Byly a nejsou I.

17. říjen 2000

Kdo se jen trochu zajímá o staré a památné stromy, tomu neřekne nic nového jméno Jan Evangelista Chadt. Jeho Dějiny lesa a lesnictví, pak i samostatně vydané Staré a památné stromy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou od doby vydání na začátku století základní literaturou pro každého, komu je toto téma blízké. Vždy uvádí popis 165 stromů a třebas ne vždy zřetelné, přesto nesmírně cenné fotografie, které dokazují, jak se za sto let mnohé z vyfotografovaných stromů proměnily, a bohužel spíše k horšímu.

Vždyť z tří desítek fotografií skoro dvě třetiny zobrazených stromů už nejsou. A v jmenném seznamu je to obdobné, tam ze 165 uváděných stromů není 107. Ani v našich seznamech to není lepší. Například za dobu uplynulých tří desetiletí existuje už jen v kresbách 13 stromů. A to jsou jen ty "nej". Ale dost stýskání - raději k příběhům.

V Chadtově knížce mě mezi fotografiemi zaujal obrázek starého stromu, s narušeným, ale mohutným kmenem a neúplnou korunou. Ani text nebyl příliš optimistický: "Lípa malolistá ve Výprachticích. Měří v průměru 3.85 m při zemi, v prsní výšce 3.50 m. Vnitřek jest úplně vyhnilý, do kotliny vejíti by se mohlo alespoň 6 lidí. Stáří lípy jest dosti značné, neb činí se o ní zmínka ve starých spisech již ve století XV." Ale strom to zajímavý byl a když jsem se ještě v knize Františka Hrobaře Památné stromy na Žamberecku dověděla, jaká pověst se o ní na Výprachticku vypravuje, chtěla jsem zjistit na vlastní oči, jak to se starou lípou vypadá. Proto při výjezdu za stromy v Orlických horách nemohla v seznamu chybět ani výprachtická lípa, třebaže jsem se obávala, že už z ní mnoho nezbude.

Překvapení bylo příjemné. Odlomila se sice další část kmenu, ale zbytek byl řádně zajištěný podpěrami, ošetřený, lípa si i sama pomáhala a zbylá hlavní větev se zelenala. Z podhledu od silnice to vypadalo, že si lípa vytvořila náhradní korunu. A to nejdůležitější - nedaleko rostla už pěkná mladá lípa a zřejmě ona jednou převezme na sebe pověst, až původní lípa nebude. A pověst o bratrském knězi, který byl ubit pod lípou, když se u ní loučil s domovem před nuceným odchodem za hranice, ta má v tomto kraji i historické opodstatnění. Bylo by škoda, aby se zánikem stromu zanikla i ona. Vždyť Orlické hory bývají považovány za kolébku Jednoty bratrské, myšlenky, ale i osudy českých bratří se dostaly do národního povědomí, a tedy i do lidové tvořivosti a odtud zpět do literatury. Je lepší alespoň málo než vůbec nic - tedy aspoň když je pověst zaznamenaná - jenže bez objektu, ke kterému patří, ztrácí podstatnou částpůsobivosti.

Obdobně jako ve Výprachticích tomu bylo i se slavnou lípou v Úklidu u Sedlčan, jejíž pověst také má určité historické opodstatnění. Pod lípou prý kázal Mistr Jan Hus po svém nuceném odchodu z Prahy v roce 1414. Strom mohl svým věkem pověsti odpovídat. Staletí života poznamenají i mohutný strom, zvlášť když lidé přidají neopatrnost při vykuřování včel. Velká sucha v roce 1947 zkázu dokonala. Torzo uschlého kmenu s odlomenými větvemi zůstalo stát jako protiklad k hladkému kmínku lípy, která postupně zmohutněla z jednoho omladku. V takové podobě představuje Husovu lípu kresba z roku 1969. Pak jednoho lednového dne roku 1996 se i toto torzo kmenu lípy náhle zřítilo a zůstalo ležet na pahorku, na němž lípa staletí rostla. Osamělá mladá lípa se zdá mohutnější, její koruna je plnější - a hlavně je živá. Příběh o Husovi nezmizí, už teď přechází na mladou lípu, stejně jako dostala i Husovo jméno. A tak nám ta stará, původní lípa jakoby vědomě zanechala část sama sebe...

Slavná byla i lípa v Druhanicích, malé osadě poblíž Čáslavi. Vznešené jméno "Vladislavova", což znamenalo totéž jako "královská", by ani u tohoto stromu nezabránilo, aby upadl do zapomnění, kdyby...

Začněme ale od počátku, třebas je to hodně dávno. Stará listina dotvrzuje, že v roce 1490 dal český král Vladislav Jagellonský povolení měšťanínovi města Čáslavě, jistému Benešovi z Chotěboře, "aby sobě mohl staviti krčmu na gruntích svých, kteréž drží v Druhanicích nedaleko Čáslavě". Jak vypravuje pověst, král jednou do krčmy zajel, byl dobře pohoštěn a pak jako projev své spokojenosti zasadil za krčmou lípu, kterou právě jen pro ten účel kázal přivézti. Zřejně i další majitelé hospody si zakládali na tom, aby pověst nebyla bludem a jejich hospoda zůstala v dobrém proslulá. A tak ještě v 19. století zůstávala cílem nedělních špacírů Čáslaváků. Jenže zápisy uvádějí, že pod lípou tancovali i hosté nevítaní - totiž pruští vojáci, kteří tu oslavovali v květnu 1742 vítězství v bitvě u Chotusic, což je vesnice, ke které osada Druhanice patří.

Písemné zprávy, ale i obrázky dokazují, že Královská lípa vyrostla v mohutný a pěkný strom. Její rozložitá koruna dávala chladivý stín, kmen měřící v obvodu skoro sedm metrů byl otevřený do dutiny. Prá ě ta přilákala děti, které si v ní rozdělaly oheň. Také blesk lípě ublížil - a to byl její konec. Krátce nato zanikla i hospoda, kterou zničil požár, stejně jako celé hospodářství. Majitelé roku 1910 statek obnovili, ale na klenutých sklepech historické krčmy postavili stodolu.

Majiteli gruntu i krčmy byla od počátku 16. století rodina Rochovanských, potomci původně polského rodu. Dnes žije na hospodářství poslední majitelka z tohoto rodu a právě její manžel vzal tradici místa, kam se přiženil, za svou. Roku 1968 vysadil novou památnou lípu - jednak aby připomínala onu proslulou Vladislavskou, ale i na památku padesátého výročí vzniku Československé republiky a také času nadějí, které jaro 1968 přineslo. Lípa roste blíž u stodoly, kde je lépe chráněnáí než na volném prostranství. Ani by to jinak nešlo - radlice družstevních traktorů srovnaly na pole mírný kopeček, kde původní lípa rostla. Tehdy byly vyorány i střepy jakýchsi starobylých nádob. Zdá se, že řeči o tom, že lípa rostla na místě, které kdysi bývalo místem kultovním - tedy na těch pověstech něco pravdy bude. Ale co by to bylo platné, všechno by upadlo v zapomnění, kdyby...

autor: Marie Hrušková
Spustit audio