Co měřil Běhounek na severním pólu?

František Běhounek v roce 1928 při uvítání na Hlavním nádraží v Praze, po návratu z polární výpravy

Nejen spisovatelem dobrodružných knih, ale především skvělým vědcem byl František Běhounek. Osobně se účastnil polární expedice, při které málem položil život. Ztroskotání vzducholodi Italia přesně před 90 lety nejenže přežil, ale přivezl si z cesty i unikátní data o kosmickém záření, která zanalyzoval a vydal v odborném tisku.


Příspěvky Meteoru 16. 6. 2018
01:28 Největrnější místa na zemi
09:24 Co měřil Běhounek na severním pólu
25:43 První kyvadlové hodiny
30:30 Kolik váží vše živé?
40:53 Otáčivý pohyb na Zemi i ve vesmíru

Výprava k severnímu pólu na vzducholodi Italia vedená Umbertem Nobilem se uskutečnila v roce 1928. Jedním z členů mezinárodního týmu objevitelů, dobrodruhů a výzkumníků byl i Čech František Běhounek.

Připojil se k výpravě díky přímluvě slavné vědkyně Marie Curie Sklodowské, která ho jako svého nadějného žáka doporučila. Znali se z pařížské Sorbonny, kde Běhounek po absolutoriu na Karlově univerzitě pokračoval ve studiu fyziky.

Okouzlen Curie-Sklodowskou

„Když jsem byl asi desetiletý kluk, tak se velmi psalo o paní Curiové. Ona tehdy začala vést ústav po tragické smrti svého manžela. Její objev radia a vůbec radium samotné, prvek, který doposud nikdo neznal, a které vysílá paprsky záření, které nikdo nevidí, a které mají všelijaké účinky, tak to mě velmi zaujalo,“ říká Běhounek na archivním záznamu, pořízeném před lety někdejším spolupracovníkem Meteoru Milanem Baumanem.

Jako malý kluk nemohl Běhounek tušit, že se s Curie-Sklodowskou jednou setká a zapůsobí na ni natolik, že se díky ní dostane až na severní pól. Mohl jet už na první vědeckou výpravu s norským polárníkem Roaldem Amundsenem. Tehdy byl však ještě odmítnut z kapacitních důvodů. Naštěstí se na palubu dostal alespoň jeho přístroj na měření radioaktivity ovzduší a atmosférické elektřiny.

Osudová Italia

Publikace zjištěných dat v odborném tisku mu udělala jméno, díky tomu se pak snadněji dostal na druhou polární výpravu – na osudovou expedici Italia, kterou málem nepřežil. Cesta z mise zpět tehdy skončila katastrofou, zničením vzducholodi a úmrtím poloviny členů výpravy. O tom, jak alespoň část výpravy zachránila vysílačka, kterou opravil italský spojař Guiseppe Biagi, jsme si povídali v minulém vydání pořadu Meteor.

Čtěte také

Běhounkovi se tehdy podařilo přežít i zachránit přístroj a data v něm. „Přístroj se nerozbil, Běhounek měl jen potíže s nabíjením, které ale vyřešil: měl jantarovou špičku jako držák cigaret, a tu třel tulení kůží nebo srstí, a tím nabíjel elektroskop,“ vysvětluje fyzik Jiří Grygar.

Přístroj, o kterém je řeč, se nazývá radiometr. Na počátku 20. století jej vymyslel a zkonstruoval Theodor Wulf, německý jezuitský kněz a jeden z prvních experimentátorů, kteří detekovali přebytek atmosférického záření.

V té době se předpokládalo, že za vodivost vzduchu může pozemská radioaktivita (vyzařovaná některými horninami). Wulf ji chtěl zjistit a změřit. Sestoupil do jeskyní, blíž radioaktivním horninám, přesto zvýšenou vodivost vzduchu nenaměřil. Vystoupal na Eiffelovu věž a opět žádný výsledek. Věděl, že musí vyletět někam hodně vysoko, kde jistě jeho přístroj něco naměří.

Nobelovka za kosmické záření

Podařilo se to nakonec rakouskému vědci Victoru F. Hessovi, který ve spolupráci s továrnou v Ústí nad Labem naplnil balón nazvaný Böhmen množstvím vodíku a nechal ho vystoupat v srpnu 1912 do výšky přes pět kilometrů. Už od výšky tří kilometrů zjistil nápadné zvyšování vodivosti vzduchu.

Výsledky zveřejnil spolu s domněnkou, že vzduch je ionizovaný nikoli pozemskou radioaktivitou, ale z vesmíru. Přestože mu zpočátku kolegové nevěřili, ukázalo se, že měl pravdu a roku 1936 dostal za objev kosmického záření Nobelovu cenu.

Ještě předtím se ale jiní vědci – včetně našeho Františka Běhounka – snažili určit, jak se mění vodivost v závislosti na poloze na Zemi. Údaje z rovníku už tehdy byly, ale z pólů chyběly. A o jejich doplnění se český vědec postaral.

„Běhounek měřil všude, už od startu z Milána až na severní pól. Domníval se, že s ohledem na magnetické pole bude ionizace vzduchu stoupat. Nezjistil však žádný rozdíl, údaje byly podobné v Miláně i na Špicberkách a na pólu. Tehdy mu spílali, že měl přístroj špatně zkalibrovaný, ale jak víme, další měření a výzkumy ukázaly, že Běhounek měl pravdu,“ dodává Jiří Grygar.

Polární záře

Zkrátka magnetické pole Země nás velmi dobře chrání před kosmickým zářením, a to i na zeměpisném pólu. Přesto Běhounek na pólu jistou anomálii zaznamenal. „Při měřeních po pádu vzducholodi na ledové kře jednou našel vyšší hodnoty, což patrně souviselo s mimořádně vysokou sluneční činností,“ doplňuje Jiří Grygar.

Tehdy přesně nevěděl, o co šlo. Až po letech se podařilo objasnit, že jde o efekt tzv. Van Allenových pásů. Jde o to, že sluneční erupce vyvrhne do vesmíru tolik nabitých částic, že doslova zdeformují a stlačí magnetické pole Země. Důsledkem je polární záře.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.

Spustit audio
autoři: Petr Sobotka, Leona Matušková