Byly Krkonoše jako Špicberky?

Souostroví Špicberky se nachází v Severním ledovém oceánu severně od evropské pevniny. Je součástí Norského království, trvale obývané jsou tři ostrovy, zbytek území je volná krajina chráněná prostřednictvím dvou velkých přírodních rezervací a patnácti ptačích chráněných rezervací.

Druhově rozmanitá tropická džungle to pochopitelně není, chudá krajina ale rozhodně také ne. „Je tam spousta rodů rostlin, je tam dokonce mák, rostou tam lomikameny, které známe i od nás a narazili jsme tam i na pampelišku,“ uvádí v Meteoru dr. Jan Materna z Krkonošského národního parku (KRNAP), který Špicberky navštívil.

Rostliny, které se v nehostinné krajině objevují, jsou poměrně odolné. Dokážou se přizpůsobit chladnému prostředí i relativnímu nedostatku živin. „Na území opuštěném po ledovci jsme našli lomikámen vstřícnolistý, který známe i z Krkonoš. Na Špicberkách roste skoro na neživém kamenném substrátu, zdánlivě to vypadá, že vyrůstá z čistého písku a kamení,“ dodává Jan Materna.

Ptačí dovoz živin

Skaliska ještě donedávna ukrytá pod ledem moc živin neobsahují, postupně se ale nabalují. A to díky ptačím dodávkám z moře. Ptáci přinášejí z moře potravu pro svá mláďata, na pevnině pak zůstávají zbytky krmení i exkrementy a postupně se v jejich okolí vytváří živiny a půda. Na některých fotografiích je to dokonce zřetelně vidět - ptáci hnízdí ve skalách a pod nimi, kam padá trus, je pestrobarevný svět rostlin.

Špicberky obývá kupříkladu šampion v superdlouhých přeletech, rybák dlouhoocasý. Hnízdí na severu, ale zimuje až v pobřežních vodách Antarktidy, každoročně tak absolvuje jednu z nejdelších tahových cest mezi ptáky. Trasa jeho migrační cesty vede od severního pólu k jižnímu a naopak.

Další ptačím obyvatelem mrazivého souostroví je sněhule severní, středně velký druh pěvce z čeledi strnadovitých. S tou je možné setkat se i na našem území, pravidelně k nám v proměnlivém počtu zalétává v zimních měsících.

Logo|foto:Český rozhlas

Jediným ptačím druhem, který Špicberky zvládá po celý rok, je bělokur rousný, stavbou těla podobný bažantovi či tetřevovi. I tento druh ptáka žil na našem území, ještě v 18. století se prý vzácně vyskytoval ve vyšších patrech Krkonoš.

Útok ptačí mámy

Zajímavý zážitek má dr. Materna s chaluhou velkou. „Šli jsme údolím a nejednou si před nás jedna chaluha sedla. Začala simulovat bolavé křídlo a poskakovat, jakoby nás chtěla odlákat někam pryč,“ popisuje dr. Materna. Jejím cílem bylo chránit své hnízdo před případným predátorem. Podobné chování známe i od jiných ptačích druhů, z Krkonoš například od kulíka hnědého.

Najít hnízdo chaluhy bylo pro Jana Maternu a jeho kolegy lákavé, začali tedy v okolí šmejdit, až ho konečně našli. Ptačí máma vmžiku přestala simulovat a začala na muže útočit. Pohled do hnízda prý ale stál za to. „Viděli jsme takový důleček a v něm dvě zeleno-hnědá vajíčka, která splývala s okolím tak, aby je neodhalila polární liška,“ dodává Jan Materna.

Na Špicberkách žijí už zmiňované polární lišky, lední medvědi a sobi. To bychom asi čekali. Překvapivá je však přítomnost komárů! Na některých místech jsou dokonce dosti hojní. Nicméně nejsou tak nepříjemní, jako jinde. Jsou takoví zpomalení, takže než vás stihnou kousnout, tak je zneškodníte.

Chvostoskoci a tasemnice

Zejména na ptačích útesech se pak můžeme setkat s množství různých bezobratlých. Například chvostoskoků, kteří se podílejí na koloběhu živin, na rozkladu organických hmot. Ještě méně čekaným obyvatelem než je komár či chvostoskok, je ale tasemnice.

„Pravděpodobně se tam dostala společně s hraboši, které na území Špicberk zavlekl člověk. Od hrabošů se pak tasemnice dostala k polárním liškám,“ zmiňuje Jan Materna. Problém je, že tasemničí vajíčka v liščím trusu se dostávají do vody, pokud se takové vody napijete, hrozí, že si s sebou ze Špicberk dovezete dost nechtěný suvenýr.

Špicberská krajina se od naší dnešní krajiny velice liší, ne vždy tomu ale tak bylo. Cesta na Špicberky je pro biology a ochranáře přírody tak trochu cestou časem. Podobně totiž mohla vypadat „česká“ krajina v době ledové, respektive dost možná tak vypadala část dnešních Krkonoš na konci zalednění, před nějakými 10 až 15 tisíci lety.

„Pro nás je důležité vidět takovou krajinu na vlastní oči, abychom pak v Krkonoších mohli lépe rozpoznat například morény, které vznikly v důsledku tlaku ledovců. Na severu si uvědomíte, jak asi všechny ty procesy probíhaly, lépe to pochopíte a pak i vysvětlíte. Víte pak lépe, jak a proč chránit Krkonoše,“ uzavírá Jana Materna z KRNAPu.

Tento i ostatní záznamy pořadu Meteor najdete v našem Archivu pořadů.