950. schůzka: Nedokončená pouť

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Busta V. B. Třebízského v Klecanech

Opět se scházíme s českou historií; vlastně – s další osobností, z nichž se naše dějiny skládají, tak jako opus musivum, neboli – mozaika.

Řečeno slovy umnějšími a hlavně věcně přesnějšími než jsou ty moje: oku pozorovatele zprostředkují výsledný a smysluplný obraz, máme–li od těch drobných kostek, hranolků nebo kolíčků, kamenných, později skleněných, upevňovaných do měkké omítky nebo tmelu, náležitý odstup, neboť teprve tehdy jsme schopni vnímat působivost celku. Na straně druhé bychom neměli ze svého zorného pole vyloučit ani jediný kamínek, protože bez něj by ten obraz nebyl úplný. Naše historie přetéká množinou nepřehledného množství individuálních osudů větších, prostředních i malých lidiček. Do které kategorie zařadíte hlavní postavu dnešního příběhu, záleží na vás. Možná o něm uslyšíte (či přečtete) dnes poprvé.

„Střecha rodného domku Vašíka Benešů, jenž zde přišel na svět v úterý 27. únoru roku 1849, zhotovena byla z došku a nacházela se v Třebízi, vesnice daleko od Slaného. Dnes je součástí místního skansenu. Líbezná třebízská náves s rybníkem i kašnou, která přivádí znamenitou vodou u nedalekého lesa, tvoří malebné zákoutí z mnoha zajímavostmi. Sám Václav Beneš (později převzavší podle své rodné obce pseudonym »Třebízský«) zapsal mezi vyprávěními svého dědečka také to o studánce Královce v blízké klese, v osadě Líský. Podle ní královna Eliška, žena Jana Lucemburského, zde prý ukryla na svém útěku sedmery zlaté klíče od zlaté koruny, čímž uchránila království před cizáky. V Třebízi ovšem místní obyvatelé nazývají vodu , která je do kašny přiváděna, kašňovkou.“

Rodný dům spisovatele Václava Beneše Třebízského v Třebízi, okres Kladno

Takto emotivně nám líčí pouť do rodiště jednoho ne–li zcela zapomenutých, tak aspoň polozapomenutých, tvůrců české literatury, autor knihy Klíč k rodným chaloupkám, básník, spisovatel a publicista Petr Kovářík.

V domku číslo 19 hospodařil dědeček Václava Beneše, krejčí Jan Beneš, který se do Třebíze přiženil tím, že uzavřel manželství s místní rodačkou Rosalií. Když zemřel, tak jeho živnost převzal Václav, což byl tatínek budoucího spisovatele Václava Beneše Třebízského. A na toho čekala zase ta krejčovina.

Krejčí, krejčí, krejčí,
ještě jednou krejčí,
zlámal si jehličku,
a to tu nejtenčí.

O Vánocích, když mu byla 22 léta, Václav upadl a poranil si nohu. Tím se jeho obtíže s chůzí ještě zhoršily. Kulhal pak celý život. Studená místnost, ve které spal, jeho neduhům neprospívala, a tak, když se mu nemoc kloubů silně zhoršila a měl i píštěle, musel na léčení do Teplic. Kvůli nemoci musel také opakovat druhý ročník teologie. V lázních dost trpěl – jednak kvůli německé společnosti, a pak také některými předepsanými kúrami (například koupelemi ve studené vodě). O následujících prázdninách se léčil Václav Beneš v Mariánských Lázních. Léčení částečně pomohlo, ale od té doby měl v důsledku nemoci kratší jednu nohu.

Jinak doma šla s krejčovinou ruku v ruce chudoba. I strach ze smrti byl v té třebízské chalupě stále přítomný. Ona jim ta paní Zubatá vzala před Václavem dva chlapce, a také další sourozenci, bratr a sestra, brzy zemřeli.
O to větší strach měli o Václava; tím spíš, že v něm nebylo zrovna síly nazbyt. A tak si ho raději hlídali doma. Ze sousedství chodili za ním, a aby je v chalupě udržel, vyprávěl jim tatínek… no nejrůznější příběhy a pohádky to byly, a krejčí Beneš, ten uměl vyprávět! Přečetl hodně knih, měl výbornou paměť a při svém řemesle hodně přemýšlel. Děti měl rád, celá ves mu říkala »strejčku«, a sousedky mu rády svěřovaly své děti do ochrany.

„Václav byl sice těla slabého, ale nadání mu nechybělo,“ píše se v knize Petra Kovaříka. Což o Václavovi tvrdil skoro stejnými slovy i jeho učitel Václav Kytka: „Malé tělo, ale velký duch v něm vězí.“ Otec (přestože původně počítal s ním, že synek převezme krejčovskou živnost, jak jako generace před ním) mu nedovedl odříct další studium. Václav pak docházel denně, hlavně pěšky, do gymnásia ve Slaném, vzdáleného čtyři hodiny cesty. Čtyři hodiny cesty tam, čtyři hodiny nazpátek. Na tuto dobu vzpomínal s dojetím i obdivem i jeho tehdejší spolužák Jaroslav Vrchlický. Máme je pohromadě nejenom na fotografii sekundy slánského gymnásia. Pravda, je–li na ní čtyřiadvacet dětských tváří, jsou s jejich identifikací trochu problémy, ale první v řadě zleva – což bylo úplně na zemi před budovou školy – sedí způsobně Václav Beneš – zatímco jeho kamarád Emil Frída (později znám jako Jaroslav Vrchlický) se bohémsky rozvaluje vedle něj. Po škole se však dostali dohromady ti dva nerozluční kamarádi až po letech. Emil na svého spolužáka mnohem později vzpomínal:

Jaroslav Vrchlický v mládí

„Byl to malý hoch dobrácké tváře a nesmírně krásných modrých očí, jemný v chování, bodrý a dobrosrdečný. Nosíval zpravidla kalhoty do vysokých bot, přes ramena měl velkou koženou tašku, ve které měl školní knihy a svačinu (jež byla dle všeho i obědem – dva krajíce černého chleba s jamkou uprostřed, kde měl uschovánu pomazánku nebo sýr. Přes oběd býval Beneš v koleji, byl přespolní a chodil domů až po odpoledním vyučování. Kus cesty jsme šli spolu, bydlel jsem v ulici, kudy Beneš vycházel z města. Pamatuji se dobře, jak v zimních krátkých odpolednách bylo mi podivně kolem srdce, když já už byl doma, a on teprve na začátku své daleké cesty.“

„V Třebízského osudu měla svoje místo i Marie Šarochová, jeho sestřenice z matčiny strany,“ píší v životopise Beneše Třebízského jeho autoři dr. Josef Šach a dr. Josef Stuchlý. „Marie byla jeho studentskou láskou. Tichý, pohledný student milé povahy se lišil od svých vrstevníků, a ve venkovském prostředí, kde si byli mladí velmi blízcí, musilo nakonec mezi Mariánkou (jak se jí všeobecně říkalo), a Václavem vzniknout hlubší přátelství, pokud nemluvíme rovnou o lásce. Mariánka byla inteligentní, sčetlá, půvabná dívka s bohatými hnědými vlasy a s Václavem si rozuměla. Student Beneš musel v sobě probojovat těžký boj. Pro národní buditelství se mu kněžské povolání zdálo být nejpříhodnější.“

Původní piaristická kolej na slánském Masarykově náměstí, dnes sídlo městského muzea a knihovny

Důvod však vězel nejenom v ideálech vlasteneckých. Ve čtvrtém ročníku bohosloveckého semináře se vydal do Třebíze, aby se poradil s matkou o vztahu k sestřence Marii. Když už se blížil k domovu, uviděl svou matku klečící ku kamenného křížku za vsí. Právě se zdvihla, a když se pozdravili, řekla mu radostně: „Právě jsem se modlila za tebe, aby ti Pán Bůh dal zdraví a sílu a abys byl hodným a vzorným knězem.“ Aby se stal knězem. Své rozhodnutí zaplatil osobním štěstím.“ Nemělo smysl už vlastně cokoli říkat, a už vůbec ne, proč vlastně přijel domů. Vrátil se do semináře a v červenci téhož roku byl vysvěcen na kněze. Když své rozhodnutí sdělil Mariánce, nebylo ani jí lehko smířit se s osudem. Z té doby je asi stříbrný prstýnek, chovaný ve slánském muzeu. Marie jej věnovala Václavovi.

Tatínek dopřál svému synovi mnohem víc, než ten mohl kdy doufat, totiž studium v semináři v Praze. Už po maturitě se mladý Beneš rozhodl pro kněžství. Život v semináři znal do značné míry už za pobytu v konviktu, kde se stýkal s bohoslovci. Teď se však musel podrobovat mnohem přísnější kázni. A také studia mu přibylo, jenomže otec se synova vysvěcení nedočkal, zemřel půl roku před touto událostí, na kterou se tolik těšil. Po kněžském vysvěcení se stal Beneš kaplanem v Litni. Krajina kolem ho velmi zaujala. Nejvíc ho vábil nedaleký hrad Karlštejn. Ten se v jeho pozdějších povídkách objevoval nejčastěji. Kraj to byl opravdu líbezný, ale Benešův začátek v Litni nebyl dobrý začátek. Onemocněl zde těžkým zápalem plic. Někde musel prochladnout – bodejť, když mu byla přidělena malá, studená komůrka, jejíž okno se plazilo skoro u země. Vcházelo se do ní dolů po třech schodech. Pro postonávajícího Beneše se vůbec nehodila. V mrazivém předvánočním čase byl kaplan Václav poslán farářem, aby vysvětil kapličku v polích za Litní. Doma se mu v nevytopeném pokojíčku přitížilo natolik, že si ho maminka musela odvézt domů do Třebíze, aby se o něj postarala. (Přitom za ním – sama, z Třebíze až do Litně – došla pěšky.) Internet mi spočítal, že dnes by ta trasa měřila nejméně 57 kilometrů.

Jan Vilímek: Václav Beneš Třebízský

„Víš–li pak, že farář, když jsme odjížděli, chtěl po nás revers, že jsem byl ve velmi dobrém zaopatření ve všem možném ohledu, že jdu jedině ze své vůle a z vůle své matky a na radu lékaře?“ napsal Václav Beneš v dopise svému příteli. „Pomyslel jsem si leccos a podepsal jsem, i matka musela podepsat.“ Bylo mu asi dost zle. Do Litně se už nevrátil. Marodil několik měsíců. „Lékař říká neustále, že prý už je dobře, ale já cítím jinak. Mám dosud nesmírný kašel a tíži na prsou a pak na levé straně když byly plíce nejvíce chyceny.“

A jak bylo s psaním Václava Beneše z Třebíze? Málokoho napadlo, že to je právě on, který se skrývá pod pseudonymem Václav Beneš Třebízský. A ke všemu tu byl ještě jeden Václav Beneš, též literát, který si taky zvolil pseudonym – Václav Beneš Šumavský. Je fakt, že on se svým jménem a stoupajícím věhlasem rozhodně nechlubil, chtěl zůstat v pozadí, a kupříkladu jeho někdejší kamarád z gymnásia Jaroslav Vrchlický se o literární tvorbě Beneše Třebízského dověděl až po letech: „Minula léta, a já ztratil docela Beneše z paměti. Nevěděl jsem ani, že Beneš roste ve výborného novelistu, nenapadla mne totiž, že oblíbený již povídkář byl onen můj slánský spolužák. Tu jednou odpoledne se hlásil ke mně v kanceláři české techniky mladý velebníček. Táž malá postava, tytéž zářivé, dobré oči… Úsměv jeho byl pln kouzla a dobroty. Hlásil se ke mně jako ke spolužákovi, měl srdečnou radost, že jsme se našli po letech. Přijel tenkrát do Prahy z Litně, kde kaplanoval; nebyl valně spokojen a vyjednával v Praze i jinde, jak by lépe zařídil svůj život, aby se mohl cele oddati činnosti literární.“

Logo

Jak řečeno, Litni se Václav Beneš Třebízský vyhýbal obloukem, a tak byl docela rád, když ho přeložili do Klecan u Prahy, nedaleko Roztok nad Vltavou. Tento pobyt byl mnohem šťastnější ani ne tak proto, že by jako kaplan měl méně práce, ale protože zde nalezl skutečného přítele i druhý domov v rodině správce velkostatku Josefa Janáčka. Pro Benešovu literární tvorbu to byla nejšťastnější doba. „Je jisto, že psal rychle,“ uvedl o něm literární historik profesor Jaroslav Vlček: „Hned první Benešovy povídky se zalíbily, objednávky se rychle množily, redaktoři začali závodit o Benešovu přízeň; a na podrobná studia starých dob, míst, společnosti, mravu, idejí a duší nezbývalo času; nehotová vypracování po kusech, na týdenní pokračování, do několika listů najednou, v rukopisech takřka ještě mokrých putovala do tiskáren – a zatížený souchotinář, jehož vášnivý způsob práce byl podmíněn celou jeho bytostí tělesnou i duševní. Chvat, nepropracovanost, umělecká nevyzrálost vnitřní i vnější jsou patrny na Benešových zejména rozměrnějších výtvorech.“

Ale pan profesor Vlček ke svému kritickému hodnocení Benešova psaní nezapomněl dodat: „Je rovněž jisto, že Beneš Třebízský spěl za cílem jiným nežli pouze uměleckým. Chtěl národnostně probouzet, uvědomovat, minulostí poučovat přítomnost, vychovávat.“ Teď se mohl volně probírat starými archivy, obecními a farními kronikami, dával si dohromady to, co si pamatoval z dědova a otcova vyprávění, z večerních besed v rodném domě, z hovorů se sousedy. Trpělivě (jak to uměl snad jenom on) naslouchal vyprávění různých venkovanů, se kterými se během života a kněžské práce potkal. I když byl Václav Beneš Třebízský kněz katolický, nepokrytě sympatizoval s husitským hnutím a se selskými bouřemi. Obhajoval i rok 1848, Jana Husa, káral chyby katolické církve, bělohorskou porážku považoval za největší neštěstí národa. Jeho obdiv k husitům rozhodně nebyl církvi příjemný. Arcibiskupskou konsistoř velice rozčilovaly jeho fejetony v Národních listech, do kterých přispíval za podpory Jana Nerudy. Církev mu kladla do cesty překážky, jeho kněžská kariéra stagnovala, uložené církevní povinnosti narůstaly a bránily mu v literární činnosti. K jeho dvěma farám patřilo několik vesnic a duchovní služba Třebízského hodně vyčerpávala. Při kázáních se však snažil ve farnících povzbuzovat vlastenecké smýšlení.

Dobový snímek spisovatelovy pracovny na klecanské faře

Psal čtyři hodiny denně. A v jednom ze svých dopisů si postěžoval: „Přicházejí dopisy a žádosti o rukopisy ze všech stran a dá práci již jen to odpovídání. A což když chce člověk alespoň trochu vyhověti!…!“ Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval, měl pětatřicet let a byl to těžce nemocný muž. Lékaři ho poslali na léčení do Mariánských Lázní (což byl naprostý nesmysl, protože těžkou tuberkulózu nelze v těchto lázních kurýrovat). Když se vrátil z jedné lázeňské procházky, postihlo ho silné chrlení krve, které až zbarvilo dláždění na ulici. Lékař sice chrlení zastavil, ale pacienta z bezvědomí neprobudil. Když začal vnímat, dali mu první svazek jeho Sebraných spisů. (Aspoň nějaká radost.) 19. června lékaři uklouzla neopatrná poznámka, že se snad začínají ukazovat známky zánětu plic. Pacienta, který vše slyšel, ho rozrušilo: „Jsem tak mlád a mám tolik krásných věcí v hlavě, jež chci českého lidu napsati. Ach, nedejte mi umřít.“
Zemřel k ránu 20. červnu 1884.

Jaroslav Vrchlický: Václav Beneš Třebízský
Čech, člověk, kněz – vše v krásném souzvuku,
vše srdcem pojato a posvěceno,
a život plný práce bez hluku,
a láska i těch malých v sladké věno,
v svých dílech pomník,
v srdci lidu jméno,
vždy vlídný úsměv pod šedivou skrání
a pozdním časům ještě požehnání,
nelze dáti ani.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související