757. schůzka: Jak se změnil kámen v zlato

Dnes už je nám to naprosto nepochopitelné, ale ještě na počátku 19. století představovalo uhlí kuriózní surovinu, takřka zbytečnost, se kterou si lidé ani dost dobře nevěděli rady. Uhlí se dokonce nazdařbůh pálilo a popel se pak za babku prodával jako hnojivo. Pod pojmem "horník" si samozřejmě vybavujeme chlapíka rubajícího uhlí, ale tenkrát tomu tak nebylo. Horník byl od věků ten, kdo těžil stříbrnou nebo jinou rudu, zatímco s uhlím neměl nic společného. To leželo nepovšimnuto pod zemí, protože se k ničemu nehodilo.

V oné panenské době se musely vydávat popularizační brožurky a články typu „Kterak používat uhlí k topení v kamnech,“ v nichž znalci přesvědčovali konzervativní spotřebitele o výhodách neznámého, laciného, překvapivě výhřevného paliva. Nicméně hospodyně nadále přijímaly tuto novotu s nedůvěrou. Když se roku 1759 dovezlo do Vídně asi 20 tun kamenného uhlí a nabízelo se chudině před příchodem zimy dokonce zdarma, podařilo se rozdat všehovšudy pár desítek puten. Lidi raději dál mrzli, protože – pokud vůbec měli kamna – „hořlavý kámen v nich čadil a páchl stejně jako v krbech ani na otevřených ohništích černých kuchyní. Uhly pocházejí povětšině z Englicka a Skotska,“ praví se v Naučném slovníku, vydaném v Lipsku roku 1736. „Tam se při nich vaří a místnosti se jimi vytápějí, vydávají však velmi ošklivý a sžíravý čmoud, který jest pro prsa a plíce velice škodlivým a jest bezpochyby příčinou toho (jak nás zpravuje jistý Engličan), že třetina obyvatel Londýna zmírá na úbytě a zapálení plic.“ Prastarý zvyk topit dřevem se prostě nepodařilo zlomit, a uhlí (třebaže bylo ve srovnání s dřevem laciné) nikdo nechtěl. Mimochodem – i v ohništích lokomotiv se po několik prvních let (zhruba do roku 1850) topilo výhradně dřevem. Nám, lidem žijícím v civilizaci založené především za spalování uhlí, připadá svět, který je nejen nepotřeboval, ale dokonce odmítal, nekonečně vzdálený. Vždyť my jsme kvůli „černému a hnědému kameni“ v zemském podloží byli ochotni zbourat už víc než padesát vesnic, městeček a ještě jedno docela velké historické město.

O tom, že pod zemí existuje hořlavý kámen, se samozřejmě vědělo odedávna, a to zejména tam, kde žíly uhlí vystupovaly z hlubin až skoro na povrch země. Tak tomu leckde bylo například v severních a severozápadních Čechách, ale i na Ostravsku. Nejstarší zpráva z později proslulého podkrušnohorského regionu, který se stal v druhé polovině 19. století bezkonkurenčně největším dodavatelem uhlí v celém habsburském mocnářství, je datována rokem 1550. Pokud se ale na severu Čech „kámen“ ve starších dobách sem tam dobýval, šlo o zcela bezvýznamné pokusy privátních „kutéřů“. Co uzmuli zemi, měli vesměs pro vlastní spotřebu. Přebytek občas naložili na vůz, objeli s fůrou okolní vsi, nicméně zájem projevil leda nějaký kovář nebo zámečník. Ještě roku 1819 bylo v celém severočeském hnědouhelném revíru zaměstnáno pouhých 411 horníků a hornic. (V miniaturních soukromých dolech se pracovalo v rodinných kolektivech, takže ženy se v rolích pomocnic, například u rumpálů, těžby povinně – a běžně – účastnily.) Ale jinak panoval v uhelném hornictví spíše ospalý klid, který však už neměl trvat dlouho.

Někdy kolem letopočtu 1800 začaly projevovat zvýšený zájem o uhlí pivovary, vápenky a cihelny. V době dokončování josefinských pevností se zvláště cihelny se svými pecemi staly významnými odběrateli hořlavého kamene. Jeho skoro výhradními dodavateli i nadále ovšem zůstávali soukromí těžaři, což byli fakticky ubozí příštipkáři. Rostoucí poptávka vyvolala však například v severních Čechách malou uhelnou horečku – kutalo se najednou v Chabařovicích, Trmicích, Chlumci, Předlicích, Tuchomyšli a jinde. Kopalo se v zahradách i na polích, na hornické řemeslo se vrhaly mnohé zemědělské rodiny, pouštěly se do otvírek dolů bez jakýchkoli zkušeností, na bezpečnost práce samozřejmě nikdo nehleděl.

Jak vypadaly rodinné doly? Nebyly ve skutečnosti ničím jiným než takovými děrami do země. Ty nejhlubší sahaly do dvaceti třiceti metrů, a pokud akutně nehrozilo sesutí, nikdo je ani nezapažoval. Uhlí se těžilo po kbelících, vytahovalo se obyčejným rumpálem. Těžař či majitel dolů sám rubal, rodinní příslušníci točili vrátkem a běhali s kyblíky a putnami uhlí, aby je po pár krocích vysypali na hromadu. Na jaře „těžař“ zapřáhl krávu a vyjel na pole. Na ploše rovnající se jednomu fotbalovému hřišti fungovaly leckde i tři čtyři miniaturní šachtičky. Takové příštipkářské dolování přežívalo ještě dlouho. Někdy před rokem 1850 existovalo jenom na Ústecku 150 pididolů, roku 1855 jich bylo tamtéž kolem tisíce.

Všechno se změnilo rázem v momentě, když se přestala klást otázka „kam s uhlím“, poté, co spíše zesílilo volání „sem s ním!“ – tehdy se objevil jako společný jmenovatel podnikání v hornictví před všechny rozdíly v jednotlivých revírech příkaz dne: „Hodně, lacino, rychle!“ Hodně a rychle znamenalo moderně, nikoli však lacino. To je fakt: parní těžní stroje a novodobá báňská zařízení byla zoufale drahá. Naopak lacino znamenalo těžit pomalu, tedy postaru a ručně, proto i málo. První skutečné doly otevírali na svých velkostatcích ti, kterým patřily pozemky: šlechtici. V časech konjunktury pak báječně zbohatli a udrželi se v oboru takřka po celé 19. století.

Až do 90. let patřily doly na Ostravsku hlavně šlechtickým rodinám Larischů, Wilczků, Salmů. V severočeské hnědouhelné pánvi se dolováním zabývali mimo jiné Valdštejnové, Nosticové, Lobkovicové, Clary-Aldringenové. Od 30. let se začali šlechticům plést do řemesla měšťanští těžaři - jmenujme aspoň Rothschildy a Gutmanny. Díky silnému kapitálovému krytí, dosaženému poskládáním financí formou akciových společností, tyto podnikatelské skupiny velmi dynamicky a jako první přišly s nasazením moderní techniky. Přesto trvalo mezidobí, kdy vedle sebe koexistovaly drobné rodinné podniky, šlechtické doly a skrze techniku vítězící kapitalistické velkodoly, poměrně dlouho. I jejich majitelé však stáli před těžko řešitelným problémem. Ekologové tenkrát ještě nezlobili, protože žádní nebyli, ale my nemáme na mysli ekology, nýbrž – to, oč jde ale až v první řadě. Peníze.

Byla sice vyvinuta a na dosah ruky se nalézající moderní báňská technika, jenomže v malých českých (a moravských a slezských) poměrech představovala nedostupně nákladnou investici. Malý ilustrativní příklad: V první polovině 19. století stál koňský žentour (tedy původně rumpálové zařízení na vytahování vytěženého uhlí z dolů) kolem tří tisíc pěti set zlatých. Zhruba stejnou cenu měla čerpací soustava na vodní nebo větrný pohon. Čerpala se z ní voda z dolu. Instalace samotného patního stroje (například k pohonu vrátku nebo výtahu) přišla na dvojnásobek. A pořizovací náklady takzvaného stoupacího stroje byly přes 60 000 zlatých. Stoupací stroj neboli stupadlo, kterému ovšem z horníků neřekl nikdo jinak než fárkumst – to byla soustava táhel se stupátky, po nichž se sjíždělo a vyjíždělo.

V časech, o kterých teď zrovna mluvíme, představovalo to poslední číslo (60 000 zlatých za fárkumst) docela astronomickou sumu, rovnající se hodnotě mnoha městských domů. Vzhledem k tomu, že notoricky chyběl kapitál (a u nás chyběl každou historickou chvilku), tak ještě dlouho po roce 1850 strategie „hodně, lacino, rychle“ se uplatňovala nemilosrdným ždímáním lidských sil. Nejde věru o žádnou levicově, chraň Pánbůh dokonce socansky podbarvenou propagandu. Není to vůbec žádná fráze, když řekneme, že na mozolech a potu chudých vyrostl celý severočeský uhelný revír. A nejenom ten.

Když asi tak do roku 1830 stoupla poptávka v sousedním Německu natolik, že se tam dalo dodávat uhlí v jakémkoli množství, rozhodli se majitelé dolů pro export levnou cestou – loděmi po Labi. K nákladním přístavům dopravovaly uhlí koňské potahy, o něco později to byly železnice. Protože však do mechanizace překládky nikdo neinvestoval, nakládaly se lodě ještě na sklonku 19. století stále ručně. Takzvaní „karáci“ převáželi uhlí z povozů a vagonů na lodě kolečkách na prohýbajících se prknech. Pracovali v úkolu, a protože si chtěli co nejvíc vydělat, běhali klusem. Je pravda, že dosahovali mimořádných výdělků, někteří dostávali až 3 zlaté denně, jenomže ta otročina se nedala dělat dlouho. Každý druhý „karák“ měl po pár letech zdeformovanou páteř a čekal ho trpký úděl zpola nehybného invalidy. Jeho tělesné postižení mělo dokonce příznačný název: Schauffekrankheit. Lopatová nemoc.

Několikrát tu padla zmínka, kterak lidstvo objevilo uhlí. Tedy jak mu došlo, kolik energie se v něm skrývá. Narazili jsme na to, když jsme utrousili poznámku o lokomotivách, ve kterých se zpočátku topilo dřevem a přikládalo by se ještě hodně dlouho poleny (tedy aspoň u nás), nebýt jistého Julia Petera. To byl drobný, ale o to umíněnější ústecký těžař. Peter vlastnil zhruba asi hektarový pozemek, na kterém uvedl do provozu několik šachet. Spíše šachtiček. Malých českých. Uhlí nějak moc na odbyt nešlo, nicméně Petera osvítil spásný nápad. (Marketingový projekt, řekli bychom dnešním pokleslým jazykem.) Tak dlouho přemlouval vedení drah, až dosáhl roku 1850 souhlasu k pokusné jízdě na trati Praha-Česká Třebová.

On sám se experimentu zúčastnil, avšak napoprvé vlak do cíle nedojel, protože topič nevěděl, jak a kolik přikládat. Druhá zkouška, kterou si Peter na skeptických úřednících musel doslova vymodlit, už byla úspěšná. Ukázala, že při topení uhlím lze oproti dřevu snížit provozní náklady na jízdu lokomotivy – až o 40 procent. Skvělé. Byl to opravdu přelomový důkaz, a pro tu průkopnickou dobu bylo příznačné, že Peter získal obratem od rakouských státních drah smlouvu na dodávky padesáti tisíc tun hnědého uhlí – ročně po dobu deseti let. Mimochodem: vzhledem k nízké těžbě a primitivnímu způsobu dobývání bylo tehdy hnědé uhlí tak drahé jako černé.

Stejným způsobem se pak Peter pokusil prorazit v Německu, kde po tři týdny jezdil jako poradce na lokomotivě nákladního vlaku – avšak nepořídil. Proč? Příslušní úředníci shledali mnoho nevýhod. Letitý problém mnohých úředníků: mají spoustu argumentů, kterými blbému smrtelníkovi dokážou, proč něco nejde. Zejména jim (prý) vadilo množství poletujících jisker a z toho hrozící nebezpečí požárů.

Možnostem tohoto seriálu se vymyká vyprávět bezbřeze zeširoka. Teda – někdy se zastavíme na trochu delší dobu, abychom stačili shlédnout všechny rysy té či oné osobnosti, události nebo oboru, ale jinak musejí být naše exkurse do minulosti stručné a výběrové. Takže se teď porozhlédneme pouze po hlavních uhelných pánvích Čech a slezské části Moravy. To znamená, že se zastavíme jenom v Podkrušnohoří, na Kladensku a na Ostravsku. Nejprve se vyšplháme na některou z krušnohorských vyhlídek, abychom měli rozhled daleko do kraje, třeba na Jeřabinu, Komáří hůrku nebo na Jezeří.

Když se u nás vrásnila krajina mezi vznikajícími Krušnými horami a Českým středohořím, vytvořila se jakási obrovitá vana jezer, močálů a vegetace. Horninami kdysi zavalené, vylisované a zuhelnatělé pralesy či rašeliniště jsou dnes tím, co v šíleném tempu rozebíráme velkokapacitními rypadly: hnědým uhlím. Je oproti černému méně výhřevné, obsahuje víc vody i síry, zůstává po něm víc odpadu, ale potřebujeme je jako sůl. Severočeská pánev se rozkládá na území asi čtrnácti set kilometrů čtverečních (což jsou zhruba dvě procenta plochy našeho státu). Nehluboko uložené sloje bývají 10 až 30 metrů silné. Leckde takřka vykukují ze země, proto se o nich vědělo odedávna. Severočeskou „uhelnou rokli“ tvoří fakticky dva revíry, větší mostecký a dále na jihozápad ležící sokolovský. S těžbou se tu začalo v 18. století. To jsme si už říkali, ale v těch počátcích sotva stála za zmínku, dokud nenastal velký přerod pracovních postupů, způsobený epochou páry a průmyslové revoluce.

První putny severočeského uhlí mířily do Saska, kam se vozilo nejprve v povozech, potom na lodích. Na exportu do Německa byla prosperita hornického kraje závislá až do konce 19. století. Přelomovým okamžikem se stal rok 1858. Tehdy bylo centrum kraje Ústí nad Labem spojeno prvními osmnácti kilometry železničních kolejí s Teplicemi. Přeprava po suchu se tak sepjala s přepravou vodní. Kolem roku 1875 bylo Podkrušnohoří naším nejdůležitějším revírem a jeho zásluhou se ocitlo rakousko-uherské mocnářství v těžbě hnědého uhlí na třetím místě na světě, hned za Spojenými státy a Německem. (To se Habsburkům prosperovalo, když si mohli u nás těžit...) Začátkem 19. století se tu těžilo 20 000 tun ročně, v polovině téhož století už to bylo 100 000 tun, a jen o 15 let později – milion tun.

A vydejme se odtud na Kladensko... I tady bychom si měli najít nějaký bod s dobrou vyhlídkou... je to trochu těžší než v severních Čech, ale na kupříkladu Kožovou horu bychom vystoupat mohli. Kladno bylo dlouho pouhou tuctovou osadou s asi tisícovkou obyvatel. Roku 1775 se tu odehrála drobná, ale příznačná událost. Dva drvoštěpové, Václav Burger a Josef Oplt svačili tam, kde dnes stojí nádraží Buštěhrad, a pozorovali krtka, jak vyhrnuje černé kamínky. Když je ukázali buštěhradskému kováři, označil je hořlavý kámen. Zatím však byl případ s kladenským uhlím odbyt obvyklou otázkou – co s ním?, takže s významnějšími signály o bohatství v podloží země přišli až příbramští horníci, kteří sem byli vysláni na prospekci. Severovýchodně od Kladna zarazili první erární šachtu, důl Kubeckův.

To ale ještě nebyla ona příslovečná hvězdná hodina Kladna, ta přišla až na svátek Všech svatých roku 1846. Horník Jan Váňa a zedník Jan Jirátko po několik týdnů marně zkoušeli na svých šurfech (šurfy byly něco podobného jako klejmy v Americe, tedy kutací objekty) tak tedy Váňa s Jirátkem zkoušeli marně najít uhlí, bylo to jižně od Kladna. Večer se pak u kořalky v hospodě vzájemně ujišťovali, že narážejí jenom na silur (tedy na skálu). Zmíněného dne kopl však Váňův krumpáč do dvoumetrové kamenouhelné sloje. Úžasný nález. Jenomže na otevření pořádného dolu neměl nálezce ani vindru. Co teď? Prodal to svoje kutací právo – za 800 zlatých – a to pražskému mlynáři Václavu Novotnému, bohatému majiteli Žofína a tamní restaurace s tanečním sálem. Ten se spojil s podnikateli Vojtěchem Lannou a bratry Kleinovými (všem se budeme v Toulkách co nevidět věnovat), společně dali dohromady peníze a brzy na Kladensku otevřeli první šachty, Důl svatého Josefa a svaté Kateřiny.

Těžařské souručenství Novotný-Lanna-Kleinové si časem dalo název Pražská železářská společnost a postavilo uprostřed 19. století vedle svých dolů i první, takzvanou Vojtěšskou huť. Časem se ukázalo, že revír se rozkládá asi na sedmnácti stech kilometrech čtverečních, což jsou o něco víc než dvě procenta území ČR, že sahá až pod Slaný, že jeho sloje jsou jeden až dvanáct metrů silné a obsahují vysokoenergetické, dobře koksovatelné kamenné uhlí. A vesnička Kladno se začala měnit v největší uhelné a ocelářské centrum v Čechách. Ten Jan Váňa, jehož krumpáč narazil poprvé na kladenské uhlí, se stal dozorcem, později takzvaným horním ředitelem Železářské společnosti.

A jsme na Ostravsku. Tady bychom si neměli nechat ujít výstup na Landek, anebo na hrad na Slezské... no, vůbec nejlepší rozhled bychom měli z věže ostravské radnice. „Zahradu mi vzali, plot mi zůstal!“ prohlásila prý Marie Terezie, když roku 1741 v první ze tří prusko-rakouských válek s Fridrichem Velikým přišla o valnou část Slezska. Ano, z rozlehlého teritoria, které náleželo po věky do souboru zemí Koruny české, jí zůstala pouhá sedmnáctina mohutné Hornoslezské uhelné pánve, jednoho z nejbohatších nalezišť černého uhlí na světě. Přesto i zbylé území (dnes především ostravsko-karvinský revír) nám dodává asi devět desetin černého uhlí. Pánev o rozloze asi 1000 kilometrů čtverečních, to máme něco přes jedno procento území Česka, se noří i pod Moravskoslezské Beskydy, což pro tyto krásné hory znamená doslova smrtelné nebezpečí.

Patronem zdejších horníků se stal kovář ze Slezské Ostravy (které se taky říkalo Polská) – Jan Keltička. Ten prý na první uhelnou žílu narazil roku 1770 v lese, když kopal pařezy. Ve skutečnosti se o podzemním pokladu vědělo leccos už dřív. Roku 1776 získal Keltička licenci na dobývání, ale prodal ji a pak změnila majitele ještě několikrát. Do časů bratrů Gutmannů a baronů Larischů se tu vystřídaly zástupy podnikatelů i dobrodruhů, ale Ostrava ještě dlouho zůstávala maličkým hraničním obchodně-řemeslným centrem. Dříve než uhlím proslul ostravsko-karvinský region železárnami a hutěmi. V těžbě zaostávalo Ostravsko až do časů kolem roku 1880 za Kladenskem. A samo dnešní velkoměsto Ostrava bylo do poloviny 19. století pouhým souborem vsí a malých dělnických osad. Jmenovaly se Mariánské Hory, Hrabůvka, Přívoz, Zábřeh, Vítkovice.

Vyprávění o slávě i bídě Ostravy si však necháme na jindy. Konec exkurse. Fáráme nahoru.