Běžím, co mi síly stačí
Běh je nejpřirozenější způsob, kterým se lidé přesouvali z místa na místo, běh je metou, za níž lidé získávají slávu, běh je torturou, jíž si lidé ordinují, aby byli štíhlí, běh je zábavou, bez které někteří už neumějí žít. Běh je prý dokonce nejúčinnější lidskou zbraní, pravěcí lovci moc dobře věděli, jakou výhodu jim dávají jejich vytrénované svaly ve spojení s chytrým mozkem. Dokázali zvěř odehnat od napajedel a přísunu potravy a pronásledovat ji tak dlouho, dokud nepadla vysílením. Ač je to k nevíře, vítězili v téhle bitvě lidé. Třebaže už kořist štvát nemusíme, touha po vítězství v běhu v nás zůstala. Není třeba dobýt mety nejvyšší a stát na stupních vítězů, někdy úplně postačí, když vyhrajeme sami nad sebou.
Jaké je to koupat se ve vlastním potu při polykání běžeckých kilometrů jen tak pro radost, a jak moc tahle radost bolí? Zprostředkovat amatérské běhání, jako fenomén moderní doby, kterému podléhá čím dál tím více lidí, se rozhodla v dokumentu nazvaném "Běžím, co mi síly stačí" zpracovat Martina Vodičková. Dala všanc zdraví, vsadila na chuť vlastního potu a sílu bezprostřední zkušenosti a své běžecké zážitky zaznamenala do pomyslného rozhlasového deníku běžce. Své běhání pro radost autorka zakončila příznačně absolvováním jednoho z hromadných běžeckých závodů, kde se utkala nejen s dalšími běžci, ale hlavně sama se sebou. A jak to dopadlo, kdo zvítězil?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
