758. schůzka: Drobty na stole doby (pražském)

„Zajdeme-li do vnějších ulic, zdá se nám, že jsme na vsi. Krásných procházek nemá Praha vůbec. Nová alej je jediným místem, kde se lidé scházejí za tímto účelem. Je jen tak široká, že projde čtyři nebo pět osob. Za letních večerů se však ulice přeplněná, sotva se člověk protlačí.“ Takto viděl matičku českých měst anonymní poutník z ciziny z doby zhruba v první polovině 19. století. Jiné opakující se stesky návštěvníků (nikoli těch běžných, ale vzácných návštěvníků české metropole) poukazovaly na špínu v ulicích a hostincích, na společenskou zaostalost nejvyšších vrstev projevující se nevychovaným hlasitým řečněním i divadle či při koncertech, přejídáním se, chabou znalostí jazyků, maloměšťáckým kastovnictvím.

Nejčastější výtky vůči „pouliční chase“ pak zněly: lenost, pivaření, mor kořalečnictví, karban, špinavé děti. I mladého Pavla Josefa Šafaříka, když projížděl městem na studia do Jeny, Praha rozčarovala. Zklamaly ho nedlážděné ulice plné jam a kaluží, nízké, chatrně zbudované a neudržované domy, slátané boudy a cihelny na nábřežích Vltavy, věž Staroměstské radnice, která hrozila sesutím a podobně. Nemile byl překvapen takřka úplným poněmčením vyšších a středních vrstev obyvatelstva. Podobnou zkušenost učinil publicista Edvard Hanslick ve svých vzpomínkách. Potvrdil, že čeština se ve městě začala výrazně prosazovat teprve okolo roku 1845, čili až těsně před revolucí. A právník, rytíř Josef Helfert dodává, že až do roku 1848 bylo jen zřídkakdy slyšet osoby lepšího stavu mluvit na ulici česky. Zvláště dámy se styděly, anebo se bály, že s kvůli češtině na ně snesou hrubosti a urážky kolemjdoucích.

Vlastenec Tomáš Burian se roku 1841 rozepsal: „Nevěřte, že Praha neněmčí! Známť já ji z dřívějších časů lépe než vy, já se v ní před čtyřiceti lety narodil, v ní do škol chodil a do roku 1819 jsem zde jako voják měl ležení. Vůkol našeho obydlí byli měšťané skoro všichni Češi a jména domů byla česká. Teď již docela zmizela. Domy se nazývaly u Kameníků, u Čtveráků, u Křikavů, u Pachtů, u Mandlíků, u Soudků, u Bezděků, u Kamenného ptáka, u Krajských, u Dundrů. Kdož o nich dnes něco ví?“ A vídeňská spisovatelka Karolina Pichlerová? „Duchu je v Praze snad blaze, ne ale tělu. Například je nedostatek slušných lázní. Kdo se chce vykoupat doma a nemíní si hřát vodu sám, musí pro ni dojít do nejbližšího pivovaru (jichž je v Praze naštěstí mnoho).“ To jsou věci... Za očistou člověk musel putovat do pivovaru!

„Číslové loto je zhoubný mravní mor,“ tvrdí spisovatel a dramatik Adolf von Schaden, přičemž nám chtě nechtě evokuje množství dnešních heren a videoterminálů. „I v Praze je původcem nespočetného žalu. Aby si vsadil terno, prodá zdejší lid punčochy a běží bosky za čertem.“ A když jsme již zabrousili na tenký led mravnosti... Seznamme se s tím, co si o morálce Pražanů pomyslel saský vévoda Bischoff: „Shledávám zde mnoho pověr, jakož i velký sklon ke smyslnosti – na tři manželské děti připadá jedno nemanželské.“ (Co by pan vévoda říkal dnešnímu poměru manželských a mimomanželských potomků, který bude nejspíš opačný?) „A ještě jsem tu viděl sklon k pití a nesmírnou touhu se blýsknout. Nejnižší lidová vrstva je odporně podlézavá. Líbá vám kabát a připojí ke každé větě titulaturu, na niž obyčejně nemáte nárok.“ (S titulománií se to u nás k lepšímu nezměnilo, ba naopak, přístup k nim dokonce v některých městech velice zlevnil.) „A karty zde hrají ženy jako muži. Pravý Čech setrvává u hry zvané jedenadvacet. Vzdělané třídy si krátí čas hrou v šachy, kulečníkem a kuželníkem.“ (To máte jako dneska s golfem. Nehraješ golf? Jako bys ani nebyl. „Sotva kde jinde mají střední vrstvy tak pěkné kočáry jako v Praze. Následky tohoto nesmyslu se projevují na každém kroku. Koně a služebnictví stojí víc, než činí důchod, a tak se nádherymilovné panstvo brzy ztratí mezi luzou.“

Toto hodnocení nám však připadá přece jenom jednostranné. Tedy ne že by na všech těch hlasech nebylo zblo pravdy, ale že by kritici převažovali? To dozajista nelze tvrdit. Aby to pak nevypadalo, jakože Praze okopáváme kotník. Proto uveďme, že mnozí návštěvníci tehdejší Prahy byli naopak nadšeni. „Viděl jsem již mnoho měst, ale neznám jediné, jež by i jen trochu sneslo srovnání s hlavním městem Čech.“ Což spisovatel František Witt myslel určitě pozitivně. Stejně jako norský archeolog Ingvald Undset (mimochodem tatínek nositelky Nobelovy ceny za literaturu, spisovatelky Sigrid Undsetové): „Vyhlídka z Hradčan je pohled tak krásný, že na něj člověk těžko zapomene. Ve městě je tolik kostelů jako dní v roce.“

Anebo takový rakouský spisovatel Franz Grillparzer: „To město mě trochu smířilo s českým národem, který jsem nikdy nemohl ani cítit.“ (Asi měl nějaký problém s nosem, Franz.) „Praha se mi líbila zcela neobyčejně. Neviděl jsem ještě mimo Benátky město, jež na mně bylo tak zapůsobilo. Napíšu na Čechy chvalozpěv a povím v něm, že se jim křivdí, když se jim říká Böhmen.“ A ještě jeden cizinec, který přišel do styku s českým prostředním, již citovaný spisovatel Adolf von Schaden, který – kdo ví proč – cítil potřebu obhajovat zdejší policii. Možná si u ní chtěl udělat dobré oko. „Pražská policie je přísná, jako každá dobrá policie. Ale co se v cizině všude vypráví o její přemrštěné úzkostlivosti, je venkoncem lež. Skutečně bezúhonný a nepodezřelý cizinec nesetká se nikdy s větší zdvořilostí a blahovůlí. Ovšem musím radit každému, aby držel jazyk za zuby. Neboť tajná policie, též jedno u nutných zel novějších dob, obezřetně rozestavuje své slídily, a v přemnohých lidech nevytušíme sluhů jejích. Zdi mají uši.“

Ale jinak: „Nadmíru mnoho a vzácných krasavic uzříme v hlavním městě Čech. Češky jsou v bocích značně oblejší a širší než pěkné pohlaví jinde, a tato zvláštní stavba těla snadno vysvětlí myslivému lékaři trvale a nemálo rostoucí populaci země české.“ (Bohužel, oblé boky nám už dávno demografickou křivku nevzpruží...) „Trestanci, kteří v okovech zametají ulice, jsou jedinou uzavřenou společností, jež se v Praze trpí.“ Ani nejněmečtějšího ze všech německých skladatelů, Richarda Wagnera, nenechala Praha chladným: „Nezahladitelným dojmem na mou obrazivost zapůsobila ta starobylá nádhera a krása města Prahy. Ta cizí národnost, ta lámaná němčina obyvatel, účesy žen, tamní víno, harfenice a muzikanti, konečně pak všude zjevné známky katolicismu, ty četné kaple, svaté sochy a obrazy působily na mne opojným dojmem. Když jsem se zadíval na panorama Prahy, rozplýval jsem se v slzách.“

Nejživějším centrem Prahy bylo Staroměstské náměstí. Tady (a v blízkém okolí) stály nejvyšší, i třípatrové domy, jinak zůstávala zástavba města až na výjimky nízká, protože staré stavební a regulační řády vyšší než jednopatrové nebo dvoupatrové obytné budovy prostě nepovolovaly. Druhým rušným centrem byl už tenkrát Koňský trh (tedy Václavské náměstí). Nejenom že se tu obchodovalo koňmi, ale stálo tu hned několik pivovarů, zajížděly sem ve velkém nákladní formanské povozy a díky rozšiřující se dostavníkové dopravě se náměstí postupně proměnilo v jakési nádraží. Ostatní pražská náměstí sloužila jako specializovaná tržiště – to se nakonec zrcadlilo i v jejich dobových názvech. Například Karlovo náměstí, to byl Dobytčí trh, v navazující Ječné ulici byl trh s prasaty. Ječmen toho sice nemá s prasaty moc společného, ovšem ta ulice se tehdy jmenovala Sviňská. V zóně takzvaného tandlmarku (tandlmark byl – jak už z Toulek víme – trh vetešnický, bazar s použitým zbožím) pod Můstkem a poblíž kostela svatého Havla fungovaly Uhelný trh a Ovocný trh (ty si svoje jméno zachovaly dodneška) našli bychom i Trh vaječný, Husí trh, Zelný trh (ten poslední nám přes všechny přejmenovávací peripetie zůstal do dnešní doby, nikoli však v Praze, nýbrž v Brně). Praha měla i Senný trh (dnešní Senovážné náměstí), jakož i trh Kurný, Kuří, Kozí a Rybný.

Kromě toho fungovaly v Lazarské a Masné ulici masné krámy. Bylo-li třeba tu mastnotu zapít, šlo se buďto do hospody, nebo pro vodu. (Abstinenti pro vodu, zbytek národa na pivo.) Pro tu vodu si Pražané chodili do kašen, které byly v zimě dobře izolovány proti zamrzání. Nejlepším izolačním materiálem byla silná vrstva hnoje. (To se pak nedivím, že pražské hospody bývaly narvané, zvláště pak v zimě.) Z vodárenských věží při Vltavě se voda přiváděla dřevěným potrubím. Ve vodárnách se za mrazů pod pánvemi nádrží topilo otevřeným ohněm, což způsobovalo časté požáry. „Aktuální zprávy se v Praze vybubnovávaly. Noviny totiž zatím nebyly žádným masovým informačním médiem. Vždyť na začátku 19. století pražská pošta objednávala pouhých 5300 výtisků cizích novin ročně. Byla ovšem ve styku se 105 tuzemskými a třiceti dvěma cizími poštovními úřady. Zpracovávala v průměru 3000 dopisů denně.“

V noci se ve městě svítilo zprvu loučemi, smolnými věnci nebo koši na nárožích, později olejovými lampami. Vůbec první veřejné osvětlení – 180 nádob s olejem a knotem na frekventovaných bodech takzvané Královské cesty – bylo zřízeno v souvislosti s korunovací císaře Karla VI. v roce 1723. Dlouho však nevydrželo. Kolem roku 1825 začaly být ulice vybavovány takzvanými argantickými lampami. (To se jenom zkomolilo jméno vynálezce Ardanda. Byly to lampy na lněný olej s dutým knotem.) Mezi námi – moc světla nevydávaly, chodci stejně chodili nadále ve tmě s osobními lucernami. Tedy ti sociálně slabší. Bohatí měli svoje laufry. Nikoli zpěváky, ale běžce. S pochodněmi. Běželi před nimi a svítili na cestu. Proslulé plynové lampy byly v Praze instalovány až v roce 1847.

Koncem 19. století začala sice plynové osvětlení vytlačovat elektrická energie, ale tisíce plynových lamp svítily v pražských ulicích ještě ve 40. letech minulého století. Ve velkém byly likvidovány a nahrazovány elektrickými ve druhé polovině 20. století. Jako poslední byly koncem dubna 1985 převedeny na elektřinu osmiramenné stožáry na Hradčanském náměstí a v Loretánské ulici. Od roku 2005 se plynové lampy začínají do Prahy vracet. Jako první byly příslušníkem obnoveného Cechu lampářů rozžaty lampy v Celetné ulici.

K civilizaci patří i způsob, jak si poradit se splašky, s pomyjemi, s tekutým odpadem. Původně se splašky vylévaly na dvorky, na zahrádky, anebo rovnou na ulici. (Což byl zřejmě jeden z důvodů, proč se v noci chodilo po Praze s lucernou...) Zdaleka ne všechny domy byly vybaveny „tajnými kabinety.“ Ze suchých záchodů na pavlačích a v arkýřích vedly skluzy do žump. Fekálie z nich odvážel za nocí v bečkách ras se svými pomocníky. Historie spletité sítě pražských kanálů a stok sahá až do roku 1791, kdy byla započata stavba první kanalizační sítě. Cesta ke spuštění první čistírny v Bubenči však byla více než trnitá – do první stavby zasáhla smrt Josefa II. Stavba byla obnovena až roku 1816.

I když to byl systém ještě nedokonalý, důležité bylo, že se budoval na těch nejživějších třídách, které se současně dláždily. (Hle, jak inspirativní řešení pro dnešní kopáče! A nejenom v Praze.) Během deseti let vznikly v Praze 44 kilometry stok, svými výpustmi ústícími do Vltavy. Stoky vedly prostředkem ulic, dlažba se k nim z obou stran skláněla, přičemž v odstupech asi třiceti metrů byly sběrné šachty kryté mřížemi. První dlážděný chodník získala v Praze v roce 1803 nikoli ulice Dlážděná (už podle jména), ale ulice Železná, vedoucí ze Staroměstského náměstí ke Karolinu.

Praha rostla, a nerostla. Počet jejích obyvatel narůstal od poloviny 17. století, když skončila třicetiletá válka, ale uvnitř tohoto období – v letech 1770 až 1815 (to máme zhruba od závěru tereziánské éry až po konec napoleonských válek ) Praha nějaký přírůstek obyvatel nepoznala, populačně stagnovala. V mírových časech, které nastaly po pádu Napoleona, však začalo obyvatel výrazně a trvale přibývat. Stabilní populační růst (ten se týkal nejenom Prahy, ale celého českomoravského prostoru a habsburské říše vůbec) trval až do první světové války. Muselo se stavět. Až do roku 1840 hlavně a skoro výhradně z kvalitní bělohorské opuky, případně z levnější opuky petřínské. Z té opuky, jež v žáru lehce zrůžoví jako dívka po prvním polibku – Jaroslav Seifert věděl, o čem básnil.

Pak se začalo přecházet na cihly, ale opatrně. My jsme byli vždycky rozvážní. Obvodové nosné zdi se v první fázi nadále dělaly opukové, příčky už ale byly cihelné. Cihly se vyráběly přímo v Praze. Ve městě bylo v provozu sedm cihelen. Ta největší stála na místě, kde je dnes sídlo České akademie věd, tedy proti Nové scéně Národního divadla na Národní třídě. (Ano, tady se kolikrát pekly dějiny, nejenom cihly...) Kolem poloviny 19. století se v těch cihelnách přestalo topit dřevem, cihly, tašky a prejzy a začaly vypalovat uhlím. Od té doby však začaly proslulé pražské prejzové střechy také černat a ztrácet svou červeň. Do malty i do omítek se užívalo branické vápno, které pražským fasádám dodávalo typickou nažloutlou barvu.

Cement se poprvé uplatnil až roku 1857 při budování základů novorenesanční České spořitelny. A ještě pro úplnost: jak rychle šlo stavební dílo od ruky: když vezmeme v úvahu, že byla používána jednoduchá technika (nanejvýš vrátek), tak docela rychle. Stavovské divadlo bylo hotovo za pouhé dva roky. Železnice Praha-Olomouc včetně všech nádraží za tři, řetězový most před 400 metrů dlouhý za 2 a 1/2 roku. A Negrelliho železniční viadukt, který měří na délku 1111 metrů – za čtyři roky.

Čarodějem, který dokázal zkrášlit obrozeneckou Prahu, byl hrabě Karel Chotek, plným jménem Karel Chotek hrabě z Chotkova a Vojnína. Už jeho strýc Jan Rudolf jako nejvyšší purkrabí získal zásluhy tím, že mimo jiné upravil a otevřel Pražanům Královskou oboru (tedy dnešní Stromovku). Chotek junior dlouho sloužil jako gubernátor v Terstu a Tyrolích, pak jako dvorní kancléř ve Vídni. V průběhu sedmnácti roků byl nejvyšším purkrabím a presidentem gubernia a v té době se projevil jeho činorodý a podnikavý duch, mezi úřednickou šlechtou oné doby zcela výjimečný. Zasloužil se o zvelebení Českého království a zvláště Prahy, kde se teprve s jeho příchodem vskutku začalo stavět. Vedle nespočetných zásluh jiných začal vroubit prašné císařské silnice topoly, osadil novým stromořadím zanedbaný Petřín, ladem ležící plochy hradeb proměňoval v procházkové sady. Za Chotka byly skalnaté srázy kolem Vltavy osázeny nezdolnou palmou uherských pust – bělokvětým trnovníkem, totiž akátem.

Chotek vybudoval silnici z Klárova k Písecké bráně a přilehlé Chotkovy sady, serpentinovou cestu k vyšehradské citadele, zrekonstruoval zpustlý a nesjízdný úvoz nad Nerudovou (dříve Ostruhovou a ještě předtím Strahovskou) ulicí, přestavěl Koňskou bránu, zasloužil se o stavbu druhého (řetězového) pražského mostu, uspořádal tři průmyslové výstavy, dal podnět k založení Jednoty pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Z jeho popudu byly v našich městech houfně ustavovány okrašlovací komise, které měly za úkol provádět rozvoj měst podobně jako se tomu dělo v Praze. Patřil k oněm několika českým šlechticům, o kterých František Palacký říkal: „Ano, toto jsou věrní Češi.“