Bláboly mívají větší úspěch u publika, říká o divadle Daniela Kolářová

„Byl moc fajn. Byla to jedna z těch šťastných náhod. My jsme se dokázali i pohádat,“ vzpomíná herečka, pro kterou je partnerství a kolegialita alfou a omegou dobrého výkonu. Herecká exhibice je pro ni nepřípustná. „Musí to mít profesionální parametry dobrýho kumštu. Ne exhibice.“

Kantor Svěrák

Za další šťastné setkání považuje partnerství se Zdeňkem Svěrákem ve filmu Vratné lahve. „Je to jiná dimenze náhledu na svět i hodnotových žebříčků. On v sobě nedokáže zapřít kantora, ale zároveň si z toho dokáže dělat srandu. Je jedním ze zázraků v mém životě.“

Přesto tvrdí, že by v druhém životě překvapivě nechtěla být herečkou. „Ta závislost na lidech, se kterými pracujete, mi připadá tak veliká, že bych se v příštím životě raději osamostatnila.“

Není nad Dietla

V životě zažila na jevišti povedená, ale i nepovedená představení, na které se netěšila. „Paradoxně někdy mívají tyhle bláboly větší úspěch u publika. Dnes to funguje čím dál tím víc v tom obráceném gardu: že ty povrchnější věci mají daleko větší šanci na úspěch než ty jazykově a myšlenkově kvalitnější.“

Co se týká vysoké kvality, často vzpomíná na scénáristu Jaroslava Dietla. On prý pečlivě promýšlel dialogy. „To byla obrovská propracovanost. Jazyková úroveň je dnes rozmělněná. Když si pouštím televizi, tak zjišťuju, že už nejsem schopná se na nic koukat. Jako diváka mě irituje, že si s tím nedávají větší práci.“

Osudové šaty pro císaře

Její maminka pracovala v účtárně divadla, takže viděla do hereckých gáží. „Připadalo jí to nedůstojné a nevhodné pro obživu. A ono je to tristní doteď.“ Chtěla pro ni textilní průmyslovku. „Ale já jsem nemehlo.“ Maminka ji pak ale neprozřetelně půjčila do pohádky Císařovy nové šaty a tím byly kostky pro Danielu Kolářovou navždy vrženy.