760. schůzka: Skladba je nejtěžší ze všech věd

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Antonín Rejcha

Přidejmež k počtu všech Toulek českou minulostí ještě schůzku, v níž vám přiblížíme osudy člena Francouzské akademie krásných umění, profesora pařížské konservatoře, autora učebnic, podle nichž se učila kompozice na předních evropských hudebních školách. rytíře Řádu čestné legie, mezi jehož žáky patřili Hector Berlioz, Adolphe Charles Adam, Friedrich Flotow, Charles Gounod, Ferenc Liszt, César Franck.

Byl pohřben na čestném místě na hřbitově Pre-Lachaise jako jeden z nejlepších synů Francie, jehož díla jí byla ke cti. Ale Francie jeho matkou nebyla.Nad kolébkou mu zněla čeština. Jmenoval se Antonín Rejcha.

Narodil se na Starém Městě, v domě U Vorlů. Jak známo, povinnou školní docházku dětí od 6 do 12 let zavedl roku 1774 Všeobecný školní řád císařovny Marie Terezie. Toto ustanovení potvrdil po nástupu na trůn i její syn Josef II., přičemž těm rodičům, kteří by děti do školy neposílali, hrozil postih. Přesto nebyly výjimky ani v Praze a patřila k nim i Rejchova matka. Antonín ještě v jedenácti letech neuměl psát, číst ani počítat, neznal noty, na nic nehrál, což ho trápilo a ponižovalo. Přitom ho hudba přitahovala a knihy ho zajímaly. Hloupá situace.

Kdyby toho kluka nic nebavilo, po ničem netoužil, jenomže by rád něčeho dosáhl. Jeho otec, staroměstský pekař a jinak pouliční hudebník Šimon mu zemřel, když byl synovi sotva rok. Jeho matka se znovu provdala a chlapce zanedbávala. Jeho jedinou nadějí byl dědeček Václav Rejcha, jenže ten dědeček bydlel daleko, až v Klatovech. A tak si jednoho dnes jeho jedenáctiletý vnuk počkal u městské brány na dostavník, vrhl se na stupátko rozjetého vozu a skutečně se do Klatov dostal. Od dědy se Antonín dozvěděl dobrou novinu: Josef Rejcha, jeho strýc a dědečkův další syn, působil jako kapelník zámeckého orchestru ve Wallensteinu.

Přání vzdělávat se bylo silnější než obava z neznámého světa (což už jednou v praxi prokázal), takže znovu putoval, tentokrát až na německo-francouzské hranice. Nikoli na stupátku dostavníku, tentokrát po svých. Pěšky. Na cestu se vydal na podzim. Neuměl německy, nevěděl, kudy se pustit, několik týdnů ho trápila nepohoda, zima, strach, hlad. To se necestuje nejlíp, ale ten kluk to nakonec dokázal. Jednoho dne zaklepal u dveří svého strýce ve Švábsku v jihozápadním Německu, nedaleko lucemburských hranic. Strejda měl z něj radost, a docela upřímnou. Ztrátou paměti netrpěl a tak si dobře pamatoval, jak i on sám v dětství dychtil po školách a hudbě – a že se stal vynikajícím violoncellistou, uznávaným muzikantem, za to vděčil svému o dvanáct let staršímu bratru Šimonovi, Antonínovu otci. Teď mohl jeho klukovi ten dávný dluh vrátit. Ve dvanácti letech Antonín konečně začal dohánět, co měl ve svém věku dávno znát, a současně se učil němčině, aby se ve Švábsku domluvil, a taky francouzštině, aby si rozuměl s tetou Lucií. Strýc ho zasvěcoval do hry na flétnu, housle a klavír, teta ho zase učila pravidlům dokonalého chování. Rejchovi byli bezdětní a ve svém synovci našli syna.

Joseph Karl Stieler: Portrét Ludwiga van Beethovenas partiturou Missy solemnis

Nastal čas, během kterého se zanedbaný kluk proměnil v kultivovaného mladíka. Když bylo Antonínovi patnáct let, byl jeho strýc Josef jmenován koncertním mistrem a ředitelem orchestru v Bonnu. Maxmilián František, nejmladší syn Marie Terezie, nastoupil na uprázdněný kurfiřtský stolec – jakožto vyznavač osvícenství a umění založil ve svém sídelním městě universitu, knihovnu, divadlo obohatil o operu a přál si mít kvalitní dvorní kapelu. Josef Rejcha měl jeho důvěru. Beethoven byl už ve třinácti cemballistou divadelního orchestru v Bonnu, ve čtrnácti varhaníkem dvorské kapely, působil jako klavírní virtuos. Patnáctiletého Antonína neznal nikdo, leda snad jeho strýc. A ten věděl, že vychoval skvělého flétnistu a houslistu.

Dva nejmladší členové orchestru (Rejcha byl tentýž ročník jako Beethoven, narodil se však v únoru, zatímco Ludwig v prosinci) – ti dva se brzy spřátelili, obdivovali tytéž skladatele, virtuosy, pěvce, donekonečna debatovali o tom, co hráli, slyšeli, četli. Když zahájila v Bonnu svou činnost nová universita, byla to pro Antonína neodolatelná příležitost. Antonín se přihlásil na přednášky matematiky, filosofie a literatury, jeho přítel Ludwig se k němu (až na tu matematiku) připojil. Byla to nerozlučná dvojice, říkalo se jim podle věrných přátel z antického bájesloví Orestes a Pylades. Oba měli stejného učitele hudby, Christopha Neefeho, který je zasvěcoval do díla Johanna Sebastiana Bacha.

Hudbu Antonín rozhodně nezanedbával. Zvědavost ho popoháněla k činnosti, chtěl vypátrat, v čem se skrývá umění mistrů. Strýc měl doma spoustu partitur a na nich se mladík poučoval: studoval jednotlivé party, vedení hlasů, jak se vzájemně propojují, co který nástroj vyjadřuje, objevoval stavbu díla, jeho myšlenku, poslání. Otevíral se mu pohled na způsob tvorby, zatoužil psát hudbu. Ve dne chodil na zkoušky, večer hrál a v noci se vydával do strýcovy pracovny. Jeho tajemství strejček objevil, a když se mu Antonín svěřil, že chce komponovat, narazil na odmítavý postoj. Josef Rejcha v něm nejspíš viděl budoucího virtuosa, snad kapelníka. „Aby člověk mohl tvořit, musí v něm být božská jiskra!“

Ne že by Antonín tu jiskru neměl, ale strýc ji v něm neviděl. A přitom sám byl dobrý skladatel. Tím víc svého synovce jeho soud zasáhl. Antonín to nevzdal. Když mu bylo sedmnáct, přednesl kurfiřtský orchestr na dvorním koncertě jeho první symfonii. Strýček považoval ten úspěch za náhodu. Paličák. Zájem o mladého umělce však rostl, jeho sólové flétnové variace byly na koncertech stále žádanější, vynikal i jako skladatel. Psal italské scény a získával obdiv obecenstva i předních interpretů. Až přišel den, který Antonína za všechnu tu vytrvalost odměnil. Josef Rejcha prohlásil, že sám bude italské scény svého synovce dirigovat.

Claude-Marie-François Dien: Portrét Antonína Rejchy

Do života umělců zasahovaly dějiny. Francouzská revoluce a poprava Jeho královských Veličenstev děsila panovnické dvory – revoluční vojska ve jménu rovnosti, volnosti, bratrství překročila hranice Francie a vítězně postupovala. Pud sebezáchovy vyháněl vládce přepychových sídel do exilu. Nepřátelé se blížili k Bonnu a Josef Rejcha vyzval synovce, aby se zachránil pro hudbu. Což on učinil. Bylo mu čtyřiadvacet a jako své nové působiště si vybral Hamburk. Nejenom proto, že se nacházel v bezpečné vzdálenosti od Francouzů. Hudba patřila k okázalým zálibám představitelů tohoto bohatého města, významným muzikantům tady věnovali s oblibou svou přízeň.

Antonín v Hamburku uspěl. Byl to mladý muž uhlazeného vystupování, který mluvil německy stejně dobře jako francouzsky, k tomu to byl významný virtuos a skladatel kurfiřta bonnského, takže měl v Hamburku dveře otevřené. Uvažoval, jak dál, a rozhodl se pro nezávislost. Chtěl pokračovat ve studiu skladby, dále matematiky, fyziky, astronomie, filosofie. Což je hezký studijní program. Asi na něj byly potřeba peníze. Rejcha došel k závěru, že na živobytí si bude vydělávat učením hry na klavír a kompozice. O žáky neměl záhy nouzi. Vzbudil totiž značnou pozornost neobvyklým způsobem výuky adeptů skladby – nepoučoval, ale radil, srozumitelně zasvěcoval do základů harmonie a skladebných postupů, výklady dokládal názornými příklady. Měl výborné a rychlé výsledky. Výuka dala hodně i jemu - když vysvětloval, tak si zároveň upřesňoval své názory a prohluboval poznatky.

Začal si všechno zaznamenávat, vznikal mu materiál pro učebnice, ale přitom stále dával přednost skládání. Objevoval nové výrazové možnosti, hledal, jak využít nejrůznější zvukové kombinace, jak uplatnit nová rytmická a harmonická řešení. Jeho pero psalo symfonie, koncerty, dvojkoncerty, komorní skladby pro neobvyklé sestavy nástrojů i dua pro a kvarteta pro flétnu (jeho mistrovský nástroj). Také hudební drama ho zaujalo a napsal operu Poustevník na ostrově Formosa, a ještě další: Obaldi aneb Francouzi v Egyptě. Skladatel sice upozorňoval, že děj toho druhého díla se týká křižáckých válek, Paříž však projevovala o uvedení díla silný zájem. A tak se Rejcha rozjel do Paříže. Ani ne za slávou, spíš za zdravím. V Hamburku, ve kterém pobyl pět let, si nikdy nezvykl na mlhy, vlhko, pach kanálů.

Od mládí Rejcha obdivoval Haydna a toužil se stát jednou jeho žákem. Když Francie uzavřela mír s Rakouskem, byla cesta k Mistrovi volná. Odjel do Vídně, ale začátek v císařském městě na Dunaji nebyl nejšťastnější. Haydn si už připadal starý (bylo mu téměř sedmdesát), přestal učit, ale Rejchovy partitury si prohlédl a nabídl mu své přátelství, stal se jeho rádcem v umění a společenském dění. Pro vídeňský pobyt si Rejcha stanovil stejný program jako pro Hamburk: zdokonalovat se v kompozici a ve vědách, příjmy si zajišťovat výukou. Jeho přístup k výchově umělců mu i v rakouské metropoli získal početné žactvo i věhlas. Začal publikovat: vydal sbírku příkladů pro nastávající skladatele, do svých Filosofických poznámek zahrnul úvahy o vlastnostech hudby, jejím vlivu na zušlechtění, na duševní rozvoj jedince i národa, na sociální i politický život.

Rejcha od mládí obdivoval Josepha Haydna (na portrétu Thomase Hardyho)

Hrát Rejchu brzy patřilo k dobrému tónu. Císařovna Marie Tereza, manželka Františka I., mu sama vybrala libreto a on na její přání napsal operu o královně Granady, která pak byla s úspěchem provedena v dvorním divadle. Kníže Lobkovic uspořádal ve svém paláci koncertní premiéru Rejchovy opery Uragan. Napoleon si mezitím upevňoval svůj trůn triumfy na bitevním poli. Na podzim roku 1805 vtáhl do Vídně a začátkem prosince si u Slavkova dodal ještě většího lesku. Své zemi však nedobýval jenom mocenskou převahu, v jeho osobním doprovodu byli i vědci a umělci. Francouzští hudebníci měli za úkol navázat osobní styky s rakouskými kolegy. Antonínu Rejchovi připadla významná role, mezi Francouzi bylo několik jeho přátel a ve Vídni jich měl řadu, znovu se sblížil s Beethovenem, stýkal se s Haydnem, Salierim, Albrechtsbergerem a dalšími skladateli. Ovládal němčinu jako francouzštinu, pro obě strany byl nepostradatelný, stal se prostředníkem mezi dvěma kulturami. Bylo to náročné na čas, ale přesto nepolevil ani v tvůrčí práci. V té době složil Lenoru, velký hudební obraz s recitativy, áriemi, sbory a baletními výstupy. „Kdybych byl hrabětem Esterházym, dal bych ji provést, jak se zaslouží,“ to prohlásil o Lenoře s obdivem Beethoven. To velkolepé dílo se úplně vymykalo době. Rejchovi velice záleželo na tom, aby svou skladbu vyslechl v koncertní síni. Bohužel text narazil na cenzuru. Lenoru provedl Rejcha v Lipsku.

Čtvrt století uplynulo od těch dnů, kdy opustil domov. Cesta za Lenorou vedla přes Prahu. Zmocnily se ho vzpomínky, zatoužil po setkání s matkou. Žila, byla potřetí vdaná. V cizinci, který ji navštívil, syna nepoznal. Ale dal se jí poznat a prožil s ní chvíle smíření. Pobýval v Lipsku, a pak zase ve Vídni, ale z Francie mu stále přicházely dopisy, a v nich pozvání, aby tam znovu zkusil štěstí. V osmatřiceti letech přijel do Paříže podruhé. Přivezl si s sebou žeň minulých osmi let – padesát skladeb. Mimo jiné Hudbu na oslavu velkých mužů a velkých událostí, určenou pro provedení pod širým nebem za doprovodu výstřelů z děl. V Paříži měl stoupence mezi rozhodujícími činiteli hudebního světa, především Luigiho Cherubiniho. Ten zařídil uvedení Rejchových symfonií a tím i vzkříšení jeho jména.

Bez citů je umění řemeslem

Předstoupil před hudební svět s teoretickými díly – jeho Pojednání o melodii vzbudilo velký obdiv. „Lze doporučit, aby se ve všech zemích začaly vydávat lidové písně,“ psal Rejcha, „protože právě v nich je zvěčněna povaha a hudebnost národa.“ S nejmenším zájmem se setkal jeho spis O hudbě jakožto umění ryze citovém. Na jeho stránkách se zabýval i názorem antického autora Philidora: „Skladba je nejtěžší ze všech věd.“ A došel přitom k závěru, že „skladatel má při své práci možnost takového množství kombinací, kolik jich udává matematika.“ Své vývody doložil tabulkou s počtem tónů a jejich obměn. Uvažoval přitom o všech obměnách: melodických, rytmických, harmonických, taktových. Zdůrazňoval však: „Bez citů je umění řemeslem.“

Stále skládal, byl neúnavný, jeho hudba se stala trvalou součástí pařížských koncertů. Koncem roku 1817 schválil král Ludvík XVIII. jmenování Antonína Rejchy profesorem pařížské konservatoře. Ve 47 letech tak měl konečně zajištěné postavení, jakousi záruku a oprávnění, aby si konečně mohl založit rodinu. Oženil se s Virginií Esnaultovou. Měl vlastní domov, manželku a dvě dcery. Skladatel, pedagog a teoretik však pokračoval v naplňování svého poslání – vydal další učebnici, která se zabývala hudební kompozicí. Rejchovy přednášky na konservatoři navštěvovali i jeho kolegové z profesorského sboru. Na jevišti pařížské opery se konala premiéra jeho lyrické opery Sapfo, vedle níž složil velkolepé Te Deum. Jeho nový spis o vysoké hudební kompozici zařadily do přednášek významné hudební školy různých zemí.

Francie už ho k sobě připoutala natrvalo. V roce 1829 (to mu bylo devětapadesát let) požádal o francouzské státní občanství. Pařížský prefekt ve svém doporučení s úctou s úctou hodnotil Rejchovy tvůrčí úspěchy, pedagogické a teoretické zásluhy i osobní vlastnosti: „Ušlechtilý člověk, skladatel, umělec, jehož díla jsou Francii ke cti.“ Tak byl oceněn někdejší kluk, který se vydal do světa na stupátku dostavníku a pak i pěšky. Francie se mu odměňovala, jak nejlíp uměla. Rejcha byl vyznamenán řádem Čestné legie, byl zvolen členem Akademie krásných umění, stal se jedním ze šesti nejvyšších představitelů hudebního umění. 28. května 1836 v souboji s nemocí podlehl. Těžký zápal plic byl posledním dramatem jeho života.

02385542.jpeg

„Když se umění dostane na vysoký stupeň dokonalosti, když se stane majetkem národa, když se jím dokonce zabývá celý svět, tak je zároveň v tom bodu, kdy jde zpátky,“ to napsal Antonín Rejcha, a z těch jeho slov běží mráz po zádech i dnes: „Lidé ztratí smysl pro vkus, zneužijí umění a svůj vlastní talent. To je začátek říše přehánění a falešného lesku. Umění se ponižuje a znesvěcuje. Je neštěstí, že si sluch zvykne stejnou mírou postupně na špatnou jako na dobrou hudbu. To, že si každý o sobě myslí, že má bezchybný úsudek, není jen směšné, ale škodí umění v největší míře. Skladatelé, kteří jsou závislí na mínění publika, obětují všechen svůj zájem o umění, jen aby se líbili davu.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?