Člověk ničí přírodu i tam, kam nevkročí
Na světě jsou stále místa, kde najednou může zmizet nějaké dosud nepoznané zvíře nebo rostlina. A není to pouze někde v nitru amazonských pralesů. Na velkém Kavkaze při hranici Gruzie a jižní Osetie se vysoko nad údolím Těreku rozkládá Kelský masiv, kam jsme se vypravili na krátkou expedici.
Ve svrchních třetihorách, před dvěma až jedním a půl miliony lety, mezi již vyvrásněnými hřbety prorazilo andezitové magma a vytvořilo skupinu vulkánů. Sopečná činnost pokračovala až do čtvrtohor a ustala teprve před osmnácti tisíci lety. Lávové proudy vyplnily starší ledovcová údolí, jeden dokonce stekl až na současné dno údolí Těreku. Vulkány dosáhly nadmořských výšek až 3 700 metrů. Vzniklo též kelské plato, zvlněná náhorní plošina o rozloze přibližně 35 kilometrů čtverečních, která leží výše než 3 000 metrů nad mořem. V mělkých plochých prohlubních této plošiny vzniklo asi sedm jezer. Drsné klimatické podmínky vedly ke vzniku polygonálních půd, u nás jsou známy například z Jeseníků, kde se formovaly během poslední doby ledové a dovolují pouze sporadický výskyt trsů trav. Překvapivé je malé zastoupení lišejníků.
Naproti tomu jsme nalezli četné medvědí a ojedinělé vlčí stopy, v suti ležela lebka kozorožce. Na Kavkaze, ve výškách nad 3 000 metrů, jsou organismy nuceny osidlovat převážně příkré svahy. Zde v kelském masivu se vytvořila náhorní plošina. Vysokohorská jezera v jiných lokalitách vyplňují většinou ledovcové kary a dosahují značných hloubek. Díky tomu je jejich voda, vyjma povrchové vrstvy, celoročně velmi chladná. Oproti tomu jezera kelského plato jsou mělká, jejich voda se během teplého letního dne může prohřát, zato v noci se citelně ochladí. Nevylučuji, že mělčí jezera mohou v zimě zcela promrzat. Zdá se, že fauna i flóra kelských jezer je bohatší než u zatopených karů. Voda těchto jezer voní jako rybniční, na rozdíl od jezer karových.
Tato oblast je obtížně přístupná, nevede tam kloudná přístupová cesta, alespoň ne z Gruzie. Ale hlavní překážkou nízkého osídlení je nejasné politické postavení jižní Osetie, která před několika lety vyhlásila nezávislost, kterou Gruzie neuznala, takže situace v oblasti byla napjatá, ale v současné době se stabilizuje. Odlehlost i politické poměry způsobily, že příroda zde je dosud velice dobře zachována. Hlavně není důvod, proč by nahoru lidé chodili. Tato oblast je takřka pustina, pouze sporé trsy vegetace, žádné materiály, které by byly výhodnými surovinami. Takže příroda je skutečně dosud krásná a zcela panenská.
Bohužel, v létě 2000 pět ze sedmi zmíněných jezer kelského plato vyschlo. Pravděpodobně to souvisí s celkovým oteplováním klimatu, od roku 1953 ledovce nedalekého pětitisícového Kazbegu ustoupily o 200 až 300 metrů. Sněžná čára se posouvá do vyšších nadmořských výšek, ubývá sněžných polí. Jezerům kelského masivu se nedostává vody.
Z toho vyplývá, že přesto, že tam lidé nechodí, přesto si tuto krajinu ničí. Skleníkový efekt postihuje i místa vzdálená od průmyslových center. Jako dnes vidím, jak jsme vstoupili na vyschlé dno jednoho z jezer lemované balvany červeně zvětrávajícího andezitu. I písek měl červený nádech. Dokonalá iluze krajiny na Marsu. Bylo by zajímavé zjistit, zda si ti, kteří odmítají snížit emise oxidu uhličitého, uvědomují, že nejen akcie, ale i život na Zemi má svou cenu.
