila, jsem si přála mít rodinu.“ Osud k ní byl štědrý. S manželem Petrem mají tři děti a devět vnoučat. „Jsem milionářka, ale tyhle diamanty nejsou zadarmo.“

autor: eh