Červená nit

Máte za to, že rčení má původ v řecké báji? V té o potvoře s lidským tělem a býčí hlavou, která se narodila královně Pásifaé, když zahnula svému manželovi Mínóovi s býkem?

Krétský král Mínós pověřil vynálezce Daidala, aby mu postavil bludiště, z něhož nikdo nenajde cestu ven. Tam Mínós strašlivou obludu, Mínótaura, ukryl. Když na ostrov připlul hrdina Théseus, aby bestii zabil, dala mu Mínóova dcera Ariadné klubko červené niti, která mu měla pomoci se z labyrintu vymotat.

Čtěte také

Dnes už sotva zjistíme, jaké barvy to klubko vlny či niti nebo, chcete-li, provázku bylo. Takže je docela klidně možné, že bylo nakonec i červené. Ovšem s naším dnešním rčením tahle pověst nemá společného ani ň.

Chceme-li se dopátrat pravdy, musíme se vydat za kanál La Manche, do staré dobré Anglie. Členové britského Královského námořnictva vplétali do lodních lan červené nitě, bylo to opatření proti krádežím. Stejně jako my dneska barvíme lehké topné oleje. Rozkrádání státního majetku se totiž vine dějinami jako červená nit...

Kdo poprvé použil opatření Královského námořnictva jako metaforu? Zkuste hádat

Byl to největší německý básník všech dob. Rád jezdil do Mariánských lázní a na stará kolena se zamiloval do mladinké žabky. Ve svém románu Spřízněni volbou napsal o Otýliině deníku něco v tomto smyslu: „Láska a oddanost se jím vinula jako červená nit.“

Příspěvek zazněl v pořadu Slovo nad zlato, který vysílá Dvojka ve všední dny vždy v 10:40 dopoledne.