820. schůzka: Konec absolutismu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02254483.jpeg
0:00
/
0:00

K rozhodující bitvě u Solferina a San Martina v severní Itálii došlo 24. června 1859. Na pláni nedaleko jezera Garda se naposledy střetli tváří v tvář svých armád tři evropští panovníci – císaři Rakouska a Francie a král Sardinie.

Po několika hodinách bojů ve spalujícím žáru na začátku léta se rozpoutala děsivá bouřka a rakouské síly se rozhodly stáhnout. Během několika dnů se potvrdilo, že Rakušané utrpěli přes dvacet tisíc obětí, francouzsko–italské síly přibližně 17 000.
Někdo musel tu prohru (a hlavně ostudu), někdo ji musel odskákat. To se rozumí. Pošramocenou reputaci trůnu a ztrátu důvěry obyvatelstva bylo třeba něčím vykoupit. Nebo někým. Ale s kým teda? Jeho Veličenstvo to určitě nebylo. Musela přijít personální čistka. Především císař odvolal Alexandra Bacha. Ministra vnitra, který mu věrně, oddaně, oportunisticky a věru sloužil celých deset let. Přesto musel přes palubu. Tedy – aby se neřeklo: dostal baronský titul – ale takřka postrkem byl „uklizen.“ Ke Svatému stolci.

Alexander Bach

S Bachem se svezly i ostatní špičky. Poroučet se musel nebezpečný šéf nejvyššího policejního úřadu Johann Kempen. Odvolán byl i ministr financí Karl von Bruck. Byl obviněn ze zpronevěry armádních fondů. Spáchal sebevraždu. A hrabě Štěpán Szeczényi, který patřil k císařovým nejoddanějším stoupencům v Uhrách, napsal vládě do Vídně hořký dopis o nemožnosti udržet loajalitu mezi Maďary a vzal si život. A ještě několik dalších generálů a ministrů (především nenáviděný Buol–Schauenstein, ministr zahraničí), rovněž on i ještě další byli propuštěni nebo degradováni. Ti všichni Franzi Josefovi prohráli Magentu a Solferino.

Johann Kempen (Karl Sterio, datováno 1849)

I starý dobrý hrabě Grünne to odskákal. Starý dobrák Karl Ludwig Grünne… Jeden z oblíbenců Franze Josefa. Největší oblíbenec. Ještě z doby, kdy si s ním ještě jako arcivévoda „hrál na vojáky.“ Díky císařské přízni se tento dragoun, který nikdy nebyl na horké frontě, stal pro jedno čtvrtstoletí šéfem císařské vojenské kanceláře čili fakticky ministrem války. Ve skutečnosti to byl obyčejný hulvát a nafoukanec, který s neomylným instinktem nenáviděl schopné důstojníky a obklopoval se sobě rovnými. Tím (mimo jiné) zavinil debakl v italské válce. Do Lombardie poslal ve funkci vrchního velitele podprůměrného generála Ference Gyulaie, který pak v totální dezorientaci pokazil, co mohl. Na frontu odcházel Guylai (tedy prý) proti své vůli. Nechtělo se mu. Ale Grünne ho inteligentně přesvědčil tvrzením: „Co dokázal starý osel Radecký, to dokážeš taky!“ Velmi inteligentní. Grünne taky u císaře skončil. Byl ze svého místa odvolán. Dostal na starost chod stájí. Odtud nemohl vojenskou politiku nijak ovlivnit. „Jeho Výsost mění své nejlepší oddané služebníky jako rukavice.“

Logo

Současně s výměnou kádrů započalo tápavé hledání nových lidí, finančních úspor, drobných, pak i hlubších správních reforem. Bylo totiž zřejmé, že Rakousko se tváří v tvář vojenské porážce musí co nejrychleji změnit, tím spíš, že zároveň stálo před finančním a hospodářským rozvratem. Nikdo však nevěděl, kudy na to, nikdo nepřicházel s vizí, se smělou koncepcí, nanejvýš s opatřeními, která měla pomoci z okamžité nouze. Hloubku krize odmítali císař a jeho vysocí úředníci nejenom pojmenovat, ale vůbec nazřít. Nový ministr vnitra hrabě Agenor Goluchowski začal přebudovávat administrativní aparát a snižovat počet byrokratů. Do práce se pustila čerstvě zřízená komise pro analýzu státních financí. Po dlouhých letech byl do čela vlády jmenován ministerský předseda, Johann Rechberg. Začalo šetření velkých podvodných machinací s dodávkami eráru (k ničemu se ovšem nedospělo). Na jaře roku 1860 svolal císař po letech zas takzvanou říšskou radu – dvanáct úctyhodných, doživotně jmenovaných notáblů, a dokonce vzápětí slíbil, že tento poradní orgán rozmnoží na sto hlav. Část z nich měly být zasloužilé osobnosti, reprezentující jednotlivé země monarchie. Tak se ve velmi krotké podobě, zato už natrvalo, vracela do politického života v habsburské monarchii instituce volených zastupitelských orgánů. Říšská rada (oficiálně se pojmu sněm či parlament neužívalo) se skládala ze dvou komor: panské sněmovny a sněmovny poslanců. Členy panské sněmovny jmenoval panovník a kromě vysokých šlechticů a prelátů v ní zasedali „vynikající mužové zasloužilí o stát, církev, vědu a umění.“ Jmenován byl mimo jiné František Palacký, ale sněmování si moc neužil. Říšskou poslaneckou sněmovnu tvořili 343 poslanci. Na Čechy připadala 54 křesla, na Moravu 22, na Slezsko 6. Do říšské rady delegovaly své členy jednotlivé zemské sněmy. Říšská rada měla zákonodárnou pravomoc, ovšem přijetí zákona předpokládalo jeho přijetí v obou komorách a potvrzení panovníkem. Zákony byly schvalovány nadpoloviční většinou hlasů, ústavní zákony většinou dvoutřetinovou. Jednání byla veřejná, poslanci hlasovali sami za sebe, jako soukromé osoby, a nesměli se dát ovlivnit žádnými instrukcemi druhých osob či institucí. A co když si je někdo koupil? Ne, nezatahujme sem způsoby z následujících století. Rakousko byla slušná monarchie.

Johann Bernhard von Rechberg v roce 1863. Autor Joseph Kriehuber.

Kromě říšské rady tu byly ještě zemské sněmy. Podle ústavy jednokomorové. Mandát patřil automaticky takzvaným virilistům. Virilismus je sice výskyt mužských pohlavních znaků u žen, leč virilista je jedinec, zastávající nějakou funkci či úřad z titulu jiné funkce. V českém sněmu to byl automaticky arcibiskup, biskupové a rektor university. Jinak byli poslanci voleni, a to ve třech kuriích. V kurii velkostatkářské (ta platila nejvyšší daně), v kurii měst, obchodních a živnostenských komor, co se daní týče: průměr a v kurii venkovské. Sem patřili nejchudší voliči, ovšem nikoli úplně nemajetní; ti volební právo neměli vůbec (podobně jako občané mladší čtyřiadvaceti let a ženy). Český sněm měl dvě stě čtyřicet jednoho, z toho pět virilistů, 70 velkostatkářských křesel, 87 městských, 79 pro venkovské obce. Majetní občané tedy měli relativně početnější zastoupení než chudé vrstvy. Funkční období sněmu bylo šestileté.

Když se poprvé sešla říšská rada, všichni ti šlechtici, preláti, učenci, podnikatelé, vesměs samí konzervativci, dospěli uprostřed diskuse (právě tak těžké jako byla situace říše), k závažnému závěru. Přišli vlastně s opatrně formulovanou vizí ústavnosti. Oni ten „násilně a mechanicky vytvořený státní celek“ navrhli opět „rozložit v jednotlivé živé články,“ díky čemuž se mělo následně dospět „k novému typu jednoty v mnohosti.“ Což je asi stejně tak srozumitelné, jako když člověk poslouchá dnešní politiky. Prostě ty „živé články,“ což byly historické země, tak ty měly získat zastoupení čili podíl na rozhodování. Císař nemohl hlas rozvážných mužů z nejvyšší společnosti oslyšet. Přitom byl v časové tísni, neboť koncem října roku 1860 měl jednat ve Varšavě s ruským carem Alexandrem II. a pruským následníkem Vilémem. Potřeboval učinit základní rozhodnutí ještě před odjezdem – jinak by to vypadalo, že si jel do Varšavy pro rozumy.

Ruský car Alexandr II.

A tak 20. října 1860 vydal proslulý císařský diplom, zvaný v dějepisech Říjnový, který fakticky oznámil konec absolutismu v Rakouském císařství. Panovník v něm slíbil rozmnožit politický systém dynastické moci o nové instituce – o volené zemské sněmy a o celoříšský parlament, do něhož by jednotlivé země delegovaly vždy část svých poslanců. O několik měsíců později byl záměr panovníkův (vynucený zajisté vojenským, finančním, hospodářským i mravním debaklem absolutismu) v paragrafovaném znění vtělen do takzvané Schmerlingovy ústavy. Absolutismus v Rakousku definitivně padl. Začala éra "krotkého parlamentarismu.“

Všeobecná branná povinnost

Nedlouho před rakousko–italskou válkou, v roce 1858, byla v habsburské říši zavedena všeobecná branná povinnost. Ta počítala s osmiletou prezenční službou – – pro muže od dvaceti do dvaceti sedmi let. Na základě ohromného množství výjimek však nebyl velký problém (samozřejmě pro ty bohatší) se z vojny nějak „ulít.“ Stejně to ale byla předlouhá doba, těch osm let… Trochu ji ulehčovala skutečnost, že v mírových dobách posílal zadlužený stát vojáky na takzvanou trvalou dovolenou, a co leckdy už po osmitýdenním výcviku. Pro případ mobilizace ovšem musili být sloužící vojáci k dispozici. Ke kteréžto situaci konkrétně došlo, když Rakousko přicházelo o severoitalská území… Po porážce u Magenty a Solferina byly v monarchii vyměněny kádry. Nato započalo zprvu tápavé hledání nových lidí, finančních úspor, drobných, pak i hlubších správních reforem. Bylo totiž zřejmé, že Rakousko se tváří v tvář vojenskému fiasku musí co nejrychleji změnit, tím spíš, že zároveň stálo před finančním a hospodářským rozvratem. Nikdo však nevěděl, kudy na to, nikdo nepřicházel s vizí, se smělou koncepcí, nanejvýš s opatřeními, jež měla pomoci z momentální nouze. Hloubku společenského Nečasu odmítali císař a jeho vysocí úředníci nejenom pojmenovat, ale vůbec nazřít.

Ústava Rakouské monarchie má ve svém křestním listu napsáno datum 26. února roku 1861. Rytíř Anton von Schmerling byl vybrán panovníkem, aby jako státní ministr uskutečnil návrat k ústavnosti – centralistickou cestou. Což sice učinil, ale bezděčně vložil do ústavy mechanismus podobný časovanému pekelnému stroji. Snažil se posílit jednotu říše, což se dalo očekávat, a zároveň přitom respektovat její vnitřní členitost, etnickou pestrobarevnost. No a právě to se mu nepovedlo. On totiž předepsal říšské radě (alias parlamentu) jakousi schizofrenní dvojroli. Čímž tu „jednotu v mnohosti“ spíš zrelativizoval. Tedy: on ji vlastně podminoval. Podle nové ústavy měla zákonodárná říšská rada fungovat buď jako širší, nebo jako užší. V širším obsazení – za účasti poslanců uherských – se měly řešit záležitosti mocnářství jako celku.

Anton von Schmerling, portrét od Josepha Kriehubera z roku 1849

Naproti tomu užší rada – jednající bez poslanců z Uher – měla mandát pouze k rokování o neuherských problémech. Zdánlivě to bylo chytře vymyšleno. Při zachování jednoty a celistvosti impéria se vycházelo vstříc přinejmenším starým uherským nárokům. A taky hrozbám. Ústava předjímala a respektovala, že Maďaři, pokud by neměli zajištěna svá „specifika,“ spustí zase bandurskou, a celá záležitost skončí konfliktem jako v roce 1848. Což vypadalo opravdu šalamounsky, jenže to mělo vážné vady. Předně: ostatní etnika, například Češi, byla oproti Maďarům opět znevýhodněna, a to se neobešlo bez protestů a sporů. A potom: tím, že byl zvýrazněn význam a taky zvláštnost Uher, byl fakticky učiněn první krok k rozpůlení dosud jednotného státního celku na dvě části. Sama existence širší a užší říšské rady čili parlamentu s Maďary a téhož parlamentu bez Maďarů, byla jakýmsi předstupněm příštího dualismu. A ještě tu máme jednu věc do třetice. Uhry toto zdánlivě chytré řešení ani trochu neuspokojilo. Sněmování ve Vídni s nimi, anebo ve Vídni bez nich, oboje bylo v jejich očích špatně. Oni si hlavně chtěli sněmovat sami. Maďaři odepřeli širší říšskou radu obeslat (a po nich rovněž Chorvati a Vlaši) a znovu žádali obnovu své ústavy z roku 1848, a také korunovaci Františka Josefa I. uherským králem, a rovněž odmítali, aby byl uherský sněm v záležitostech daní či rekrutů mistrován opět z centra. Konflikty z toho vzniklé dospěly tam, kde už jedno byly: k rozpuštění uherského sněmu, ba k vyhlášení výjimečného stavu. Do domácích sporů pak ještě zasáhla nová válka (dokonce vypukla hned na dvou frontách). Ono se k ní schylovalo už delší čas.

Krví a železem

„Krví a železem“ měly být vyřešeny jiné dvě bolavé otázky: italská a německá. Spory s Pruskem o vůdčí pozici v Německém spolku se vyostřily zejména poté, co se pruským ministrem zahraničí (a pak i kancléřem) stal tvrdý a neústupný Otto von Bismarck. A byl zde i druhý soupeř: zájem nedávno sjednoceného Italského království o Benátsko (pořád ještě vězící v habsburském objetí) neutuchal. Zatímco premiér Schmerling, který se ocitl kvůli konfliktní ústavě v palbě ze všech stran a musel odstoupit… zatímco jeho nástupce, hrabě Richard Belcredi platnost ústavy dokonce pozastavil… využil Bismarck vnitřních potíží Rakouska k tomu, aby za jeho zády tiše sjednal spojenectví s italským králem. A v červnu 1866 habsburští nepřátelé společně udeřili. Na jižní (italské) frontě dokázala rakouská vojska úspěšně vzdorovat, ba zvítězit, opět především u Custozzy. Zato rakouská severní armáda generála Benedeka neměla proti Prusům se stratégem von Moltkem šanci. Po dílčích střetech u Jičína, Trutnova, České Skalice a Náchoda trumfovala pruská blitzkrieg 3. července 1866 v bitvě u Hradce Králové. Vzápětí vítězní Prusové obsadili většinu Čech i Moravy a donutili císaře Františka Josefa I. nejprve, aby podepsal příměří v Mikulově, a potom i mír v Praze.

Logo

Tím jsme ale hodně předběhli dobu. Učinili jsme tak jen proto, abychom nahlédli, k jakým koncům pád Bachova absolutismu vedl. Dlužno podotknout, že i když to byl stát absolutistický, tak prosperoval, mohutně se rozvíjel průmysl, rychlým tempem vznikala hustá železniční síť, nicméně říše se zároveň těžce zadlužovala. Státní rozpočet zůstával trvale v deficitu. Pravda, v 50. letech 19. století daně stouply (zejména daň z pozemků), a to zhruba o 150 procent, což přineslo o 800 milionů zlatých víc než v desetiletí předchozím, přesto státní dluh za stejné období narostl o víc než jednu miliardu zlatých. Když přišla italská válka, znamenalo to pro ekonomiku monarchie další zničující zatížení – dluh dosáhl astronomické výše dvou a čtvrt miliardy zlatých. Do toho se provalily zprávy o kolosálních podvodech. Někteří velkoobchodníci dodávali eráru předem zaplacenou výstroj, zbraně a potraviny schválně opožděně, anebo dodávky posílali na chybná místa určení. Když potom válka skončila, tak nepoužité uniformy či konzervy vykupovali ochotně zase zpět, ovšem za podstatně nižší ceny. Takové c. k. tunelování eráru… Prasklo to, ale vyšetřit se nikdy nic nepodařilo.
Čím to je, že to vůbec, ale vůbec nepřekvapuje?

Výjev z bitvy u Hradce Králové. Autor Alexander Ritter von Bensa.

V únoru 1860 byl zatčen podmaršálek August von Eynatten, šéf proviantní služby a současně ředitel vídeňského Úvěrního úřadu (největší banky v říši). Než byl ale důkladně vyzpovídán, spáchal ve vězení sebevraždu. Došlo k dalšímu zatýkání, v dubnu byl náhle odvolán dokonce sám ministr financí Karl von Bruck. Hned na druhý den si podřezal žíly. A protože skandál nabyl hrozivých (pro mnohé další osobnosti zřejmě nebezpečných) rozměrů, byl nakonec zameten pod koberec. Klasika. Kolem mnohamilionových podvodů, které monarchii přivedly takřka na buben, zavládlo hluboké ticho. A pak ať někdo říká, že my jsme se v té monarchii ničemu nenaučili…

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související