Blanka Mazalová: Kolik řeče naděláš, tolekrát seš Hanákem

Začneme malým testem. Víte, co je to baroša? Co uděláte, když vám Hanák nabídne legát? Co je to oharek a kde má Hanačka leléke? Nechte zatím šrotovat své mozkové závity a vězte, že hanáčtina není vůbec tak obhroublá a drsná.

Je sice pravda, že jako hanácký gramatický zápor, tedy tam kde Češi používají slůvko ne nebo nic, funguje jadrný výraz na pět písmen. Začíná souhláskou „h“, končí samohláskou „o“, označuje exkrement a je to vulgarismus praslovanského původu.

Určitě už jste hravě doplnili i ta prostřední písmena. A i když si to většina národa myslí, hanáčtina není jen o knedlících, kořalce, zabíjačce a pivu. Dovede hladit, konejšit a laskat. Nevěříte? Pojďme si teď pár slovíček připomenout.

Když nebudete rozumět, nevadí. Stačí našpicovat uši a váš jazykový cit i empatie vám řeknou víc než dokonalý hanácký slovník. Třeba něžná slůvka, která maminky říkávaly svým malým Hanáčatům v kolébce.

Děti měly klôsťóčky nožênkê, činany rôčênkê, malinenky prstečkê, modry očênka a pusênko jak prdelkô. Když už kolébce odrostlo, bylo třeba „čôprny děcko, paskuda, lamoza, rozómek, nebo prdôla.

Už málokdo ví, kdy malé dítě „plače", breči, kdê jenom škňóři, šklibi, čibi, kdê códi, ceconi, nebo kdê mranči, popřipadě čamči. Naše prababičky a babičky to ale věděly úplně přesně.

Vraťme se teď k našemu malému hanáckému kvízu. Baroša není mladá fotbalistka ale obyčejná šiška. Pokud vám Hanák nabídne legát, nemusíte v zoufalství utíkat, ale pohodlně si sednete na židli, tedy legát. Lákavě zní zdrobnělina: legátek.

Oharek není zbytek cigarety ani malý chlapec z Valašska, ale okurka, které na Moravě neřekneme jinak než okurek. A leléke Hanačka neukrývá ani pod sukní ani v podprsence, ale na hlavě. Jsou to zkrátka culíky, copy.

Kdo správně hádal nebo věděl, získal certifikát pravověrného Hanáka. Ať je z Čech či Slezska. Teď už víte, že hanáčtina je barevná a bohatá a stále platí: „Kolik řeče naděláš, tolekrát seš Hanákem.“