Dana Drábová je na blackout připravená: „Mám doma konzervy, balenou vodu i petrolejku“
Rozhovor o závislosti na elektřině i na práci.
Podle Dany Drábové bychom se na výpadky dodávek měli připravovat. I kvůli zkušenostem ze světa. „Není žádná samozřejmost, že cvakneme vypínačem a žárovka se rozsvítí. Jsme civilizace, která může téměř vše, na co si vzpomene. Ale bez proudu nezmůže prakticky nic.“
Na nudu nemám čas
Podobné je to i s jadernými elektrárnami, na které dohlíží Státní úřad pro jadernou bezpečnost, jemuž Dana Drábová už 17 let předsedá. „Jaderná elektrárna, která do sítě dodává proud, je bez něj velmi zranitelná. Elektřinu totiž potřebuje k zajištění všech bezpečnostních funkcí.“
Celou řadu jich ve svém profesním životě musí obsloužit i Dana Drábová. Kromě vedení úřadu je také místostarostkou města Pyšely a zasedá v krajském zastupitelstvu. „Často dostávám otázku, jak vypadá můj běžný pracovní den. A já nedokážu odpovědět, protože žádný takový nemám. Ještě jsem se nestihla nudit.“
Nad příklady skřípala zubama
A nenudila se vlastně už od žákovských let. „Mám slabou paměť, nelezou mi do hlavy slovíčka a letopočty. Ale zase nemám problém si něco odvodit, třeba matematický vzorec.“ Na pyšelské základní škole to ale znamenalo práci navíc.
„Měla jsem velkou kliku na učitele matematiky, který uměl rozpoznat vlohy, ale také nám pěkně naložit. Zastával názor, že talent je třeba rozvíjet. Takže jsme odcházeli s 20–50 příklady navíc. Skřípali jsme zubama. Ale na druhou stranu se mi to opravdu neztratilo.“
Zpívá pro mazlíčky
Po náročném dni si Dana Drábová ráda odpočine při poslechu hudby, například milované Edith Piaf, Beethovena, Bacha nebo Čajkovského. „Vedle chůze a běhu je to nejlepší relax, jsem nadšený konzument. Teď navíc můžu doma i zpívat, protože to poslouchá jen pes a kočka, nebo také sama v autě. Protože jinak by všichni okolo mě utekli.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.