759. schůzka: Stošedesátičtyřvěžatá matička našich měst

Ještě na začátku 19. století Praha žila, ba volně mohla růst a dýchat v půdorysu, který jí před takřka pěti sty lety vnukl Karel IV. Za královskými hradbami pořád zůstávalo dost místa. To bylo v evropském měřítku něco zcela ojedinělého. Kdo by se tenkrát rozhodl barokní hradby obejít, ušel by přibližně 18 kilometrů. Stihl by to za zhruba čtyři a půl hodiny. Fortifikace tenkrát obepínaly plochu asi čtyřiadvaceti kilometrů čtverečních. Napříč by dobrý chodec prošel městem za hodinu. Po průmyslu nebylo zatím ani památky, zato s drůbeží a prasaty na ulicích plných hnoje a splašků se návštěvník setkával zcela běžně. (Dlužno podotknout: nejenom v Praze.)

Podle údajů pro rok 1805 měla česká metropole 3600 domů, 225 ulic a uliček, na 60 náměstí a také třiapadesát průchodů. Praha byla poklidným, trochu ospalým rakouským provinciálním sídlem, co do počtu obyvatelstva čtvrtým největším v mocnářství, totiž po Vídni (kde žilo asi 300 000 obyvatel), po Benátkách a Milánu na severu Itálie (které tehdy patřily k provinciím říše) se na čtvrtém místě umístila Praha. Brno mělo v té době kolem 34 000 obyvatel, přičemž už jen čtyři další města v Čechách a na Moravě měla víc než 10 000 obyvatel: Byla to arcibiskupská Olomouc; průmyslový Liberec; který představoval jakési německé vzdorosídlo; textilácká Jihlava a pohraniční Cheb. Pozdější průmyslová centra typu Ostrava nebo Plzně byla zatím „městečky na dlani“. Z 550 měst v českých zemích měla tehdy jen 183 víc než 2000 obyvatel a jejich středověký charakter se fakticky začal měnit až v druhé polovině 19. století.

Kolik žilo v Praze lidí? 75 až 85 tisíc obyvatel. Ne že by se to nevědělo přesně, ale záleží na tom, jestli započítáváme vloženou vojenskou posádku, která čítala až deset tisíc mužů, nebo ne. S čísly máme zejména v rozhlasovém pořadu tak trochu problém. Zatímco v knize, v časopise nebo v novinách se k tomu numeru můžeme klidně vrátit, v éteru je jednou vyřčené nepřitáhneš zpátky ani párem volů. Proto se jim snažíme pokud možno vyhýbat, jenže tentokrát jim neutečeme. Rok 1815. České země mají (zaokrouhleně) 4 800 000 obyvatel. Za zhruba 30 let na to už tady žije 6 800 000 lidí. Je to víc o 2 miliony, tedy o 40%. V Praze roku 1815 žilo asi 80 000 obyvatel (tedy skoro tolik, kolik jich dnes má Zlín, dvanácté nejlidnatější město ČR). Za pouhých 7 let nato tady bydlelo už přes 90 000 lidí (já bych ten počet přirovnat k dnešním Pardubicím). Utekly další čtyři roky a v Praze bylo dosaženo „magické“ hranice 100 000 lidí (tolik jich má dnešní Olomouc). A když si vezmeme rok 1843, tak v něm činí počet pražských obyvatel 111 000 plus 35 000 lidí na nových předměstích, hlavně v Karlíně a na Smíchově (tady tady už nemáme k čemu přirovnávat).

Do revolučního roku 1848 vstupovala Praha (se satelity) jako stopadesátitisícové město. Kdy bychom ještě pár Pražáků přidali, kryl by se jejich počet s dnešní Plzní. Tedy počáteční stagnace - a pak následný strmý vzrůst demografické křivky. Jak si to vysvětlit? Éra napoleonských válek byla časem zmatků, hladu, epidemií, vojenských odvodů, válečných ztrát. Všechny tyto faktory se promítaly do vyšší úmrtnosti a nižší porodnosti. Po vídeňském kongresu však nastal obrat. Díky systematičtější zdravotní péči a lepším hygienickým podmínkám výrazně poklesla úmrtnost, hlavně kojenecká a dětská. Radikální zvrat způsobilo zvláště celoplošné očkování dětí proti neštovicím, metle předchozího 18. století. Na sklonku tereziánských časů se s očkováním nesměle začalo, koncem roku 1820 se dařilo očkovat kolem osmdesáti procent narozených.

Porozhlédněme se po Praze někdy na začátku 19. století. Pas ani vstupní vízum do země potřebovat nebudeme, v Toulkách českou minulostí neznáme žádných administrativních překážek – tedy kromě těch, které jsme si schopni vytvořit my sami (což my ale dělat nebudeme). Takže prosím – tady je naše metropole. Nějak se nám srazila... aniž prošla vyvářkou. V časech národního obrození ji tvořilo prakticky jenom pět čtvrtí: Staré a Nové Město pražské, Židovské Město, Malá Strana a Hradčany. Život tu běžel (či šel anebo ještě lépe – šoural se) pěkně postaru. Což znamená, že po ulicích ulicích špatně dlážděných (pokud byly vůbec dlážděné), za nocí jen chabě osvětlených. Kanalizace teprve vznikala. Při průchodu bylo třeba občas uskočit před sprškou splašků.

Návštěvníci zpravidla vnímali dvě protikladné skutečnosti: že je Praha sice krásná, ale tak nějak „po slovansku“ špinavá zanedbaná. Nejrušnější ulicí byla Jezuitská, která mířila na jediný pražský most, provozně přetížený most Karlův, dříve Kamenný. Ta ulice se jmenuje dnes rovněž Karlova, ale předtím ještě vystřídala názvy jako Svatoklimentská a Nožířská. Rušno bylo také u tří hlavních přívozů, které se nacházely u Střeleckého ostrova, u výjezdu z Kaprovy ulice a v Podskalí. Když byl vybudován řetězový most (v roce 1841) těmto frekventovaným místům se ulehčilo a hlavní bulvárem se staly Nové aleje (tedy dnešní Národní třída, původně ulice Na příkopě). Když tu byly vysázeny stromy, ujal se název V alejích nebo také Ve stromořadí, nějaký čas se jí říkalo U Řetězového mostu, proč, to je jasné, a tak dostala tato třída jméno Ferdinandova, za druhé světové války ji nacisté přejmenovali na třídu Viktoria, abychom věděli, že Hitler vítězí na všech frontách pro novou Evropu, jenomže nezvítězil, a tak se jí vrátilo zase její národní pojmenování.

Od třicetileté války byla Praha sevřena pásem barokních hradeb a měla statut pevnostního města. Ve 30. letech předminulého století se dalo do města vjet nebo z města vyjet pouze osmi branami (bylo jich víc, ale některé byly zaslepené). Na noc se zavíraly těžkými vraty a přes den u nich vybíral akcíz čili potravní daň na čáře (z většiny předmětů spotřeby, provážených do takzvaných uzavřených měst – a těch bylo v rakouském císařství deset – se vybíral poplatek). Do brány Poříčské (nacházela se v blízkosti místa, kde bylo vybudováno dnes už neexistující nádraží Těšnov) se vlévala doprava několika dálkových silnic: rumburské a litoměřické od Mělníka, kladské od Poděbrad a slezské od Brandýsa nad Labem. Novou Horskou branou – taky se jí říkalo Vídeňská – na východním konci Senovážného náměstí, tam, kde se říká U Bulhara), tam končila důležitá silnice vídeňská nebo též českobrodská (podle nejbližšího města na trase).

Branou Koňskou (stávala v místech, kde se dnes nachází Národní muzeum a byla ze všech pražských bran nejmohutnější), branou Koňskou přijížděly povozy od Kostelce a Českého Brodu. A Vyšehradskou branou se vjíždělo do Prahy, když forman dorazil po silnici od Benešova, Budějovic a Lince. (Vyšehradské brány jsou vlastně tři – Leopoldova, Cihelná a Táborská). Ke smíchovské Újezdské bráně (kdysi bychom ji prošli kde jinde než na malostranském Újezdě v těsném sousedství kasáren, ve kterých se narodil i Jan Neruda) mířily dvě komunikace, jednak od Pasova, Strakonic a Dobříše, hlavně však stará silnice norimberská od Berouna.

A jdeme nahoru na Strahov, nikoli na stadion, nýbrž k bráně Strahovské neboli Říšské, ta uzavírala (či otevírala, jak kdy) vjezd a výjezd na Pohořelci – jezdilo se tudy na Slaný a na Karlovy Vary. A ještě tu máme bránu Píseckou neboli Brusku, ze které vycházela silnice na Velvary a Teplice. (Bruská brána se jmenovala podle potoka Brusky.) Bývala součástí barokního fortifikačního systému Prahy známého jako Mariánské hradby. I když nesla ještě jedno jméno, Písecká, nejezdilo se jí na Písek. Název vznikl přenesením jména někdejší brány, která stávala o několik set kroků dále na malostranském předměstí Písek (v místech dnešní Valdštejnské ulice). A ještě mu máme jednu bránu s podivnými jmény. Slepá brána stála na konci Ječné ulice (na dnešním náměstí I. P. Pavlova). Původně nesla jméno svatého Jana, ale protože se v jejím okolí konaly trhy vepřů, obdržela nový název, Svinská. Slepá se jí říkalo po barokní přestavbě, od níž byla neprůjezdná, určená jen pro pěší. S Žitnou branou máme jasno, jelikož stejnojmenná ulice existuje dodnes.

Kolem 30. let předminulého století denně vyjíždělo z Prahy a denně do ní přijíždělo 48 jízdních pošt. Vnitřní městskou dopravu obstarávalo 130 fiakrů, ty však byly poměrně drahé (asi jako současné pražské taxíky). Hodina jízdy stála 40 krejcarů, 4 zlatky se platilo za den. Nedělní výlet do „vyhlášených lázní chuchelských“ přišel na šest zlatých, což si žádá nějaké srovnání, kupříkladu s pivem, to každý pochopí. Půllitr piva stál 4 krejcary, což ještě žádnou vypovídací hodnotu nemá. Jeden tolar rovná se jednomu zlatému a deseti 10 krejcarům, což je dohromady 70 krejcarů, rovnajících se jedné míšeňské kopě. Z čehož vyplývá, že jeden zlatý měl 60 krejcarů. Za jeden zlatý si našinec předek mohl poručit patnáct pivních půllitrů. Teď je třeba si představit, že taková jedna neděle v Chuchli přišla jenom na jízdném na – devadesát piv. Pro pivaře hrůzná představa. Není divu, že chudší měšťané (anebo ti žíznivější) jezdili v levnějších bryčkách. 2 zlatky na den. A většina Pražanů chodila pěšky. Doprava se potýkala s krizí, zatímco pivovarnictví kvetlo.

Barokní hradby, postavené v letech 1950 až 1720, skoro neprodyšně oddělovaly Prahu od okolí. Za jejich vysokými silnými zdmi, ze kterých zubatě vyčnívaly bloky předsazených bastionů, se rozkládala typická venkovská krajina se zónou zeleně a o něco vzdálenější linií roztroušených osad, samot a několika paláců pražských patricijů. Do města se vstupovalo (jak jsme si právě vysvětlili) deseti branami a brankami, přičemž hlavních (těch starších) bylo osm, tři na levém a pět na pravém břehu Vltavy, ostatní pak byly do hradeb prolomeny vesměs ve 30. letech 19. století. V těsné blízkosti vnějšího líce fortifikací, totiž „na vzdálenost dělového výstřelu“, tedy pěti set sáhů (jeden vídeňský sáh sahal do délky takřka dvou metrů, tzn. že pět set sáhů činilo necelý kilometr) se smělo z vojensko-strategických důvodů stavět jen výjimečně a provizorně. Šlo o to, aby za případného obléhání města se nepříteli neumožnila ničivá dělostřelba na krátko. V pásmu takzvaná obstávky mohlo proto vojenské velitelství při válečném ohrožení nařídit okamžité demolice, a to bez jakékoli náhrady vlastníkům.

Tehdejší nejbližší pražské okolí si tedy nepředstavujme jako průmyslovou, logistickou nebo nákupní zónu. Hned za hradbami byly pole, louky, zelinářské zahrady u vody, vinice na svazích. Bukolická idylka. I když – tak úplně zase ne, protože sem patřily i dva rozsáhlé morové hřbitovy, Olšanský a Malostranský. Až teprve za zelenou linií obstávky bychom z hradeb zahlédli roztroušené zemědělské usedlosti, zájezdní hospody nebo výletní hostince a honosné vily či letohrádky v zahradách šlechty nebo měšťanů zbohatlíků: Smetanku, Pštrosku, Eichmanku, Kravín, Zvonařku, Folimanku a další. Možná by nás taky překvapilo, že vrchy jako Žižkov nebo Petřín byly skoro holé – zazelenění se dočkaly až v následujících desetiletích.

Vltavu nepřehlédneme, tehdy ani dnes. Řeka meandrovala středem města a půlila Prahu na dvě části. Občas se rozlévala ze svých neregulovaných břehů (když to na ni přijde, tak to ona se ráda rozlije i ze svých břehů regulovaných), a tyto povodně postihovaly hlavně Staré Město, Karlín, Holešovice a další nízko položené partie. Dokonce měnila i řečiště. Jedním z tehdejších výtvorů řeky byl například do té neexistující Žofín čili Slovanský ostrov, zprvu zvaný Barvířský. Vznikl z původně nenápadného nánosu za velké povodně roku 1784. Řeka – tato energetická centrála města – byla nejenom jakousi esovitě prohnutou páteří Prahy, ale také její hlavní výrobní a skladovací základnou. Vltavu lemovaly především mlýny, stojící při jezech. Jezů bylo tenkrát na kratičkém, pouze tříkilometrovém úseku, vymezeném hradbami, osm. Vodu z jezů využívaly vodárenské věže, prádelny, lázně, brusírny, koželužny, pivovary, ve kterých se mlel slad, a také stoupy. Stoupa už je přece jenom hodně archivní pojem. Naposled, alespoň co se pamatuji, končila ve stoupách ideologicky nevhodná literatura. Toto zařízení drtilo a rozmělňovalo, ale nikoli původně knihy. Ve stoupě byl zpracováván ječmen nebo pšenice na kroupy, drtil se mák, řepka olejka před lisováním, a dokonce i hrušky na pracharandu. Aby posluchači netápali, tak pro jistotu vysvětlíme i tu pracharandu: To byla výborná hrušková povidla, ale ze sušených hrušek. Nejdřív se ty hrušky musely usušit na křížaly a ty se pak rozemlely na prášek a povařily s cukrem, trochou vody a skořicí. (Konec gastronomické vsuvky.)

U vltavských břehů nalezla obživu kromě vorařů, rybářů, pískařů a ledařů řemesla spjatá s textilnictvím: byly tu barvírny, valchárny, jirchárny, bělidla (většinou velice neekologické provozy). A to ještě zdaleka nebylo nejhorší. Při břehu, lemujícím židovské ghetto se rozkládaly čpavkem zapáchající takzvané Scheindtlovy sanytrové plantáže – jejich výsledný produkt, ledek neboli sanytr se používal k výrobě střelného prachu. Protože valná část objemných materiálů se dopravovala po vodě, rozkládaly se na obou březích Vltavy sklady dřeva, písku, cihlářské hlíny, ale i erární solnice. Jedna z nich, podobná špýcharu, stávala na místě dnešního Národního divadla. Po řece připlouvaly do Prahy ze schwarzenberských lesů v jižních Čechách spousty vorů, přičemž jejich hlavním přístavem bylo Podskalí. Nákladní šífy s obdivuhodně malým ponorem dopravovaly všechny sypké materiály od písku po obilí, z terminálu koňky v Českých Budějovicích pak zejména sůl.

Životodárná Vltava měla ovšem i vážnou komunikační překážku mezi pravo- a levobřežní Prahou. Ano, jeden jediný most. Už dávno nestačil – povozy se k němu sjížděly ze všech stran klikatými uličkami a ucpávaly jej. Již tenkrát znala Praha dopravní špičky, a taky kolapsy. Jisté odlehčení poskytovaly dopravě brody. Byly dva, tedy ty hlavní. První v Podskalí, pod tehdy ještě neproraženou vyšehradskou skálou, a pak byl ještě jeden na „Dolní vodě“, totiž na Štvanici mezi Těšnovem a Holešovicemi. Obě však ústily na levém břehu řeky vlastně už za městem, na volné venkovské půdě. Tíživé dopravní situaci ulehčil až řetězový most.

Vltavské stráně byly ve srovnání s dneškem na počátku 19. století chudé nejen svými usedlostmi, ale i zelení. Stejně tak chyběla i zeleň uprostřed metropole. Oproti bohatě kvetoucí barokní Praze byla tvář města vinou opakujícího se řádění francouzských, bavorských, saských, pruských i rakouských armád v průběhu 18. století velmi zpustošena. Teprve v 30. letech se to změnilo k lepšímu. Za úřadování nejvyššího purkrabí hraběte Karla Chotka, jak jsme si řekli už minule. Až do druhé půle dvanáctých let předminulého století se v Praze příliš nestavělo. Naopak, hlavní město Českého království bylo z urbanistického hlediska v dezolátním stavu, poničeno mnoha ranami, utrženými při obléhání a bombardování z tereziánských válek.

Také drsné zásahy josefinské vykonaly své: ve městě byly mimo jiné zrušeny 43 kostely a valná část jich byla pobořena. Následující éra protinapoleonských tažení s typickým ždímáním financí potřebných pro válku žalostný stav města ještě prohloubila. Roku 1810 sice vyrostlo empírové průčelí celnice U hybernů, roku 1816 se začala stavět piaristická kolej Na Příkopě a v Panské, v témže roce se podařilo nalézt komunální prostředky pro budování kanalizace, roku 1817 počal vznikat předměstský Karlín, který se za století nato stal na nějakou dobu i městem, a tak dále, a tak dál, ale – ale to všechno bylo málo ve srovnání se skutečnými potřebami města.