885. schůzka: Příběh okřídleného šípu

Škoda sledoval se sympatiemi vítězné tažení parního stroje, ale dobře věděl, že jemu chudoba nikdy nedovolí, aby se na něm aktivně podílel. Možná v budoucnu… jeho synové. Kdo ví. Osud však zamíchal kartami úplně jinak. Nejstarší František stejně jako mladší syn Jan sice vystudovali za těžce odříkané peníze ve Vídni, jenomže oba si vybrali (dlužno dodat: překvapivě) medicínu. Novou naději vzbudila (v teď už bývalém zámečníku Škodovi) další generace. Vnuk Emil. Ten se narodil 19. listopadu 1839 v Chebu. Maminka se za svobodna jmenovala Říhová. Emil totiž odešel studovat na techniku, nejprve do Prahy, později do krásného německého města Karlsruhe. To už rodina váženého lékaře nebydlela na plzeňském předměstí, dokonce nežila v západočeské metropoli vůbec. Nejprve se přestěhovala do Chebu a později do Prahy, kde její hlava zakotvila ve vysoké funkci zemského medicinálního rady. Pro otce Emila Škody však byl úspěch v povolání slabou náplastí na rány, které utržil. Ztratil totiž postupně obě manželky. Neutěšilo jej ani překvapivé vyznamenání, nejnižší šlechtický titul s právem dědění. On (i jeho potomci) se teď mohli podepisovat „rytíř Škoda.“

Škoda v pátém semestru studia přerušil a narukoval do armády. Nemusel, šel do ní dobrovolně. Zúčastnil se bojů v Itálii, vážně však onemocněl, kvůli trvalými žaludečním potížím se vrátil do civilu a dokončil strojařinu. Mimochodem (aniž to tušil) válečné zkušenosti se mu jednou výtečně (v jeho pozdějším podnikání) vyplatí. Inženýrský diplom si odvezl z vysoké školy technické v Karlsruhe; poté sbíral praktické zkušenosti v brémských loděnicích a v magdeburských ocelárnách. V sedmadvaceti letech se vrátil do Čech. Nikoli dobrovolně. On zrovna vypukl (v šestašedesátém roce) prusko–rakouský válečný konflikt a Škoda se dožil nemilého překvapení: říšské ministerstvo války ho jako rakouského občana nemilosrdně vypovědělo ze země.

To byl škrt přes rozpočet, protože Emil původně o návratu domů neuvažoval. V Praze ho čekalo další překvapení: otec mu dojednal místo v plzeňské strojírně Kristiána Arnošta hraběte Valdštejna. Tam prý bude v závětří, dokud se válka nepřežene, a jako vrchní inženýr nového závodu se ledacos naučí.
Oběma Valdštejnovým závodům – staršímu v Sedlci i novému v Plzni – vládl dosud ředitel František Belani.

Ten se však rozhodl, že se zařídí sám pro sebe, což znamenalo založit vlastní továrnu na břehu řeky Radbuzy (to místo se dodnes jmenuje Belánka). Bylo však zapotřebí najít za sebe náhradu, a nezkušený mladý inženýr přišel Belanimu právě vhod. Důvod? Bylo jasné, že v Plzni přežije jenom jeden strojírenský závod, a to musí být ten, který řídí ostřílený starý vlk. Emil Škoda brzy zjišťuje, že nový podnik trpí velice nezájmem svého majitele, hraběte Valdštejna. Jemu však už přirostl k srdci, a proto se rozhodne k riskantnímu kroku. Roku 1868 hraběti nabídne, že plzeňský závod odkoupí. Sto tisíc zlatých na dřevo. Dalších osmdesát ve splátkách. Tolik peněz pohromadě mladý inženýr samozřejmě neměl, musel hledat podporu. U své nastávající… Hermíny Hahnenkammové – její dědeček Jan Hahnemkamm založil v Plzni velmi úspěšné povoznictví – v době největšího rozkvětu měla firma na dvě stovky koní a zajišťovala dopravu do všech důležitých míst západní poloviny Čech.

Hahnenkammové však jasnozřivě (tedy hlavně včas) pochopili, že koně nemohou soupeřit s ořem ocelovým, firmu zrušili a rozprodali ji v dražbě (což ovšem řada jejich současníků vůbec nepochopila a soustředila se na vymýšlení pomluv). Takže Emilovi se sňatkem dostalo nejenom manželky, ale jejím prostřednictvím i bohatého věna… Leč nejenom. Jako v pohádce přichází na pomoc strýček. Nikoli z Ameriky, ale z císařské Vídně. Pan profesor Josef Škoda. Byl ještě úspěšnější než jeho starší bratr Jan (Emilův tatínek). Pan profesor, věhlasný internista, označoval sám sebe za „plzeňského Čecha“. Psal se důsledně s háčkem nad „S“. Stal se váženým a bohatým profesorem vídeňské university. Když se dozvěděl, oč jeho synovec usiluje, převedl na jeho konto rovný milion zlatých na účet u nejsolidnější rakouské banky, u Creditky. (On není strejda jako strejda. Tenhleten byl prostě milionový.) Těšilo ho že pomáhá naplnit jeden fantastický sen, který se zrodil v malém zámečnictví na plzeňské periferii. 12. června roku 1869 se (za 162 642 zlaté) narodila Škodovka.

Po několika letech málem došlo na varování předsedy Měšťanského pivovaru v Plzni (a druhého z dědečků Škodovy ženy Hermíny) Václava Minwalda. (Ten vnuččina manžela jaksi nebral, považoval ho za podnikatelského dobrodruha.) Nastaly potíže, které byly vyvolány hospodářskou krizí. Jenomže ctižádostivý mladý muž je překonal a tak se Škodovka zařadila k několika strojírenským závodům v Rakousku–Uhersku, které se (po odeznění deprese) rychle zapojily do industriálního rozvoje a pomohly dovršit průmyslovou revoluci Evropě. Podnik začínal se třiatřiceti dělníky. Když zahájila ocelárna, pracovalo jich tam na dva tisíce. Za válečné konjunktury roku 1917 jich Škodovka zaměstnávala na 30 000. S mocnou finanční podporou kráčely Škodovy závody od úspěchu k úspěchu, zatímco Belaniho továrna připadla věřitelům.

Ing. Emil Škoda byl především vynikající technik, současně i výjimečná osobnost. Charakterizovaly ho obrovská pracovitost a schopnost činit na první pohled nečekaná rozhodnutí. Dovedl intuitivně odhadnout situaci a vystihnout možnosti, které nabízelo složité pletivo hospodářského a politického života. Mezi zaměstnanci byl přitom velmi oblíbený. Tradovalo se, že každého z nich znal. Byl v dobrém vztahu s kvalifikovanými dělníky a mistry.

Uměl ocenit práci a řemeslo ctil. Jako šéf byl ovšem pedant. Zaměstnanci to s ním neměli jednoduché. Ne snad, že by byl tvrdý, to ne, ale… netrpěl odbytou práci, a nesnášel zatuhlé myšlení. Sám přicházel s technickými zlepšováky, stál prakticky u každé akce, každé zakázky, všechno kontroloval, hlídal každý šroub. Ve svém podniku žádné národnostní konflikty netrpěl. „Děláš? Děláš! To mi stačí.“ Tento bývalý rakouský důstojník měl kupodivu i velice vyvinuté sociální cítění. Už roku 1871 zřídil Penzijní spolek pro techniky, úředníky a dílovedoucí. Jeho projekt Dělnického penzijního spolku uskutečnil jeho syn během první světové války.

Osobně řídil provoz, a dokonce se o něm říkalo, že chce být u všeho, nebo aspoň o všem rozhodovat. Vyžadoval, aby se velcí šéfové zabývali jen klíčovými záležitostmi ekonomiky, financí a celkové podnikové koncepce, zatímco ředitelům jednotlivých technických úseků byla ponechávána značná volnost. Práce pro něho byla vším. Údajně býval chvílemi nevyzpytatelný, zejména v takových situacích, když se setkával s lajdáctvím nebo lhostejností. V takových případech se choval cholericky a viníky dokázal nevybíravými slovními výrazy velmi rychle ukáznit. Neuznával metody tiché, zákulisní hry na revanš, všechno řešil chlapsky na místě, ale přitom na vše brzy zapomněl. Nejvíc nesnášel výmluvy, odklady a lež. Jakmile se jednou k něčemu rozhodl, zakousl se jako buldok a nesnesl sebemenší zdržení, aby svou myšlenku mohl uskutečnit. Ale dokázal být i příjemným, a jak vykládali svědci, přímo na místě nechával prostřednictvím dílovedoucích odměňovat nejpracovitější dělníky.

Emil Škoda buduje slévárnu a volí úspěšnou taktiku – továrnu opouštějí výrobky nejvyšší kvality, vynikajícím dělníkům vyplácí nevídané mzdy. Roku 1886 zřizuje vysněnou ocelárnu. O čtyři roky později dokáže vyrobit i dělo. Škodovy závody měly (podobně jako jiné strojírenské podniky) různorodý program. Vyráběly se v nich stroje a zařízení pro podniky potravinářského průmyslu, ale také pro hutní a těžařský průmysl a ještě další odvětví. To dělalo Škodovi značné starosti – taková různorodost nebyla efektivní; stávalo se, že v některých obdobích nebyl dostatek práce. Emil Škoda se velice nerad rozcházel se zkušenými pracovníky. Proto toužil po takovém výrobním programu, který by trvale zabezpečoval stabilní rozvoj firmy. Jako bývalý voják uvažoval o výrobě zbraní. Jejich produkce by (podobně jako v zahraničí) nevyvolávala výkyvy v poptávce. Jenomže uskutečnění takového záměru musela předcházet zásadní změna v nazírání na strojírenskou výrobu. „Inženýr Emil Škoda byl patrně v celém rakousko–uherském mocnářství první, kdo došel k názoru, podloženému nejnovějšími poznatky technického rozvoje,“ píše autor knihy Tvůrci českého zázraku Miroslav Hlaváč. „Totiž že v budoucnu základem rozvoje strojírenství nebude železářství, ale výroba oceli. Toto jeho poznání vyplynulo zřejmě z přátelského svazku s Fritzem Asthöwerem, majitelem oceláren ve Vestfálsku, který tehdy vyráběl nejlepší ocel v Evropě. Asthöwer pomohl inženýru Škodovi při výstavbě moderní ocelárny se dvěma martinskými pecemi. Zahájila provoz v roce 1886 a brzy podnik vyráběl ocel, která měla výjimečnou tažnost. Obchodní úspěchy umocňovaly krátké dodací lhůty.“

V 80. letech podstavil Škoda také modelárnu, kovárnu a další provozy. Mozkovým centrem podniku byla technická a vývojová kancelář. Díky ní dodávala Škodovka kromě dosavadního sortimentu také například velké odlitky záďových vaznic lodních trupů, ocelová pouzdra a písty pro námořní lodě a další speciální výrobky. Inženýr Škoda tady zúročoval své zkušenosti v působení v brémských loděnicích. Jeho firma měla zastoupení v řadě zemí, v Kyjevě dokonce samostatnou technickou kancelář. Ale to všechno stále nezabezpečovalo plynulou produkci podniku. Škodovka nutně potřebovala výrobní sortiment, který by znamenal stálý, nekolísající přísun finančních prostředků, aby mohla bez obav z finančních ztrát v soutěži s konkurencí vyrábět unikátní strojírenské výrobky.

Proto ing. Emil Škoda od druhé poloviny 80. let pracoval vytrvale na napojení své firmy do zbrojního programu rakousko–uherské armády. V habsburském mocnářství se tenkrát vyráběly nějaké zbraně ve Štýrsku… ale jenom lehké … pak ještě polní kanóny a děla střední ráže pro pevnostní dělostřelectvo. Jinak skoro všechnu ostatní výzbroj Rakousko–Uhersko dováželo. Přitom soběstačnost ve výrobě zbraní a střeliva byla jedním z předpokladů, aby se monarchie mohla nadále podílet na evropské politice jako mocnost. Takže Emil Škoda věděl dobře, do čeho jde. Jeho vítězné tažení začalo výběrovým řízením co se týče dodávek pancéřových věží pro malá ocelobronzová děla, která se ve Škodových závodech opracovávala a lícovala. Soutěže se zúčastnily (kromě Škodovky) také třinecké a Vítkovické železárny. Ing. Škoda navrhl a vyprojektoval vlastní variantu děl ráže 4 celé 7 a 7 centimetrů, a rakouská vláda se rozhodla zařadit je do výrobního programu jeho firmy.

Později k nim přibyly ještě kanóny ráže 12 a 15 centimetrů a největší kalibry. Hlavně že se Škodovi podařilo přesvědčit generální štáb… Tedy: podařilo, ale že by to měl s c. k. generály zrovna snadné, to tedy neměl. Byli to všechno starší konzervativci. Marně jim Škoda dokazoval, že pro nové náročnější balistické výkony je zapotřebí hlavní, litých z ocele, nikoli z ocelového bronzu. Ve Škodovce se prosadily do výroby, až když se jich chopily zahraniční zbrojovky. Nejvíce ho mrzelo, když rakouské velení odmítlo jeho polní dělo s dlouhým zákluzem hlavně. S tímto řešením přišel jako první na světě. Konkurence ho využila dřív, a tak rakousko–uherská armáda vstupovala roku 1914 do první světové války se zastaralým dělostřeleckým parkem.

„Vybudování zbrojovky bylo finančně velice náročné. Proto ing. Škoda přetvořil původně rodinný podnik na Škodovy závody, akciovou společnost. Vznikly v prosinci roku 1899. Akciový kapitál činil pětadvacet milionů rakouských korun, majoritním podílníkem se stal ing. Emil Škoda, který zaujal místo předsedy správní rady a generálního ředitele podniku. Tehdy v něm pracovalo skoro patnáct set zaměstnanců. Z toho 65 inženýrů a techniků. A pouhých 35 úředníků.“

Tehdy byla plzeňská Škodovka největší zbrojovkou v monarchii. V nabídce zboží figurovala rychlopalná děla s patentním uzávěrem, který byl chráněn patentem ve všech státech. Škodovka nabízela také lafety pro rychlopalná děla s pevnou instalací do válečných lodí a pro polní dělostřelectvo – to byl vlastní vynález Emila Škody. V Plzni se dělaly i hydraulické lafety pro velká námořní nebo věžní děla, a v sortimentu nechyběly ani ocelolitinové pancéřové věže pro válečné lodě nebo pro pobřežní opevnění. Byla tam vyráběna nejrůznější pancéřová zařízení, pozorovatelny, střílny, pancéřové kryty, a ještě kulomety s patentovým uzávěrem na osmimilimetrové puškové náboje, jakož i střelivo pro děla všech typů. Mimořádně významnou Škodovu specialitu představovala původní a v Plzni vyvinutá technika horského dělostřelectva. Světový věhlas získalo plzeňské Škodovce také rychlopalné polní dělo s ráží 75 mm. Tato »pětasedmdesátka« s dlouhým zákluzem pak vyvolala v různých obměnách velký obchodní zájem v řadě zemí, například v Turecku, Číně, Švýcarsku, Belgii a Srbsku. Není bez zajímavosti, že v Plzni bylo rovněž vyvinuto polní dělo ráže 77 milimetrů se zvýšeným dostřelem, které se záhadným způsobem dostalo až do jižní Afriky, kde jej dokonce Búrové nasadili ve své válce proti Britům.

Zbrojní výroba ale zůstávala (stále sice) významnou, ale jen jednou z položek produkce. Škodovy závody produkují stroje, mosty, motory, generátory, důlní zařízení, turbíny, nápravy železničních vagonů a ještě další výrobky. Škodovka se stává průmyslovým gigantem, který později, v dobách samostatného Československa, vytváří důležitý podíl na našem zahraničním obchodu. Její důležitosti si byli dobře vědomi i němečtí nacisté, když Škodovku včlenili do mamutího koncernu Reichswerke Herrmann Göring. Maně se krade na mysl otázka… hypotetická arciť… s jakými pocity asi sledoval osudy továrny svého vnuka z nebeského obláčku zámečník Jan Škoda?… A s jakými asi přihlíží dnes?

„Ing. Emil Škoda se nedožil časů, kdy jeho Škodovka měla ve světě stejný zvuk, ne–li solidnější, než ostatní evropské zbrojovky,“ píše Miroslav Hlaváč ve své knize o tvůrcích českého zázraku. Zemřel 8. srpna roku 1900 na opakované žaludeční potíže ve věku pouhých jedenašedesáti let. Rakousko–Uhersko v něm ztratilo nejenom skvělého podnikatele, ale i vynikajícího konstruktéra nových zbraní. Ostatně za zásluhy o průmyslový rozvoj ho císař František Josef I. nejenom povýšil do rytířského stavu, ale jmenoval ho i doživotním členem Panské sněmovny.

Jeho syn, dr. Karel Škoda, to za své služby dotáhl u dvora na barona. Musel čelit výtkám, že je po odborné stránce nekompetentní, překážky se mu však podařilo překonat, a když se ujal řízení podniku, dokázal, že je výborným manažerem. Za pomocí vídeňských bankovních domů vytvořil v letech první světové války koncern Spojených strojírenských podniků, ve kterém měla Škodovka rozhodující slovo. V době největší konjunktury překračoval její zisk 18 milionů rakouských korun.Když vzniklo samostatné Československo, Škodovka sice zůstala, ale bez Škodů. Za druhé světové války pak spadla pod Göringovy závody, jak už víme, a po ní byla znárodněna. Emilův vnuk, které po svém dědečkovi zdědil křestní jméno, byl internován v pracovním táboře, kde zemřel (v Plzni vyklízel trosky rozbombardované fabriky svého dědečka).

To už však je docela jiná historie a my věru nechceme předbíhat čas. Jenom bychom si měli ještě objasnit historii okřídleného šípu, která má Škodovka (i škodovky) dodnes jako své velmi ceněné logo.Tento příběh se neobejde bez otazníků. Zrodil se v roce 1923 a podle jedné verze v něm ředitel závodů Maglič dal zpodobit hlavu věrného indiánského sluhy, kterého si přivezl (možná on, možná ještě Škoda) z Ameriky. Při dobré vůli skutečně rozeznáme hlavu s opeřenou čelenkou. Podle jiné verze jde o stylizovanou traverzu, základní prvek mostních konstrukcí, které se v plzeňské fabrice vyráběly. Znak v podobě okřídleného šípu by v tomto případě měl symbolizovat přesnost, rychlost, cílenost, pokrok... Buď jak buď, v roce 1923 dorazily na patentový úřad dva návrhy – jeden s pěti „pery“, druhý se třemi. Ten druhý se nakonec prosadil, a to o dva roky později, kdy se s plzeňskou firmou spojila mladoboleslavská automobilka Laurin a Klement.