Běžím, co mi síly stačí
Běh je nejpřirozenější způsob, kterým se lidé přesouvali z místa na místo, běh je metou, za níž lidé získávají slávu, běh je torturou, jíž si lidé ordinují, aby byli štíhlí, běh je zábavou, bez které někteří už neumějí žít. Běh je prý dokonce nejúčinnější lidskou zbraní, pravěcí lovci moc dobře věděli, jakou výhodu jim dávají jejich vytrénované svaly ve spojení s chytrým mozkem. Dokázali zvěř odehnat od napajedel a přísunu potravy a pronásledovat ji tak dlouho, dokud nepadla vysílením. Ač je to k nevíře, vítězili v téhle bitvě lidé. Třebaže už kořist štvát nemusíme, touha po vítězství v běhu v nás zůstala. Není třeba dobýt mety nejvyšší a stát na stupních vítězů, někdy úplně postačí, když vyhrajeme sami nad sebou.
Jaké je to koupat se ve vlastním potu při polykání běžeckých kilometrů jen tak pro radost, a jak moc tahle radost bolí? Zprostředkovat amatérské běhání, jako fenomén moderní doby, kterému podléhá čím dál tím více lidí, se rozhodla v dokumentu nazvaném "Běžím, co mi síly stačí" zpracovat Martina Vodičková. Dala všanc zdraví, vsadila na chuť vlastního potu a sílu bezprostřední zkušenosti a své běžecké zážitky zaznamenala do pomyslného rozhlasového deníku běžce. Své běhání pro radost autorka zakončila příznačně absolvováním jednoho z hromadných běžeckých závodů, kde se utkala nejen s dalšími běžci, ale hlavně sama se sebou. A jak to dopadlo, kdo zvítězil?
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
