89. schůzka: Braniboři v Čechách

„K neřestem a ohavnostem, provázejícím vždy a všude vítězného v zemi nepřítele, připojily se tenkráte i lakota ošemetných přátel, rozbroje a záští domácí, a k dovršení hrůzy ještě i mimořádné jevy v přírodě, všeobecný mor a hlad neslýchaný...“

Porážka české armády na Moravském poli byla tak jednoznačná, tak krutá, tak zdrcující, že Rudolf Habsburský mohl část svých vojů klidně poslat domů, a s tím, co mu ve zbrani zbylo, tak rychle okupoval Moravu a nenarazil přitom na vojenský odpor. Taky se říká, že tu Moravu obsadil Rudolf bleskově proto, aby odtud vystrnadil Kumány, sloužící v uherském vojsku. "Ti začali již zabíhati loupežně až k Drnholci, ba až k branám znojemským - jest se domýšleti, že král nechtěl míti tak divokých účastníků oné kořisti, které jemu v Moravu nadíti se bylo."

Na jedné straně byla Morava snad uchráněna nájezdů Kumánů, o kterých se říká, že byli ještě pohané, na straně druhé si to říšští okupanti vynahradili. "Nestačilo nepřátelům plenění, ale dávána v požeh města i vesnice kamkoli přišli, a ubohý lid nadto jímán, aby se šacoval. Tak obráceno v popel a sutiny věno královen českých městečko Pohořelice, a mnohé vsi klášterů kounického, oslavanského i rajhradského."

Zlou dobu však zažily i Čechy. "Po ubití krále Otakara vrátili se Čechové neslavně domů," uvádí kronikář zbraslavský, "a za krátký čas začali pustošiti vlastní zemi loupežemi a požáry. Je totiž u tohoto našeho národa velmi špatný zvyk (nebo spíše ta zkaženost), že když spěšně táhne proti nepřátelům nebo snad se od nich vrací, s chvatem pustoší vlastní zemi krutěji než nepřítel, a ten, kdo měl býti odrážečem nepřátel, stává se svých sousedů nepřátelským pustošitelem."

Někde mezi Oslavany a Rosicemi (tedy směrem na západ od Brna) zbudoval Rudolf Habsburský svůj hlavní stan na Moravě. Tam za ním taky přišli (koncem září to bylo, měsíc po bitvě) zástupci všech moravských královských měst a taky biskup olomoucký a pár moravských pánů, a on, tedy římský král, vtělená dobrota, "přijal je na milost, nakládal s nimi jako se svými věrnými a propůjčoval zejména městům všeliké svobody." Tam někde nad řekou Oslavou to muselo být, když mu hlavou bleskla taková... no, nikoli nová, leč stále zajímavá myšlenka: Co takhle odtrhnout Moravu od českého státu natrvalo?... Co takhle darovat ji některému z mých synů?

"Brno pak, jež jej s velikou ctí u sebe vítalo, prohlásil za svobodné město říše římské (tedy něco na ten způsob, jako že ke království českému aniž markrabství moravskému již nepatří), čímž objevil úmysl změniti dosavadní poměry koruny české k oné říši tak, aby moc česká navždy ochromena byla." Stačilo málo a mohlo se to stát. Dokonce bez odporu, ale vítězný Habsburk to neudělal. Spokojil se s tím, že si Moravu ponechal na pět let. Jako odškodné... Důchody z ní plynoucí prohlásil za válečné reparace, kterými si hojí utrpěné válečné škody. Do Čech se zatím nevydal. Do Čech jenom psal: "Připojte se k nám a ke svaté říši plnou věrností, a my pak obmyslíme vás hojným počtem darů milostných."

A co se zatím dělo v Čechách? "Vzešel jest strach veliký a zmatek. Všichni urození odpůrci Přemyslovi vrhli se na královské statky a ohněm a mečem šli za mstou a sobeckým ziskem." V celé zemi se nenašel nikdo, kdo by zjednal pořádek. Nebo že by se o to aspoň pokusil. Byla tu sice královna Kunhuta - tu však soudobí letopisci ji obviňovali, že to byla ona, kdo vehnal Přemysla po konfliktu s Rudolfem. "Královna česká byla mnohokráte prokleta, že nenechala žíti krále Otakara v míru s králem Rudolfem." Jestli to byla pravda, kdo ví. To se dá těžko vystopovat, nakolik mohla Kunhuta zasahovat do politiky, nakolik dal Přemysl na její názory. Je však jisté, že se energicky postavila do první řady těch, kteří se snažili co nejvíc zmírnit následky té tragické bitvy. Pozvala do Čech svého synovce Otu Dlouhého, markraběte braniborského, aby se ve jménu vdovy ujal správy království...

On měl vlastně českou zemi uchránit před vítězným Habsburkem. "Ovdovělá královna Kunhuta volala především sestru Otakarovu Boženu, markraběnku braniborskou, sobě k radě a k pomoci, připomínajíc, že nebožtík manžel její, když ubíral se do poslední své výpravy, především jí a synu jejímu Otovi (příjmím Dlouhému), markraběti braniborskému poroučel zemi a rodinu, ba i duši svou těm, ke kterým měl prý hojnější důvěru mimo všecky lidi." Přemysl svěřil svému synovci Otovi také poručnictví nad svým nezletilým synem Václavem (tomu bylo v době bitvy sedm let). Ota rád a rychle do Prahy přijel. (Rádi věříme, že rád.) Královna byla přesvědčena o Otově čestnosti. Ale brzy měla poznat, jak chamtivý a sobecký tvor se to přihnal do Čech, jaký ziskuchtivý ničema se stal Václavovým poručníkem... "Když Ota Dlouhý přitáhl do Čech se čtyřmi sty jezdci obrněnými a přiměřeným počtem pěších bojovníků, jeho počínání sobecké a násilné poučilo brzy jak královnu, tak i Čechy vůbec, že od něho nebylo jim očekávati spasení."

Situace v Českém království musela být opravdu na pováženou. Něčemu takovému se v dnešním slovníku říká rozvrat, destabilizace, chaos. Bylo to všechno mračně beznadějné. V táboře panstva plnou silou propukly vášně, které předtím autorita krále přece jenom tlumila. Teď, když se mrtvý Přemysl nemohl bránit, proměnila se stará nepřátelství v jednostrannou odvetu. Pánové ze Žamberka se zmocnili Tachova. Vítkovci zaútočili na České Budějovice. Vzápětí srovnali se zemí klášter Zlatou Korunu. I jiní si vyřizovali staré účty - s panovníkem anebo mezi sebou navzájem.

Ota Braniborský se dostavil do Prahy v září 1278. Pár dní po jeho příchodu došlo mezi ním a královnou k roztržce. Královna opustila Hrad nalezla útulek kdesi na Starém Městě. Dlužno dodat, že se to stalo v situaci čím dál zauzlenější. Aby toho nebylo dost, objevil se v Praze ještě jeden samozvanec, další bratranec sedmiletého prince Václava - Piastovec Jindřich Vratislavský. Taky si chtěl něco urvat z té bohaté kořisti. Měl tu nejlepší snahu a předsevzetí (urvat si), ale narazil na kohouta, který na českém smetišti byl jako první a tím pádem se tu cítil jako pán - tedy na Otu. Ti dva si vjeli do vlasů a čeští páni se taky rozdělili do dvou táborů, podle sympatií k tomu či druhému. A akutní nebezpečí nového krveprolití bylo na světě.

"Rudolf, dozvěděv se ještě na Moravě o hrozícím jemu z Čech nebezpečí, rychle volal k sobě z Rakous a Němec nové zástupy branné, s kterými potom, asi v druhé polovině října vtrhl do Čech k Habrům, k Vilémovu a k Čáslavi; ležení jeho prostíralo se nakonec až k Hoře Kutné a ke klášteru sedleckému." Ota Braniborský se totiž svého lenního pána nezalekl a se svou pidiarmádou se mu postavil do cesty kdesi u Kolína. Muselo to být opravdu na ostří nože, když se ve své moravské okupační selance římský král rozhoupal a rozhodl se vojensky zasáhnout. A v tomhle momentě se před Rudolfem zčistajasna objevila královna-vdova Kunhuta. Bylo to v klášteře sedleckém, na dohled od Kutné Hory, který přivítal tu dvojnásobně královskou vzácnou návštěvu.

Česká královna musela být opravdu v zoufalém postavení, když vyhledala útočiště u člověka, ve kterém právem spatřovala hlavního viníka smrti svého manžela (když už to nepojmenujeme nějak jinak a ještě tvrději). Stála před ním a přijímala ochranu pro sebe i děti od vítěze na Moravském poli. "Zdálo se, že nová bitva měla rozhodnouti osudy české. K té však tentokrát již nedošlo. Tuším, že žádná z onou stran, co do moci válečné sobě rovných, nechvátala svěřiti sebe nejisté přízni bohyně Bellony." (Pokud někdo není přímo klasicky vzděláni jako František Palacký - Bellona byla římskou bohyní války.) Ani jedné ani druhé straně se do bojování nechtělo. A kde není bojechtivost, je na místě vyjednávání. (Vyjednávání je vždycky na místě.)

Mírových rozhovorů se zúčastnil král Rudolf a markrabě Ota Braniborský a také česká královna Kunhuta i se svým synem (není ovšem známo, jak Václav do té konference zasáhl), a ještě biskup Bruno a tyrolský hrabě Menhart a strýc Oty Braniborského někdejší úhlavní Přemyslův nepřítel, salcburský arcibiskup Fridrich. "Již z tohoto složení soudu jednatelského nebylo lze dobře tušiti ani královně, ani Čechům." Jednalo se v Čáslavi a jednalo se dlouho - nejméně dva měsíce. A výsledek: Pět bodů úmluvy.

Rudolfova vojska do Čech pospíchají.
Bramburský markrabě, který věrně hájí
zájmy královice, dříve tam však přijde,
a tak ustoupí zas Rudolfovi lidé.
Královice Vaňka, jenž byl z jeho přízně
Bramburk do Sas veze, zem spravuje řízně.

Ono se to snad Dalimilovi líbilo, co se tu dělo... "Zem spravuje řízně..." Dalimil je kapitola sama pro sebe. Je zaujatý. Objektivita opravdu není jeho silnou stránkou. Vraťme se ale k té úmluvě. Bod číslo jedna:

"Poručnictví nad králem Václavem a království jeho českým svěřuje král Rudolf na příštích pět let markraběti Otovi Braniborskému." Bod číslo dvě: "Markrabství moravské ponecháno také na pět let králi Rudolfovi, náhradou za útraty jeho válečné." A jsme u třetího bodu. "Vratislavskému knížeti Jindřichovi (vida, i na toho se dostalo) odevzdána župa kladská k užívání doživotnímu." A jsme u čtyřky: "Český král Václav II. bude oddán s Gutou, dcerou krále Rudolfa, a Rudolfův syn Rudolf s Anežkou, Václavovou sestrou." A ještě pětka: "Otík, mladší bratr Oty Braniborského, s další dcerou Rudolfovou zasnouben býti má." Na všechny se dostalo. "Dobrá věc se podařila..."

Začátkem roku 1279 se konala v Jihlavě svatba mezi českým a rakouským královským rodem. Rudolf se tam vypravil se svými dětmi Gutou a Rudolfem, Kunhuta zase s Václavem a Anežkou. Opravdu to nebyla besídka mateřské školky, ale svatební obřad. Vlastně hned dva. "Ačkoli snoubenci obojí byli v stáří nedospělém, Václav a Guta aneb Jitka teprve v osmém, Rudolf a Anežka v desátém roce věku svého, biskup basilejský nicméně obřady slavnostními oddal je již k pravému manželství sobě vespolek." A ještě rozmarný dodatek: "Provozovány při tom hry rozmanité, i slavné turnaje čili sedání, v nichž vynikali prý Čechové zručností nad jiné národy."

Habsburk to zkrátka vymyslel dobře. On skutečně potvrdil svůj velký um, předvídavost a nakonec i velkomyslnost. Že se habsburské a přemyslovské děti navzájem vezmou, ale kromě toho vyměřil vdově po Přemyslovi slušný důchod z korunních zboží na Opavsku a přijal ji i děti pod ochranu. Ještě před několika měsíci byli ti dva rivaly na život a na smrt, teď první z nich na vrcholu moci a druhý přičiněním toho prvního v rakvi, a přitom se ve svých dětech měli nakonec setkat, a to dokonce v pokrevním příbuzenství, ve dvojnásobném sešvagření. Který z jejich vnuků bude víc Přemyslovec, a který víc Habsburk?

"Generální poručník pana Václava, jasného knížete království českého." Ota Braniborský s dychtivostí sobě vlastní si pěkně vylepšil svou pečeť. Mnohé jiné si Ota vylepšil. Především svou pokladnu. Naše národní tradice si Otovo poručníkování zachovala v paměti jako dobu vydírání země cizincem. Zprávy z té doby jsou útržkovité, často si odporují - jenom stěží si dokážeme udělat nějaký obraz skutečného bídy a utrpení. On ale fakt, že na konci braniborské okupace vypukl v Českém království hladomor, považovaný za vůbec nejhorší v časech středověku, tak ten fakt mluví za všechno.

O čem dochované doklady vypovídají? O tom, jak braniborské posádky vyjídaly vsi a kláštery a jak drancovaly. O tom, jak Ota nejenom trpěl vývoz drahocenností do ciziny, ale jak se jej sám aktivně účastnil. O tom, jak loupeživé tlupy působily rozvrat ještě daleko větší než braniborská armáda, protože překračovaly hranice a loupily na vlastní pěst. O tom, jak Ota usnadnil kořistnictví svým lidem (správním úředníkům a vojákům) hlavně tím, že se v Praze ani v Čechách takřka nezdržoval. O tom, jak anarchie umožnila boj všech proti všem a každého proti každému... na tom nese vážný díl viny i česká šlechta, protože se všeobecného loupení se vší pílí, iniciativou a brutalitou účastnila.

"Celá země, vydaná nebezpečenstvím, se hubí ohněm a loupežemi; vesničané utíkají se do tvrzí, protože ti, co chodili mimo hradby, zakoušejí rozličná protivenství a hynou. Ale i v opevněných místech může zřídkakdo bydliti v míru, neboť ježto ďábel rozněcoval vnitřní války, ti, kdož svorně tu spolu pijí a hodují, brzo se v náhlé jakési zběsilosti vzájemně pronásledují a zabíjejí, loupežné útoky a drancování se většinou opětují a náhle se celá země stala pustou a neschůdnou. Království kvílilo a zemdlelo, a sotva bylo možno najíti jednoho z tisíců, kdo by žil v míru. Dědiny hynou, města scházejí a hrady, vzájemně se ničíce, upadají. Boháče zajímají, chudáky pobíjejí, mladíky i dívky, starce s mladšími bídně utlačují, pocestní přestali choditi cestou a zarůstající tráva přeměnila bezpečné cesty v pustinu..."

"Království kvílilo a zemdlelo..." ta slova si opat a kronikář Petr Žitavský vypůjčil z Proroctví Izaiáše proroka, ale jinak nemusel líčit žádné biblické hrůzy... Docela mu stačil pohled na ty reálné. (Lidstvo je zřejmě nepoučitelné. Odmysleme si konec století 13., nahraďme si České království jiným zeměpisným pojmem, a třeba i v Evropě, a vyjde nám stejný vzorec nesnášenlivosti, nenávisti, násilí i ve století dvacátém či dvacátém prvním:) "Když se vůbec začínaly díti tyto věci, jali se při vhodné příležitosti pleniti České království i ti, kdož krátce předtím byli zvyklí pásti kozly, péci chléb a spravovati staré škorně, aby si vydělali na živobytí. Rolník se odívá, zbrojí a bojuje, uškodit hrozí; ten, kdo pásával vepře, teď zuřivě poroučí jiným..."

Braniboři brzy narazili. Museli narazit. A to hlavně, když sáhli na majetek církve. Že na něj sahali bez jakýchkoli skrupulí, o tom svědčí zpráva z kláštera na Ostrově, na soutoku Sázavy s Vltavou: "Němci, vypudili a vyhnali a vyvlékli za krky mnichy z Ostrova. Přebývali v klášteře šest neděl a vyjedli všechno živobytí, jež bylo získáno k potřebě mnichů, kteří tam konali služby Boží a nepřestávali se k Bohu modliti za dobrodince a spasení živých i mrtvých. Ve dvaceti čtyřech vsích toho kláštera vyloupili všechno movité i nemovité tak, že se nenalezlo ani chloupku, ani zrna." V honbě za penězi vnikli Braniboři násilně i do svatovítské pokladnice.

Velké pohoršení způsobilo jejich neurvalé chování k duchovním osobám. Novému pražskému biskupu Tobiášovi z Bechyně odepřeli ve svatovítském chrámu sloužit slavnostní mši. Co na to "generální poručník" Ota? Většinou u nás nepobýval. Staral se o svoje věci na severu, v Braniborsku. A domácí vláda? Byla vůbec nějaká? Stěží lze mluvit o vládě, která nevládla, ale jenom s pomocí svých posádek a některých šlechtických spojenců dbala o udržení moci v zemi. Snad jenom německé měšťanstvo českých měst, hlavně Prahy, dočasného pána království uznávalo.

Byl tu však ještě Václav... Budoucí český král. Dítě. V době okupace Braniborů mu bylo sedm až dvanáct let. Zatím je spolu se svou v matkou v péči pražských měšťanů. "Markrabě, chtěje bezpochyby mladého Václava, co poručík jeho, míti v moci své, vykoupil ho sobě od měšťanů pražských, zapsav jim prý několik vesnic k držení dědičnému." Byl to zřejmě pro Pražany dobrý byznys, prodat to královské dítě... "V noci před svatého Pavla na víru obrácení - 25. ledna 1279. roku - kázal Ota lidem svým nenadále vzbudit královnu i syna jejího a nehledě na jejich vzpouzení se, třebas i v nedostatečném oděvu, posaditi na připravený vůz a v čiré noci a kruté zimě odvézti co nejrychleji na hrad Bezděz na Boleslavsku."

Ta eskorta české královny a jejího osmiletého synka na nedávno postavený, králem Přemyslem založený hrad, uprostřed skoro liduprázdné krajiny na severu, bylo něco, co Václava II. nutně poznamenalo na celý život. Děcko, které bylo zvyklé žít odjakživa v přepychu, v komfortním prostředí, uprostřed pozornosti, se najednou ocitá v pustině, v tichu a v podmínkách víc než skromných. Je vlastně v internaci. Vězeň na Bezdězi...

Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí...