980. schůzka: Čechy krásné, Čechy mé

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy První výbor spolku Hlahol v roce 1862

Na dnešní, v pořadí devítisté osmdesáté schůzce, ocitli jsme se před náhrobním kamenem na starém hřbitůvku v Kublově. Je zde pochován zdejší rodák. Nápis na náhrobku sděluje stručně, že zde leží „Josef Leopold Zvonař. Narodil se 22. února 1824, zemřel 23. listopadu 1865.“

Toť vše, ani zmínka, čím byl, a zda to byla přece jen významnější osoba, čísla vypovídají pouze o příliš krátkém životě. 41 rok, to je opravdu krátká svíce života, velmi brzy dohořevší. Pokusíme se vás přesvědčit, že bychom neměli na jméno Zvonař zapomínat.

Vedle autorů, chrlících knihy, obrazy, skladby, sochy, domy, divadelní hry jako na běžícím páse (přičemž nechceme ani jednomu z nich upírat kvalitu jejich děl) jsou i jedinci, jež vstupují do dějin jako autoři jedné básně, jedné knihy, jednoho obrazu. Oni jich samozřejmě vytvořili víc, ale světu jsou povědomí akorát jedním svým počinem, který na tomto světě zanechali. A to je zrovna případ Josefa Leopolda Zvonaře.

To se říká často: čas je nemilosrdný soudce, který neomylně prověřuje životnosti uměleckých děl. Otázka však zní, zda je vždy soudcem spravedlivým. Dějiny hudby znají nejeden příklad, kdy se hodnotné umělecké dílo dostalo do situace, že vlivem různých okolností nemohlo normálně společensky fungovat a bylo proto zapomenuto. Zdá se, že tento soud postihl právě skladatelský odkaz Leopolda Zvonaře. Jeho skladby vytvořené v rozmezí let osmnácti let kolem poloviny 19. století vznikly v době, kdy v Evropě vrcholil hudební romantismus. Berlioz, Chopin, Schumann, Mendelssohn– Bartholdy, Liszt, Wagner a Brahms komponovali tehdy díla, která dodnes tvoří kmenový repertoár všech koncertních umělců i hudebních těles, jsou to díla nesmrtelných hodnot, která obecenstvo na celém světě obdivuje a miluje.

V zmíněné již době kolem poloviny 19. století však české národní umění ještě neexistovalo a většina umělců české národnosti byla nucena hledat pro své nadání uplatnění v cizině. Zvláště typická je tato situace pro české hudebníky, jež bylo možno nalézt v 18. i v 19. století téměř v celé Evropě. Česká hudba však stále ještě čekala na svého Mesiáše. Ten se narodil 2. března 1824 v Litomyšli, o pouhých čtyřicet dní později než Josef Leopold Zvonař. (Takže byli vrstevníci, Bedřich Smetana a Josef Leopold Zvonař...) Bedřich Smetana prožil své dětství v příznivém prostředí, takže jeho vrozené vlohy se mohly rychle a harmonicky rozvinout. I když Smetana neměl v životě na růžích ustláno, přece jenom jeho životní podmínky v mládí byly nesrovnatelně příznivější než krušný životní úděl zcela chudého chlapce z podbrdské vesnice. A když oba současníci, kteří se přátelsky stýkali a vzájemně se respektovali, dospěli do období životní zralosti, byl Leopold Zvonař postižen těžkou chorobou, která mu velmi znesnadňovala práci a jíž nakonec na prahu nejproduktivnějšího životního věku podlehl, aniž mohl své slibně započaté dílo dokončit.

V dolní části Kublova je k vidění exteriér Zvonařova rodného domku s pamětní deskou, který je typickým příkladem středočeské lidové architektury z přelomu 18. a 19. století

Nemůžeme však na začátku hned končit. Takže: Josef Leopold Zvonař přišel na svět v rodině zednického tovaryše Františka Zvonaře a Magdaleny, dcery kublovského ševce Prokše. On i jeho manželka Magdalena byli poddanými točnického panství. Do školy šel Pepík Poldík ve věku 6 let. Jeho učitel František Klier sestavil sbor, do kterého vybral i mladého Zvonaře. Každý svátek a neděle se provozovala figurální mši nebo litanie a sbor v nich účinkoval. Tady lze spatřovat první Zvonařovo setkání a jeho náklonnost k hudebnímu umění. Po roce působení nahradil Františka Kliera učitel Václav Eismann z Bzové. Také ten pěstoval chrámovou hudbu a brzy po svém nástupu si povšiml Zvonařova hudebního nadání. Začal ho tedy vyučovat hře na housle, později ještě na flétnu, klarinet a lesní roh. Hudební zázemí měl Zvonař i ve své rodině. V jejich domě se často scházeli sousedé a přinášeli s sebou četbu zapůjčenou od velízského faráře Vojtěcha Nejedlého. Mladý Zvonař se tak poprvé dověděl nejen o příbězích z české kroniky, ale i o osudech Shakespeara, Mozarta, Beethovena, Haydna a dalších. Po vyprávění se za doprovodu Josefa Frýberta obvykle zpívalo. Josef Frýbert byl Zvonařův strýc. Tento slepý houslista, flétnista, klarinetista a pianista, který učil v ústavu pro slepé na Hradčanech, mu skládal jednoduché skladbičky pro flétnu; avšak k výuce hry na klavír, po které Zvonař tolik toužil, se nikdy neodvážil. A tak dostal první lekce až ve 13 letech právě od učitele Eismanna. Ve stejném věku napsal Zvonař svoji první skladbu, Variaci na téma v A dur. Byl to zejména rytmicky nepovedený kus. Téma bylo ve 2/4 taktu, první repetice měla deset taktů, druhá asi třináct.

František Bíza: Farář Vojtěch Nejedlý

Zvonařovi rodiče se rozhodli dát vyučit mladého Zvonaře krejčím.
„Nějaké řemeslo kluk musí mít!“ Tehdy se nadaného a pilného hocha ujal kublovský farář Josef Dmych. Vzal ho k sobě na faru. Během tří let, které tam strávil, se zdokonalil i ve hře na klavír a poznal dost skladeb starších mistrů. Právě zde se poprvé dozvěděl o generálbasu. Pilně sháněl a opisoval skladby Jana Křtitele Vaňhala, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších mistrů.

Výborná průprava. Průprava na co? K čemu? Ke zkouškám na piaristickou školu v Berouně. A v sedmnácti letech odešel do Prahy, aby zde vychodil jednoroční učitelský kurs. Tento kurs byl součástí pražské hlavní školy u svatého Jindřicha, kde vyučoval žáky pouze jeden učitel. Správa ústavu příslušela řediteli pražské hlavní školy na Malé Straně, kde také byli hlavními učiteli a profesory kandidáti na konci roku zkoušeni. Do učebního plánu byly zařazeny tyto předměty: normální metoda obecná, katechetika, počtářství, čtení, krasopis, mluvnice, pravopis a písemné práce (to jest sloh).

Tehdy se Zvonař přihlásil na varhanickou školu. Tu vedl slavný varhaník a pedagog Karel František Pitsch. Byl přijat, ale pouze prozatímně. Zkouška totiž nedopadla dobře. Pepík Poldík do té doby vlastně neměl žádnou možnost hrát na varhany. Byl to pan ředitel Pitsch, kdo se na ním smiloval a přijal ho na školu, byť „prozatímně.“ Je ale fakt, že v následujících letech překonával neobyčejnou pílí a houževnatostí nedostatky svého dosavadního hudebního školení. Praha a zejména varhanická škola se staly Zvonařovi na dlouhou dobu druhým domovem. Tady slyšel poprvé v řádném provedení instrumentální hudbu – Mozartovy a Beethovenovy symfonie, a také první operu (byl to Mozartův Don Giovanni, který se tehdy v Praze dával pod názvem Don Juan). Karel František Pitsch si Zvonaře brzy oblíbil pro jeho snaživost a píli. Pomáhal mu, jak mohl. I když nebyl bohatý, daroval svému milovanému žáku své obnošené šaty, zajistil mu soukromé doučování a měl také zásluhu na tom, že byl Zvonař prostřednictvím hraběte Laurencina d´Armonda pověřen vyučováním v paláci knížete Lobkovice v tehdejší Hybernské ulici. Za každou hodinu dostával dukát. Zároveň mu obstaral malý clavichord, půjčoval mu noty, a dovolil mu hrát na školních varhanách i mimo vyučování. Pod Pitschovým vlivem poznával Zvonař díla velkých mistrů a učil se kontrapunktu a kompozici. Nejvíc si oblíbil Beethovena, horečně si opisoval jeho díla. Současně s praktickou hudbou kladl důraz také na teoretické vzdělávání – studoval teoretické spisy o hudbě, harmonizoval staré české chorály a pilně četl Schumannovy Lipské hudební listy.

Jan Vilímek: Josef Leopold Zvonař

Ale nevyrůstal z něho jenom hudební teoretik. Byl aktivním členem Cecilské jednoty a účinkoval při jejich hudebních produkcích nejprve jako zpěvák, později jako hráč na violu. Na jednom z koncertů Jednoty byla také v roce 1847 poprvé veřejně provedena jeho vlastní skladba. Byla to píseň na německý text Die Abfahrt. Česky Odjezd, Výjezd, Sjezd.. Nejspíš to byl ten Odjezd. Mnoho přízně si však Abfahrt (prý) u obecenstva nezískal. Později byly na akademiích Cecilské jednoty provedeny i další Zvonařovy skladby a skladateli se dostalo za první neúspěch od obecenstva zadostiučinění.

A co teď? Kam dál, jak zní okřídlená věta, jež se v tomto seriálu už několikrát ozvala. (A nejenom v tomto seriálu.) Inu, kam dál... Byl vystudovaným učitelem, tak ho čekalo vyučování. Na svou profesi připravoval svědomitě. Tísnivé rodinné finanční podmínky mu ale ztěžovaly studium do té míry, že si učebnice nemohl kupovat, ale všechny je opisoval a na zhotovování výkresů si vyrobil vlastní kružítko. Svou pílí a odhodlaností však kurs úspěšně dokončil s velmi dobrým prospěchem a mohl se tak stát pomocníkem na české triviální škole. Sehnat místo tohoto typu ale nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Učitelé v činné službě totiž byli osvobozeni od mnohaleté vojenské služby, takže volných míst nebylo právě nazbyt.

Logo

Když ředitel varhanické školy a velký Zvonařův příznivec Karel František Pitsch zemřel, vedl Zvonař nejprve školu sám jako prozatímní ředitel. Když byl ale jmenován ředitelem jiný kandidát, Zvonař ze školy odchází a nikdy se na ni nevrátí. Přijímá místo ředitele Žofínské akademie. Tato škola byla zřízena roku na návrh starosty Františka Pštrosa podle vzoru švýcarských ústavů. Žofínská akademie byl německo–český hudební ústav pod protektorátem arcikněžny Žofie (což byla, jak dobře víme, matka císaře Františka Josefa I.). Akademie nesídlila na Slovanském ostrově, kde se nachází Žofín, ale v Pachtovském paláci v Praze na Starém Městě. Vyučoval se zde zpěv, hra na klavír a hudební teorie. Jejím ředitelem byl skladatel František Škroup. Když ale v roce 1860 přijal sezónní kapelnické místo u německé opery v Rotterdamu, uvolnil své místo na Žofínské akademii Josefu Leopoldu Zvonařovi. Ten zde mimo jiné zavedl vedle tradičního mužského i dívčí sborový zpěv (jeho členkou byla i Eliška Krásnohorská), což je nutné ocenit, když si uvědomíme, že šlo o úplnou novinku. O něco později otevřel devítiměsíční kursy pro učitelky klavíru a zpěvu. Tyto kursy byly na svou dobu velmi pokrokově a odborně vedeny. Dávaly možnost získat pedagogickou praxi vyspělým klavíristkám v poměrně krátké době a dopomohl tak k vyřešení nedostatku kvalifikovaných učitelek. Bez nadsázky se dá říct, že Zvonař položil základy české hudební pedagogiky, z níž na vysokou úroveň propracoval zejména metodiku školního zpěvu.

V hudebním časopise Dalibor uveřejnil svůj Návod ku zpěvu, který byl pozoruhodný samostatným zvládnutím látky i přehledným a jasným výkladem. Až do dnešní doby zůstává aktuální Zvonařova myšlenka o nutnosti elementární hudební výchovy na základních školách, jakož i jeho požadavek, aby zpěv byl povinným předmětem, rovnocenným s ostatními, neboť si byl dobře vědom toho, jaký význam má estetické působení pro další myšlenkový a citový rozvoj mladého člověka.

Jan Bedřich Kittl

Žofínská akademie sice disponovala určitým množstvím zpěvaček, které účinkovaly např. při provozování velkých smíšených skladeb, ale nově vznikající pěvecké spolky byly vždy ryze mužské. První ženský pěvecký spolek Libuše vznikl roku 1863 v Českých Budějovicích. Zpočátku měla Žofínská Akademie tři třídy a osnovami se blížila reálným školám. Zvonař přijal čestnou funkci – stal se členem komise (společně s ředitelem konservatoře Janem Bedřichem Kittlem a regenschorim Josefem Försterem), která měla vybrat vítěznou píseň v soutěži časopisu Dalibor. V této době si Zvonaře drobet vylepšil svoji finanční situaci, což ho podnítilo k ještě soustavnější tvůrčí činnosti. (Ano, zvýšení platu člověka motivuje k vyšším a lepším výkonům. To je zákon, který platí. Nebo by platit měl.) Podle vlastních zápisků Josefa Leopolda Zvonaře složil do roku 1861 celkem 122 skladby. Tehdy jeho jméno mělo už vydobyté postavení v českých uměleckých kruzích, a přátelé i příznivci mu zasílali nápěvy s žádostí, aby je zhudebnil.

Partitura Zvonařovy písně Vlastenecké hory

A tak došlo kle vzniku písně Čechy krásné, Čechy mé, jejíž původní název zněl Vlastenecké hory, na text Václava Jaromíra Picka. Písnička se udržela dodneška, a její variace zazněla i v úvodu filmu, jenž byl nominován na Oscara – Vesničko má středisková
I Když Zvonař prožíval poměrně šťastné období, dočkal se velkého zklamání. Nikoli kvůli nějaké dívce. Kvůli Zábojovi. Což nebyl jeho přítel, nýbrž opera. Jeho jediná. Považoval ji za své největší dílo a za první českou národní operu. Vybral si téma z Královédvorského rukopisu. Libreto pro něj zpracoval Vojtěch Alois Šmilovský. Opera Záboj sedmatřicetiletého skladatele však zůstala jenom v rukopise. Nebyla nikdy jevištně provedena... pouze dvakrát byly uvedeny krátké úryvky v rámci koncertů Umělecké besedy.

Budova spolku Hlahol je klenotem pražské secese

Když byl v době politického uvolnění roku 1861 založen politický deník Národní listy, bylo hned v prvním programu uvedeno mezi spolupracovníky Zvonařovo jméno. Své vlastenecké cítění projevoval účastí na manifestacích národního rázu – hrál na varhany rekviem za Josefa Jungmanna, účastnil se národní slavnosti českoslovanských pěveckých spolků, a nechyběl ani při vzpomínkovém shromáždění, věnovaném Karlu Havlíčkovi – na Nerudova slova složil slavnostní sbor. Zúčastnil se odhalení pomníku Vojtěcha Nejedlého, svého krajana ze Žebráku, přičemž v chrámu zazněla jeho chorální mše. Stal se jednou ze zakladatelských osobností pražského pěveckého spolku Hlahol. Jeho jméno figuruje u vzniku tělocvičné jednoty Sokol, spolu s Bedřichem Smetanou a Františkem Pivodou pomáhal zakládat Uměleckou besedu. Zvonař byl také členem šestičlenné komise pro Národní divadlo – měla řídit operní a dramatickou školu. Byl zvolen v Umělecké besedě do komise pro pořádání abonentních koncertů, později zde zastával funkci archiváře. František Pivoda prohlásil, že bude v Umělecké besedě zdarma vyučovat zpěv, Petr Maydl a Josef Leopold Zvonař přidali za stejných podmínek výuku hry na klavír a harmonium.

František Pivoda (1898)

Čilý člověk. Jako by pořád spěchal. Jako by tušil, že nemá moc času. (Věru mu ho zbývalo už málo.) Když v červenci roku 1865 pobýval v Praze František Klier, nezapomněl navštívit svého bývalého žáka a přítele Zvonaře. Zastihl ho na lůžku v závěrečné fázi dlouholeté vleklé plicní choroby, jejíž počátky lze sledovat již v druhém ročníku na varhanické škole. Tuberkulóza byla navíc neustále podporována špatnými životními podmínkami, kterými Zvonař trpěl téměř celý život. Ze setkání se tak stalo rozloučení. Dne 23. listopadu 1865 zemřel v Praze Josef Leopold Zvonař ve věku nedožitých jedenačtyřiceti let. V matrice zemřelých farního úřadu u Panny Marie Sněžné je poznámka, že „zemřel náhle a nezaopatřen.“ Následující den oznámily Národní listy: „Slovutný skladatel Josef Leopold Zvonař, ředitel kůru u svaté Trojice v Praze, učitel zpěvu na vyšší dívčí škole české, člen správního výboru a odboru hudebního Umělecké besedy zemřel včera ve čtvrtek 23. listopadu o 10. hodině ranní po delší nemoci tuberkulemi plic.“

Posmrtná maska Jana Leopolda Zvonaře

Zbývá pohřeb. Konal se v neděli 26. listopadu 1865 ve dvě hodiny odpoledne. Před chrámem svaté Trojice se tísnily davy venkovských i pražských obyvatel, které držely v pořádku ve dvou řadách stojící členové Sokola ve stejnokroji. Duchovní obřad začal přesně o druhé hodině odpolední, Hlahol zazpíval svému zakladateli na rozloučenou smuteční sbor. Rakev s ostatky zesnulého pak putovala spolu s velkým průvodem pražskými ulicemi a přes Karlův most až k Újezdské bráně, kde byla rakev uložena do pohřebního vozu, který ji odvezl do rodiště zesnulého.

„Pokud byl Bedřich Smetana Mesiášem české hudby, pak Leopold Zvonař byl jejím Janem Křtitelem.“ Napsal renomovaný znalec hudby profesor Mirko Očadlík. A měl pravdu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související