A říkám hrdě jejich jména... Dokument o osudech dětí, jejichž rodiče popravili za heydrichiády

2. červen 2018
Kennkarta pro třetí říši

Období heydrichiády po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha bylo pro český národ zničující. Při pátrání po výsadkářích Jozefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi bylo pozatýkáno a popraveno několik tisíc obyvatel protektorátu. Tito lidé však měli své rodiny a malé děti. Jaroslava Mokrá, rozená Smržová a Jaroslav Ort se jako ostatní „děti heydrichiády“ museli smířit se ztrátou rodičů. Ani s odstupem času však nezapochybovaly o smyslu jejich oběti.

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydrich 27. května 1942 a jeho následná smrt 4. června 1942 způsobily šok v nejvyšších nacistických kruzích. Jeho důsledkem pak byl dosud nebývalý teror. Zastřelen s celou rodinou měl být nejen každý, kdo měl s atentátem spojitost, ale i ten, měl informaci o ilegální činnosti a nesdělil ji úřadům.

V atmosféře zastrašování, vyhrožování a především následkem zrady došlo k zatýkání příslušníků odboje – lidí, kteří neváhali nabídnout pomoc i v době jistého ohrožení života. Na přímý příkaz Heinricha Himmlera, říšského vůdce SS a šéfa gestapa, byly pozatýkány i děti odbojářů spojených s atentátem.

Děti heydrichiády

Některé (ve věku 14–15 let) byly zavražděny. Pro „rasově únosné elementy“ bylo plánováno poněmčení. Takových dětí ale mnoho nebylo. V několika málo případech mohly děti zůstat u svých příbuzných. Ale většina byla internována na zámečku Jenerálka, kde žily v přísném režimu. Posléze byly převezeny do internačního tábora Svatobořice.

„Nepamatuji se. Ani si nevzpomínám, jak vypadali. Vím jen to, co mi po válce vyprávěli příbuzní. Rodiče totiž byli zastřeleni v Mauthausenu… a já si ani nedokážu vzpomenout na jejich tvář!“ odpovídá jeno z „dětí heydrichiády na otázku, jací byli jeho rodiče.

Rodiče Jaroslavy Mokré, rozené Smržové

Celoživotní trauma

Ztráta rodiče je pro dítě jakéhokoli věku traumatem. Ztráta obou rodičů, následné vytržení z domácího prostředí a internace v domově, respektive sběrném táboře, to je doživotní zátěž, se kterou je asi nemožné se vyrovnat, aniž by člověk neztratil část své osobnosti.

„Rodiče museli strašně trpět, když opouštěli tak malé děti. Jistě věděli, co čeká je, a tak se hrozně strachovali o náš život. Dnes, když jsem sama matka, nevím, jestli bych byla tak statečná,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá, na své rodiče Jarmilu a Jaroslava Smržovi.

Jaroslava Mokrá


Dodneška vidím to zděšení v obličeji mojí maminky, když jsem řekla tu větu – já už vím, kde je to kolo, mami.Jaroslava Mokrá, rozená Smržová

Jak velký úlek a strach asi způsobila malá Jarka, když mamince bezelstně oznámila výsledek svého dětského pátrání po pánském kole, na kterém tak ráda jezdila. Zjistila, že kolo mají „ti kluci, co bydlí u tety Khodlové“. Následoval maminčin přísný zákaz.

Vím o tom kole, mami

„Tohle nesmíš nikdy nikomu v životě říct!“ Že jsou její rodiče a taky teta Emanuela Khodlová i s celou rodinou zapojení do pomoci parašutistům, samozřejmě nevěděla. „Byla mi ale divná spousta věcí. Třeba dřív jsem chodila k tetě na návštěvu normálně do bytu, ale pak jsem najednou směla jen ke dveřím,“ vzpomíná.

Reprodukce z Týdeníku rozhlas (květen 1942)

„Za nic na světě mě nechtěla pustit dovnitř. Jenže jednou jsem přece jen nakoukla a zahlédla ty kluky. Pamatuji si i barvu svetru, co ten jeden měl na sobě. A když zmizelo to kolo, dala jsem si všechno nějak dohromady.“

Sourozence rozdělili

Po zatčení rodičů byla Jaroslava i s malým bratrem Vláďou ještě nějaký čas u babičky a dědy. Žili v jedné místnosti, ale pro ně to byl najednou celý svět. Ale ani tento malý kousek domova jim neměl zůstat nadlouho. Děti byly, i přes prosby prarodičů, odvezeny na Jenerálku.

Jarka se snažila o malého brášku starat. Nosila ho skoro pořád na zádech, protože neustále plakal. Jenomže na zámečku je rozdělili: dívky zvlášť, kluci zvlášť. Na přísný režim si podle paní Jaroslavy dokázaly děti aspoň trochu přivyknout, ale pořád se jim moc a moc stýskalo, hlavně malé děti trpěly a stále plakaly.

Památky na rodiče Jaroslavy Mokré


Památky na rodiče Jaroslavy Mokré

„Měli jsme to rozdělené – starší se starali o ty menší, snažili jsme se je nějak utěšit, zabavit. Ale stesk po rodičích a domově byl obrovský,“ vzpomíná Jaroslava Mokrá.

Rasový přezkum dětí

Na podzim 1943 se Heinrich Himmler rozhodl, že bude řešit otázku dětí heydrichiády. Prý z nich rostou budoucí mstitelé svých rodičů. Žádal K. H. Franka, aby provedl jejich rasový „přezkum“. „Rasově únosné elementy“ měly být umístěny do německých rodin, ty „špatné“ transportovány na východ.

Určování barvy očí pro rasové účely

Z dochované úřední korespondence ale vyplývá obava, že by takový rasový „přezkum“ vyvolal silné zneklidnění českého obyvatelstva. Byl tedy odložen a děti byly z Jenerálky převezeny do internačního tábora Svatobořice. Konce války se pak dočkaly v Plané nad Lužnicí, kam byly narychlo odvezeny vlakem. „Tam už za námi chodili příbuzní, ke kterým jsme se po válce vrátili.“

Příbuzní si péči o sourozence Jaroslavu a Vláďu rozdělili. Paní Jaroslava přesně neví, proč to tak bylo. Došlo tím k odcizení, které se ale naštěstí podařilo v dospělosti napravit. „A moji rodiče? Bylo to potřeba, tak to prostě udělali. Mockrát mi v životě chyběli, ale nikdy mě nenapadlo si říct, že to neměli dělat. Jsem na ně opravdu hrdá.“

Štěstí v neštěstí

„Dědeček byl velmi významný člen odboje a je zvláštní náhoda, že tu dnes jsem. Tenkrát totiž měli být zlikvidováni všichni příbuzní až do druhého kolene – tedy moje matka jako jeho dcera a my s bratry jsme vlastně byli druhá generace.“ Takhle vzpomíná na svého dědečka Jana Sonnevenda jeden z jeho tří vnuků Jaroslav Ort.

Jaroslav Ort

Jan Sonnevend – předseda sboru starších pravoslavné církve při chrámu svatých Cyrila a Metoděje – se do odboje zapojil již velmi brzy. A podle archiváře Vojtěcha Šustka je vysoce pravděpodobné, že v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje byli již dříve ukrýváni muži hledaní gestapem.

Byl to taky Jan Sonnevend, kdo zprostředkoval úkryt parašutistům. Spolu s Janem Sonnevendem byly zatčeny i jeho manželka Marie a také dcera Ludmila Ryšavá, rozená Sonnevendová. „Paradoxně nám rodinná tragédie v podobě rozvodu našich rodičů zachránila život,“ vzpomíná Jaroslav Ort.

Přísný zákaz mluvit o mamince

„Rodiče byli rozvedení a my tři bratři jsme žili s tatínkem. Maminku jsme navštěvovali jednou za týden, v té době jsme se také vídali s babičkou a dědečkem Sonnevendovými. Po jejich zatčení stálo tatínka obrovské úsilí, aby nás zachránil.“ Jistě v tomto jeho úsilí sehrálo nemalou roli i to, že tatínek Jaroslava Orta byl lékař, chirurg.

Navíc musel slíbit, že bude své tři syny vychovávat správně „po německu“. Ani doma, natož pak při procházkách venku, prý nesmělo slovo maminka vůbec zaznít. „O její smrti jsme se dozvěděli až po válce, přestože tatínek měl úmrtní listy z Mauthausenu. Nechtěl nás trápit a jistě ani ohrozit na životě, kdybychom se příliš na maminku nebo babičku s dědou vyptávali.“

Věci z Terezína

Zůstaly jen fotky

Pár rodinných fotografií a korespondenční lístky z Terezína – to zůstalo Jaroslavu Ortovi jako památka na maminku. „A po dědečkovi mám několik medailí a vyznamenání. Vlastně ještě něco – dodnes nenechám na obálce žádnou známku! Dědeček byl totiž vášnivý filatelista a nás tři kluky učil hledat zajímavé známky.“

A po chvilce zamyšlení přidává Jaroslav Ort ještě jedno „dědictví“ po dědečkovi – hanáckou zarputilost. Tu po něm zdědil celkem určitě. Právě tato vlastnost mu zřejmě pomáhala zdolávat těžkosti, kterých ani po válce nebyla rodina ušetřena.


A říkám hrdě jejich jména
Autorka: Romana Růžičková
Darmaturgie a režie: Lenka Svobodová
Mistr zvuku: Radek Veselý
Natočeno v roce 2017

„Maminka s babičkou i dědečkem zmizeli z našich životů. A myslím, že nás tahle ztráta, ačkoliv jsme o ní ani později příliš nemluvili, poznamenala na celý život. Hodně se mě to dotýká zejména v poslední době. Je obtížné odmítat návštěvy Mauthausenu, ale přebývat tam je pro mne velice obtížné. Ta ztráta nás ovlivňuje, i když si to neuvědomujeme.“

Replika koncentračního tábora Mauthausen na Karlově náměstí v Praze - výstava organizovaná o.s. Post Bellum od 27. května do konce června 2012, připomínající 70. výročí tragických událostí následujících po atentátu na Reinharda Heydricha


Replika koncentračního tábora Mauthausen na Karlově náměstí v Praze postavená organizací Post Bellum (od 27. května do července 2012)

Památku statečných odbojářů každoročně připomíná zádušní mše ve svatovítské katedrále, kterou hrdě zní 294 jmen odvážných žen a mužů.