765. schůzka: Říše jedna rodina

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František I. s rodinou
0:00
/
0:00

Říše jedna rodina – tou jsme vskutku byli za časů starého Rakouska, když nám vládl František I., který na tento titul povýšil z Františka II., a ještě nechal říkat „Dobrý.“ Říše jedna rodina jsme byli. Anebo se to tak dlouho opakovalo, až tomu mnozí začali věřit.

Jestliže byl císař Josef prototypem sebejistého, vševědoucího sociálního inženýra – či spíše chirurga, který se odvažoval konat na těle společnosti i nejriskantnější experimenty, pak jeho synovec František byl jeho pravým opakem. Nezdědil nic z odvahy strýce, nic z jeho entuziasmu a vizionářství. Snad přejal Josefovu pracovitost, ale byla to dělnost přízemního tvora, nimravá a titěrná. Čas, který Josef vkládal do velkolepých projektů, trávil František čtením úředních lejster, rozpačitým váháním nad každým pro a proti, v sebetrýzni člověka neschopného rozhodovat se. S podobnou energií, s jakou se Josef pokoušel měnit svět, přidělit každému člověku osvíceně naordinovanou dávku práv a svobod, usiloval František o to, aby rozjitřenou společnost uklidnil, ba umrtvil. Aby z hlav buřičů a pomatenců vymýtil nebezpečné myšlenky, tu infekci zanesenou z revoluční Francie. A aby s těžkotonážní lodí své říše zakormidloval do klidného přístavu starých, vyzkoušených, v podstatě feudálních hodnot i praktik.

Po pádu Napoleona

Prostě to naše habsburské impérium po těžkých otřesech dlouhých válek s Francií a podobných nepříjemností nakonec zamířilo k režimu, jehož podstatu možná po vlastních zkušenostech s novodobým totalitním režimem chápeme lépe než naši dědečkové a pradědečkové. Ocitlo se v jakémsi „buřtovém“ či „knedlíkovém“ konzumním teplíčku a pohodlíčku, sešněrovaném zákazy a pečlivě hlídaném policií, tajnými, cenzurou, armádou. (Za totality se něčemu obdobnému říkalo „gulášový socialismus.“) Době po Napoleonově pádu, typické chatrným, ale přece jen jakýmsi hmotným blahobytem, se v literatuře dostalo označení „biedermeierovská idyla.“

Josef II. byl mohutnou vladařskou osobností, zatímco František náležel k politikům velkým spíše postavou než duchovním formátem. Ale v tom nevězela příčina onoho zpětného vychýlení kyvadla. Ta plynula spíš z rozdílné životní zkušenosti obou Habsburků. Josef byl dítětem racionalistického věku, který uvěřil svým filosofům, že svět lze na základě rozpoznaných požadavků či ideálů nově vyprojektovat... opravit... přivést k vyššímu stupni uspořádání. O generaci mladší František se naopak stal roztrpčeným a zklamaným svědkem důsledků těchto reformátorských ambicí. Uskutečněním projektu lepšího světa se v Evropě v jistém momentě chopily masy (tenkrát se jim ovšem neříkalo masy, ale spíš „luza“ nebo „chátra“ – pro leckoho je jí lid dodnes.)

Výsledkem byl namísto koordinované postupné přestavby chaos válek, nepřetržitě trvajících čtvrt století. A tyto trpké zážitky se nutně musely zapsat i do mysli poněkud těžkopádné a okoralé Františkovy. Nebylo divu, že pro něj se pojem revoluce stal největším strašákem jeho života. Jenom co v roce 1792 dosedl na trůn, dostaly se ve Francii pod břit gilotiny dvě korunované hlavy – první byla hlava Bourbona Ludvíka XVI., druhá patřila dokonce Františkově tetě Marii Antoinettě. Tato skutečnost navždy ovlivnila Habsburkovo myšlení. Vidíte, (kam to vede? Podejte lidem prst, a oni si podají váš krk! Než peklo chaosu, to raději nic!) Anebo skromné, zápecnické pohodlí společnosti, žijící spořádané, tradičně, konzervativně jako jedna velká rodina. Toť maximum, jež vladař může „svým národům“ poskytnout. Když bylo konečně po všem, když vídeňský kongres přinesl Evropě kýžený mír, učinili František I. a jeho druhé já, kníže Metternich, vše pro to, aby na jedné straně zůstala „rodina národů“ pod strohým dozorem, na straně druhé ale aby se všem jejím členům pokud možno dobře dařilo...

Podobizna Františka I. od uměleckého rytce Josefa Axmanna

Po roce 1815 se věci veřejné i soukromé, předchozími událostmi vyšinuté, začaly konečně vracet do normálních kolejí. Namísto válek a krveprolití nastaly všední dny. Habsburská říše se pomalu vzpamatovávala z finančního bankrotu, který zažila v roce 1811, žilo se zprvu chudě, trochu fádně, avšak po přestálých utrpeních si lidé nezvyklého poklidu vážili. Pojmy jako krb domova, bezpečí rodinného kruhu, staré dobré časy najednou pro každého opět hodně znamenaly. V jedné dobové písničce (kterou si mimochodem velice oblíbil kancléř Metternich), se zpívalo: „Těšte se ze života, dokud lampička svítí.“ Byl to šlágr, který vystihoval podstatu biedermeieru.

Dobrý císař

Běh času se zklidnil, nic převratného se nedělo a lidé to vítali s úlevou. Pravda, měli poněkud znechucující pocit hraničící s jistotou, že jsou na všech stranách omezováni, že dostávají jen cenzurou filtrované informace a kdosi jim otevírá dopisy; oproti vážným strádáním nedávné minulosti to však byly snesitelné trampoty. Císař František (aniž se o to větší měrou osobně zasloužil) vstoupil do druhé půle svého vladaření jako mírotvorce a vítěz nad Napoleonem. Takto oslavován, ba přímo hýčkán popularitou, byl dokonce přezdíván „Dobrý.“ Není divu, že ve své liché sebejistotě ještě víc zkameněl. (Což se stává věru leckomu.)

Přesvědčen, že co činí, dobře činí, obdařil sám sebe maskou prvního mezi rovnými. U dvora se nadále formálně zachovávaly mravy předchozích let. Nepěstoval se přepych, dvůr žil po „josefinsku,“ prostě a střídmě, v železné pravidelnosti. Císař vstával s kuropěním, posnídal kávu s chlebem a na celý den pak usedal k hromadám akt, v nichž se pilně, leč bezcílně přehraboval. Drobná rozhodnutí (a snažil se mít pod palcem opravdu všechno) činil teprve po dalším přešetření, zatímco verdikty závažné nedělal vůbec a podklady k nim na léta ukládal do šuplíků. Pracovní únavu k večeru rozchodil se ženou. Vyrážel do ulic v odřeném kabátci. O nedělích se vybavoval (vídeňským dialektem) s tuctovými návštěvníky Prátru a společně s nimi naříkal na poměry, protože věděl, že nespokojenost je součástí spokojenosti. Rád přitom svaloval potíže na druhé. (Nejen on. Příklad si z něj vzala podstatná část našeho národa.)

Například ještě dlouho po státním bankrotu roku 1811 chodil a notoval si s kibici na ulicích: „To je hrozné, co vám to ten hrabě Wallis udělal...“ (Hrabě Josef Wallis byl tenkrát předsedou dvorní komory, čili šéfem státních financí.) Pěstoval si zkrátka image prostého, blahosklonného vládce-tatíka. Takový náš taťka císař. Kdo chtěl, či potřeboval, mohl se dostavit k osobní audienci, při níž byl politován, někdy císař návštěvníkovi roztřesenému trémou poradil, sem tam mu dokonce pomohl menší částkou. (Prostě se choval jako průměrný český politik před volbami – teda: až na ty menší částky.)

František II. po císařské korunovaci

Na stejně populistické, leč malicherné úrovni vycházel pokud možno vstříc i „svým národům.“ Všecko to přece byly jeho děti, tvořící jednu velkou rodinu. „Muž kapesní prozřetelnosti.“ I tak by se dal František chápat. Jestliže snad podobně předtím jednal Josef II., teď už zbyla jenom pouhá forma, obsah zdánlivě týchž praktik byl vyprázdněn. Josef chtěl znát názory a postoje řadových občanů, aby mohl reagovat na jejich strasti, aby přizpůsoboval státní správu požadavkům reálného života. František do jisté míry přejal strýcovy zvyky, avšak jenom proto, aby budil zdání zájmu. Ve skutečnosti mu byli lidi protivní, a jestli mu na něčem záleželo, pak na tom, aby mlčeli. Nechceme vnášet do této historické výpravy násilnou aktualizaci, ale jako by to člověku něco připomínalo. Jenom si nějak nemůžeme zaboha vzpomenout co. (Možná to dojde čtenářům a posluchačům.) Zda lidi mlčí ze strachu, nebo proto, že jsou spokojeni – bylo už vedlejší. Šlo o to, aby měl říši ticho a klid. Aby se nereptalo a nepřemýšlelo. Neboť každý hřích začíná myšlenkou – to si pamatoval z náboženství. Jestli chtě osvícený Josef společnost vést, František ji chtěl už jenom ovládat...

Síla tradic

Klíčovým pojmem Františkova státnického uvažování bylo slovo tradice. (Tímto slůvkem se ráda ohání, jak jen může, i dnešní politika.) Osvědčené uspořádání věcí je od Boha, radikální opravné zásahy lidí, jak se mohli všichni nedávno přesvědčit, přinášejí jen zmar. Dobrý otec vlasti dbá o to, aby zůstalo zachováno, co prověřil čas. Zakonzervování selsko-řemeslnické společnosti, všech starých struktur, institucí a mravů (i kdyby trakaře padaly), to zůstalo Františkovým programem a ideálem až do konce jeho panování. A program přetrval i po jeho smrti. Císař měl nepochybně dobrou vůli učinit své národy šťastnými...

Natolik ale věřil v božský původ feudálního společenského uspořádání i vlastního panovnického pověření, že každý vývojový pohyb mu naháněl strach. Za jeho života se v podstatě nesměly stavět ani železnice, ani továrny, protože technické a civilizační vymoženosti mu čpěly ďáblem. Zatímco Anglie, Francie, Belgie a další západní státy dravě budovaly kapitalistickou průmyslovou společnost, stavěl František kolem svého impéria spíše jakousi pomyslnou, pro nové (čili nebezpečné) myšlenky neprostupnou čínskou zeď. Však také kritikové Rakousku přezdívali Evropská Čína. Snil o světě, v němž jsou vztahy jednou provždy dány a velebně napodobují pravidelný koloběh božského řádu v přírodě.

Habsburská říše ale nemohla pořád všem těm novotám trvale bránit. Jenomže způsob, jakým je přijímala za své, jak se snažila vtěsnat nové progresivní formy výroby do rámce staré patriarchální společnosti, ten byl komický, kuriózní a ojedinělý zároveň. Princip manipulace společnosti alespoň částečným vyrovnáváním ztrát a zisků, užíváním represe na straně jedné a blahosklonné tolerance na straně druhé, ten je prastarý. V té či oné míře (a právě míra je podstatná) se k takové praxi uchylovaly (a uchylují) všechny režimy, zejména absolutistické a totalitní. Snaha vynahrazovat záporné jevy kladnými, vyhandlovat společensky nepřijatelné za protihodnotu společensky přijatelnou, je známá jako metoda cukru a biče.

V rakouské (přesněji metternichovském) pojetí byla tato forma vlády na jednu či spíše na dvě generace dovedena téměř k dokonalosti. Neboť v téže míře, v jaké režim držel své občany v pozoru, staral se zároveň o jejich příjemné zážitky a plná břicha. Vykupoval zlost a umlčoval reptání lidí nabídkou hodnot, které si rádi nechali líbit. O tom, jak konkrétně fungoval bič, s tím jsme se už během minulých schůzek setkali: sledovali jsme souhru represivních institucí, to tiché hemžení policajtů, konfidentů, cenzorů a ostatních, kteří měli za úkol signalizovat každé nebezpečné hnutí, odclonit jakoukoli opovážlivou myšlenku. A princip cukru, ten byl ztělesněn až dojemnou péčí o hmotné a nezávadné duchovní blaho obyvatelstva. Vídeňský publicista a politik Franz Schuselka nevešel do našeho povědomí prakticky nijak jinak než v Havlíčkově veršování:

Šuselka nám píše
z tej německej říše,
bysme Němcům přišli pomoct,
že jim kručí v břiše!

Tyrolské elegie. Tak tenhleten pan Schuselka v roce 1843 charakterizoval výsledky vládní taktiky slovy: „Rakousko se proměnilo ve stát mlčení a oficiálního štěstí.“ (Nejsme si zcela jisti, ale jako by nám tahle věta připomínala něco z mnohem mladších dob. Ale zase si nemůžeme vzpomenout co. Třeba mají posluchači lepší paměť.) Jak císař František, tak kníže Metternich byli proti blahobytu přílišnému, nic však nenamítali proti blahobytu přiměřenému. Přáli si, aby po prožitých válečných strastech žily c. k. národy v dobré náladě. A tak od konce napoleonských válek podnikala vláda všechno, aby obrátila zájem obyvatelstva k dobrému jídlu, pití a k plytké, ideově nezávadné, výlučně nepolitické zábavě.

Sir Thomas Lawrence: Klemens Wenzel von Metternich

Z ciziny se nesměly dovážet takřka žádné knihy, noviny, časopisy (jiná věc je, že se načerno ve velkém pašovaly). University měly zakázáno rozvíjet styky s vysokými školami a vědeckými ústavy v zahraničí. Důležité průmyslové zboží, suroviny, stroje byly buď zatížený vysokými dovozními cly, anebo se nesměly vůbec importovat. Zato cizozemská vína, lahůdky, módní výrovky směly do země proudit zcela volně. Učenec či špičkový technik dostával vstupní vízum jen výjimečně, po nekonečném zkoumání politické bezúhonnosti, a často mu byl vstup na území rakouské říše znemožněn. Zato ve Vídni i ostatních velkých městech mohli bez jakýchkoli obtíží hostovat populární pěvci, tanečníci, dobří (i špatní) herci, pokud ovšem se zárukou přijížděli proto, aby výhradně bavili a obveselovali.

Společenský život ve Vídni

Zvláště rakouská residence si na bezstarostný způsob života rychle zvykla. Pro toho, kdo na to měl, bylo konzumního zboží dost, a to bez ohledu na kritickou finanční situaci státu. Importovalo se doslova z celého světa. A ještě víc bylo zábav a radovánek. „Carpe diem!“ – volalo se bohémsky na všech stranách. „Užívej dne!“ Jiné heslo doby znělo: „Dolce far niente. Sladké nicnedělání.“ A ještě další, ti se zpívali, však už jsme si o tom textu říkali: „Těšte se ze života, dokud lampička svítí...“ Právě tenkrát se zrodil nimbus Vídně jako lehkovážného a velice veselého koutu světa.

Takzvaný vídeňský valčík udělal první krůčky ve tříčtvrtečním rytmu už na vídeňském kongresu, kdy definitivně odsoudil k okrajovosti obřadný menuet. O něco později se ujala i radostná polka a tanec schotisch nebo šotys či šoltýz, nicméně naprostým králem tanečních parketů se valčík stal na sklonku vlády Františkovy, v době, kdy začali psát své opusy Josef Lanner a Johann Strauss otec. Lehká múza nadlouho nahradila vážnou. V témže čase se na vrcholu slávy ocitlo i lidové divadlo, reprezentované především jmény a fraškami Ferdinanda Raimunda a Johanna Nepomuka Nestroye. Na jejich dílo zanedlouho svými Netopýry, Cikánskými barony a Lehkými kavaleriemi navázali valčíkoví králové Johann Strauss syn a Franz von Suppé.

Wilhelm Gause: Ples v Hofburgu

Vídeň byla tehdy společensky snad víc než Paříž nebo Řím. A pověst o bodrém městě na Dunaji se časem přenesla na celé Rakousko. Po celou první polovinu 19. století se ve všech zemích Rakouska uměle pěstovala dobrá nálada – podivná atmosféra biedermeierovského poklidu, přiměřené hmotné prosperity, a povrchních sice, zato každodenních radovánek. Prim v tomto sebedokazování šťastného života hrála roztančená Vídeň. V oněch časech se obraz krásné Vídně stal evropským pojmem a byl postupně s jistou licencí rozšířen na celé zdánlivě šťastné, poklidné Rakousko starých dobrých časů.

Vídeň a Rakousko, to byly nyní fiakry, šeříky a kvetoucí kaštany u předměstských hospůdek, šraml a housle, horké vuřty a chlazené pivo, nedělní procházky v Prátru, bílé slunečníky s krajkami nad vysokými účesy skvěle oblečených dam. Vídeň a Rakousko – to byl trochu toporný balet, vynikající opera, bohatý koncertní program, první sladké operety, lehkonohé plesové valčíky donekonečna kroužené spokojenou společnosti nad modrým stříbropěnným Dunajem, rozzářené kavárny (v čele s tou Sacherovou), plné rudého plyše a modravého dýmu. Memoárová literatura z té doby je plná drobných žánrových obrázků, nostalgicky dosvědčujících, že v první půli minulého století se v Rakousku (a zejména ve Vídni) žilo přímo idylicky. Snad nikdy ještě nebylo lépe...

Takový byl blyštivý a pro nás zaznamenáníhodný líc takzvaného metternichovského absolutismu. Pan státní kancléř Metternich (známý svými lékařskými znalostmi) měl pro tuto „léčbu radostí“ přímo medicínské vysvětlení. O ponapoleonské Evropě i o Rakousku rád mluvil jako o rekonvalescentech, kteří potřebují klid o to víc, že jejich zesláblému organismu hrozí i nadále infekce zvenčí, infekce rebelií, národnostních zmatků, nové destabilizace. „Počátkům nemoci se braň, je pak pozdě chystat lék,“ mudroval nahlas pan Metternich. Cítil se odpovědný za všechno: „Znám dnes jediného muže, který ví, co chce. A to jsem já.“ Obavy z budoucnosti ho ovšem neopouštěly. „Mám celou Evropu na krku a revoluci v patách.“ Měl pravdu. Ale tím spíš: „než výbuch přijde, bavte se, občané... je to lepší a zdravější, než kdybyste přemýšleli.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související